ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.456.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 456/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i v neprospěch obviněného P. H ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2010, č. j. 4 To 302/2009-279, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 166/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2010, č. j. 4 To 302/2009-279, zrušuje ve výroku o souhrnném trestu ohledně obviněného P.H.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2010, č. j. 4 To 302/2009-279, byl z podnětu odvolání obviněného P. H. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o souhrnném trestu rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 20 T 166/2008-235, kterým byl obviněný uznán vinným v bodě 5), 6) výroku rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a v bodě 7) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, o náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.; (týmž rozsudkem byl odsouzen obviněný T.F.) a nově bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., za které byl již odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně, vydaným dne 21. 7. 2008, č. j. 2 T 119/2008-66, podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2, §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 7. 2008, č. j. 2 T 119/2008-66, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; jinak zůstal napadený rozsudek ve věci obviněného P. H. nezměněn. Odvolání obviněného T. F. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle názoru dovolatelky při ukládání trestu nebyly respektovány všechny hmotně právní podmínky pro ukládání souhrnného trestu, což vedlo k uložení nesprávného druhu trestu a druh trestu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že v předmětné trestní věci odvolací soud správně posuzoval trestnost souzených trestných činů podle trestního zákona, přičemž i úprava zásad pro ukládání souhrnného trestu v §43 odst. 2 tr. zákoníku není pro pachatele příznivější než úprava v §35 odst. 2 tr. zák. Podle §63 odst. 1 tr. zákoníku je však možno trest obecně prospěšných prací uložit ve výměře od 50 do 300 hodin, oproti předchozí úpravě, která umožňovala uložení trestu obecně prospěšných prací ve výměře až 400 hodin. Pokud pak soud uložil obviněnému trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, pak uložil tento druh trestu mimo horní hranici tohoto druhu trestu. Pokud soud ukládal trest souhrnný, musel mít na paměti, že tento musí být přísnější než trest uložený dřívějším trestním příkazem a vzhledem k tomu, že zpřísnění tohoto druhu trestu s ohledem na znění §3 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku v době rozhodování soudu druhého stupně nepřicházelo v úvahu, měl soud zvažovat uložení jiného druhu trestu. Vzhledem k tomu, že nebylo důsledně respektováno ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., navrhla nejvyšší státní zástupkyně zrušit rozhodnutí soudu druhého stupně a věc přikázat Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný prostřednictvím obhájce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud při rozhodování v předmětné věci vycházel z následujících skutečností: soud druhého stupně rozhodoval v trestní věci obviněného dne 26. 1. 2010, a to pouze o trestu. Trest za účinnosti trestního zákoníku ukládal podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2, §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému trest obecně prospěšných prací v trvání čtyři sta hodin. V době rozhodování soudu druhého stupně již platil zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen tr. zákoník) a z jeho §3 odst. 1 vyplývá, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Podle §63 odst. 1 tr. zákoníku může soud trest obecně prospěšných prací uložit ve výměře od 50 do 300 hodin. Podle §45a odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) bylo možno uložit trest obecně prospěšných prací ve výměře od 50 do 400 hodin. Z uvedeného je tedy zřejmé, že trest obecně prospěšných prací uložený soudem druhého stupně ve výměře 400 hodin za účinnosti trestního zákoníku, přesahuje o 100 hodin zákonnou výměru trestu obecně prospěšných prací, který je možno uložit podle tr. zákoníku, účinného v době rozhodování soudu druhého stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že tento se zaměřil pouze na otázku souhrnnosti a okolnosti, které považoval za podstatné při rozhodování o druhu a výši trestu. Toto rozhodnutí již postrádá jakékoliv úvahy soudu o tom, kterého zákona z pohledu §2 tr. zákoníku (§16 tr. zák.), je vhodnější v případě obviněného použít.
Při svém rozhodování vycházel Krajský soud v Ostravě z toho, že vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil dříve, než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 119/2008, vydaný dne 21. 7. 2008, který nabyl právní moci 28. 11. 2008 (doručen obviněnému dne 19. 11. 2008) a kterým byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, bude nutno obviněnému ukládat trest souhrnný. Při svých úvahách dospěl k závěru, že obviněný nebyl iniciátorem trestné činnosti, jeho jednáním vznikla poměrně zanedbatelná škoda, usvědčil spolupachatele, trestné činnosti se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, a proto je třeba zrušit ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když pro výkon trestu byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Za situace, kdy soud druhého stupně dospěl k uvedenému závěru a závěru o nutnosti uložit souhrnný trest, pak měl také rozvést své úvahy z pohledu aplikovatelnosti §2 tr. zákoníku (§16 tr. zák.), stejně jako §35 odst. 2 tr. zák. a §43 odst. 2 tr. zákoníku. Z obou posledně jmenovaných zákonných ustanovení vyplývá, že „souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším“. Za situace, kdy Krajský soud v Ostravě o souhrnném trestu rozhodoval, byl limitován §3 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 61/2010,
7 Tz 15/2011), stejně jako zmíněným hlediskem vyjádřeným shodně v §35 odst. 2 tr. zák. a §43 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na námitky uplatněné ke shora uvedenému hmotně právnímu ustanovení, bylo nutno dovolání považovat za právně relevantní a důvodné. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na shodný názor autorů komentáře trestního zákoníku vydaného nakladatelstvím C.H.Beck (Trestní zákoník, 1. vydání, 2009, str. 52-54).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem bylo nutno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2010, č. j. 4 To 302/2009-279, ve výroku o souhrnném trestu ohledně obviněného P. H. zrušit a věc přikázat soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že dovolání bylo nejvyšší státní zástupkyní podáno ve prospěch i v neprospěch tohoto obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann