ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.814.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 814/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podal obviněný V.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 236/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V.H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 34 T 236/2009, byl obviněný V. H. uznán vinným, že
dne 10. 3. 2009 kolem 23.00 hod. na R. P. v domě č. p. 2 ve Z., B. v podnapilém stavu po předchozí hádce napadl hranou dřevěné desky délky 80 - 100 cm, šíře asi 15 cm, tloušťky asi 1,5 cm poškozeného S. Ch., a to tak, že úder mířil na jeho hlavu, ovšem poškozený tomuto zabránil tím, že pravou rukou úder vykryl, načež mu úderem způsobil zlomeninu loketní kosti vpravo s minimálním posunem kostních úlomků a následně poškozeného stejnou deskou opakovaně udeřil přes nohy, přičemž omezení v obvyklém způsobu života v důsledku zranění poškozeného trvalo od 10. 3. 2009 do 29. 4. 2009, celková doba léčení přesahovala dobu šesti týdnů, kdy poškozenému byla přiložena vysoká sádrová fixace, kdy sádra sahala od začátku prstů přes loketní kloub až po rameno a poškozený měl potíže s osobní hygienou, oblékáním a požíváním stravy, v čemž mu musela pomáhat druhá osoba, obžalovaný si byl vědom toho, že délka desky spojená s délkou jeho paží vytváří dostatečnou páku a vzniklý impuls síly při samotném úderu hranou desky může způsobit závažné zranění.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, způsobenou škodu ve výši 2.114,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný V. H. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný V. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že krajský soud nesprávně právně zhodnotil skutková a právní tvrzení, jež vznesl u soudů obou stupňů, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 49/2001, nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, nýbrž musí být spolehlivě prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího následku – těžké újmy na zdraví. Upozornil na výslech znalce, z něhož vyplývá, že za určitých podmínek byl poškozený S.Ch. ohrožen, ale v případě zásahu, např. do temene nebo spánku, by náraz způsobil tržnou ránu sahající do podkoží, příp. otřes mozku v případě silného úderu, tudíž vážná újma na zdraví by v tomto případě bezprostředně nehrozila. Navíc útok silné intenzity vylučuje už to, že poškozený, jako starší člověk a pod vlivem množství požitého alkoholu zabránil útoku tím, že pravou rukou vykryl úder. Obviněný namítl, že těmito skutečnostmi se odvolací soud zabýval pouze do té míry, že v případě každého útoku na hlavu, kdy se nejedná o útok skutečně nepatrné intenzity, si musí být útočící osoba, pokud není inteligenčně diskvalifikovaná, vědoma toho, že tímto způsobem může způsobit těžkou újmu na zdraví.
V napadeném usnesení odvolací soud upozornil na výpověď znalce, z níž vyplývá, že předmětný útok hodnotil dvojím způsobem:
- útok mohl způsobit např. poranění oka, zlomeninu nosních kůstek až s proniknutím do mozku a jeho zhmoždění,
- pokud by úder dopadl na jinou část hlavy, např. na temeno a týl, hrozil by vznik těžké újmy na zdraví pouze v případě výrazné intenzity úderu, kterou znalec nepotvrdil.
Podle obviněného se s tímto dvojím hodnocením znalce krajský soud nevypořádal. Konstatoval totiž, jak již bylo zmíněno, že každým útokem proti hlavě může být způsobena těžká újma na zdraví. Rovněž připustil, že teoreticky zde existuje možnost, že pachatel zasáhne na hlavě místo chráněné silnými kostmi, přičemž útok nebude výrazně intenzivní, takže vážnější následek nenastane. Odvolací soud i nesprávně dovodil, že se nerozmýšlel, kam bude úder směřovat, že jednal bez rozmyslu, impulzivně, přičemž nepřemýšlel, co může svým jednáním způsobit, a tím byl s těžším následkem srozuměn. Obviněný připomněl, že úmysl způsobit těžší následek lze v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu, lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval a z pohnutky činu. Pro posouzení jednání má význam i zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého činu. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl vzniku následku zabránit.
Jak obviněný uvedl, bylo v průběhu dokazovaní zjištěno, že mezi ním a poškozeným již v minulosti docházelo k fyzickým konfliktům, kdy byl předmětem šikany a fyzických útoků (opakovaně byl surově bit a ponižován). Měl zkušenosti s jednáním poškozeného, pokud tento byl pod vlivem alkoholu. Připustil, že jeho útok byl výsledkem momentálního selhání při řešení konkrétního konfliktu s poškozeným, jenž se na vzniku konfliktu spolupodílel. Zdůraznil, že jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví zpochybňuje především okolnost, že se na útok předem nepřipravoval, jednal nepromyšleně, když spontánně reagoval na okamžitou situaci, vyvolanou poškozeným. Vyslovil nesouhlas s tím, pokud tyto skutečnosti odvolací soud vyhodnotil jako okolnosti dokládající, že byl srozuměn se způsobením těžšího následku.
Dále obviněný konstatoval, že pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je charakterizován cílevědomým zaměřením jednání pachatele na dokonání trestného činu, přičemž míra srozumění v eventuálním úmyslu musí být velká. V daném případě však tomu nebylo, čemuž napovídají okolnosti útoku, např. i skutečnost, že v místnosti bylo přítmí, a tudíž se ani nemohl na způsobení vážné újmy zaměřit. Při zjišťování skutkového stavu prvostupňový soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zejména ohledně věrohodnosti výpovědi poškozeného. To mělo vliv na posuzování jeho námitky stran nedostatku subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu. Okresní soud opřel závěr o vině o výpovědi svědka E. M., poškozeného S.Ch. a o znalecký posudek včetně výpovědi znalce. Obviněný upozornil, že tyto výpovědi se liší především v popisu způsobu vedení útoku a jeho směru. Zatímco E.M. uvedl, že útok nebyl směřován na hlavu, ale na nohy, tak poškozený tvrdil, že obviněného zaregistroval na poslední chvíli, když oběhl krb a přistoupil k němu. V okamžiku úderu stál půl metru až metr od něj a úder deskou směřoval na jeho hlavu, kdy seděl. Poškozený stačil pouze zvednout ruku a zachytit úder deskou, ovšem neviděl jakým způsobem se obviněný napřáhl, neboť bylo přítmí a útok zaregistroval pozdě. Závěr, že útočil na hlavu S. Ch., vyplývá pouze z výpovědi jmenovaného, který však vypovídal u hlavního líčení rozdílně. Dne 28. 1. 2010 se vůbec nezmínil, že útok byl veden na jeho hlavu a dne 7. 9. 2010 se nedokázal přesně vyjádřit, kam úder směřoval. Přesto odvolací soud konstatoval, že výpověď poškozeného je potvrzena svědkem E. M., ačkoliv prvostupňový soud poukázal na to, že vzhledem k vysokému věku má svědek potíže se zapamatováním, resp. vybavováním si prožitků a na jeho paměť se nelze zcela spoléhat. Obviněný namítl, že důkaz měl být hodnocen podle zásady in dubio pro reo. Bez dalších důkazů nebylo možné skutek posuzovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., tj. spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že naplňuje formální znaky jeho skutkové podstaty.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že soudy obou stupňů učinily nesprávné skutkové i právní závěry, které promítly do napadených rozhodnutí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předseda senátu Okresního soudu ve Zlíně nechal ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného V. H., pokud v podrobnostech vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž primárně zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a to ve spojení s odůvodněním rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného V. H. a proč nevyhověly jeho návrhu na provedení dalších důkazů.
Obviněný V. H. rovněž namítá, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména vytýká absenci subjektivní stránky, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
K naplnění trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného V. H., které se týkají právního posouzení jeho jednání, nemohou obstát.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (viz její doslovné znění v úvodu tohoto usnesení) a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, plyne, že po předchozí hádce obviněný V. H. napadl poškozeného S.Ch. hranou dřevěné desky, kdy úder mířil na jeho hlavu, přičemž poškozený úder pravou rukou vykryl, čímž mu na této části těla způsobil výše citované poranění. Léčení poškozeného a omezení jeho osoby v obvyklém způsobu života sice trvalo po dobu delší šesti týdnů, avšak uvedené poranění nebylo možné posoudit jako závažnou poruchu zdraví, neboť šlo o zlomeninu s minimálním posunem kostních úlomků. Z útoku obviněného, který byl s větší intenzitou proveden hranou dřevěné desky délky 80 – 100 cm, šíře asi 15 cm a tloušťky asi 1,5 cm, přičemž cíleně směřoval na hlavu napadeného, ale podstatně závažnější porucha zdraví poškozenému hrozila. V této souvislosti již prvostupňový soud oprávněně poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a na výpověď jeho zpracovatele MUDr. Jiřího Tesaře, CSc., u hlavního líčení, který mimo jiné konstatoval: „...deska s délkou okolo jednoho metru, při úderu – kruhovém pohybu by měl konec desky dost velkou rychlost, aby (pokud by úder nebyl vykryt rukou) dopadl do oblasti pravého nebo levého oka. Mohlo tak dojít k vážnému poranění oka i s jeho ztrátou, kdyby roh desky zasáhl oko. Další kritická oblast je oblast nosu, kde jsou velmi tenké nosní kůstky, uvnitř je poměrně velmi tenká kost a pak následuje mozek. Pokud by došlo k tomu, že by úder rohem desky zasáhl právě toto místo, tak by mohlo dojít k prolomení a vražení nosních úlomků prakticky až do mozku, což se naštěstí nestalo, úder byl zachycen v typické „obranné zlomenině“ (typická při úderu holí nebo tyčí). Pokud poškozený útok zaregistruje, zvedne ruku a bývá zlomena kost tenčí – kost loketní. Podle síly je zlomenina s posunem nebo bez posunu. V tomto případě se jednalo o posun menší, který je zachycen na rentgenovém snímku.“ Jmenovaný znalec rovněž zdůraznil: „Intenzita síly, která způsobila zlomeninu ruky, byla schopna způsobit vniknutí nosních kůstek do mozku a případné způsobení smrti za předpokladu, že by bylo trefeno místo na ploše asi 4 x 6 cm (znalec ukázal oblast nosu a očí)... Kost, která byla zlomena, má v tomto místě sílu palce. Jak bylo v posudku uvedeno, byla zlomena v celé šíři, dokonce byla i trochu posunuta“ (vše na str. 4 rozsudku okresního soudu). Z připomenutých skutkových zjištění je evidentní, že v důsledku jednání obviněného mohlo být poškozenému způsobeno poranění, které by bylo podřaditelné pod některou z variant ustanovení §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. (definují případy, kdy jde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona), a tudíž naplňující znaky ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. Jen shodou příznivých okolností, a to nezávislých na vůli obviněného, k takovému poranění nedošlo. V soudním řízení nebylo zjištěno, že by obviněný chtěl ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák. poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu – úmyslného zavinění, které zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, však bylo prokázáno, že jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Prvostupňový soud k činu obviněného na str. 5 rozsudku důvodně zdůraznil: „…nejenže chtěl poškozeného uhodit, ale byl srozuměn s tím, že vzhledem k tomu, že vedl útok proti poškozenému onou deskou, popsaným způsobem a intenzitou proti jeho hlavě, tak byl i srozuměn s tím, že mu může, pokud ho trefí do hlavy, způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 trestního zákona.“
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud ve Zlíně v souladu s trestním zákonem, když obviněného V. H. uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. l tr. zák., ve znění zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009. Správnému správnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně a argumentačně je přiléhavým způsobem doplnil, koresponduje ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i tzv. právní věta. Právní námitku, kterou obviněný v dovolání formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. H., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k