ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.85.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 85/2011 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 o dovolání obviněného V. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 249/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 25/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 249/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 T 25/2010, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 249/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené usnesení bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na skutečnost, že oproti podané obžalobě soud prvního stupně posoudil jeho jednání jako porušení důležité povinnosti. Podle jeho mínění ustanovení §4 a §5 zák. č. 361/2000 Sb., jsou obecná ustanovení, jejichž porušení samo o sobě nemá vliv na závažné následky. Obviněný sice připouští, že najetím mezi tramvajové ostrůvky se dopustil porušení předpisů – přejetím plné čáry. Poukazuje na znalecký posudek, ze kterého mj. vyplynulo, že jel maximálně 4 – 5 km/hod., nejednalo se o přímé sražení, ale spíše strčení do chodkyně, která tím ztratila rovnováhu a upadla. Obviněný nepočítal s chováním poškozené, která se podle jeho názoru na vzniku škodné události podílela. Dále argumentuje tím, že chodkyně přecházela v místě, kde jí to zákon zakazuje a tudíž nebýt jejího jednání, nedošlo by k situaci, která se stala předmětem jeho trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že se obviněná podílela na vzniku dopravní nehody, není podle jeho názoru naplněna materiální podmínka pro aplikaci druhého odstavce §224 tr. zák. Z důvodů shora uvedených proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť zcela zásadní příčinou pro vznik nehodového děje bylo jednání obviněného, byť státní zástupce připouští rovněž nesprávné chování poškozené, které však v žádném případě neomezovalo ostatní účastníky silničního provozu a její jednání bylo méně významné. Z důvodu shora uvedeného byly podle názoru státního zástupce správně vyhodnoceny materiální podmínky, předvídané §88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci druhého odstavce §224 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění se obviněný předmětného trestného činu dopustil tím, že „dne 27. 5. 2009 v 15.10 hod. řídil firemní motorové vozidlo tov. zn. Ford Tranzit Connect, majitele spol. Arval CZ s.r.o., odštěpný závod Gemini, v P. po ulici K. ve směru jízdy do ulice Po. a v místě za tramvajovou zastávkou P. ve snaze otočit se do protisměru vjel přes vodorovnou dopravní značku V 13a – Šikmé rovnoběžné čáry vlevo do protisměrné části vozovky, kde přehlédl v opačném směru jdoucí chodkyni poškozenou F. L. J. M. B., která zde právě přecházela protisměrnou část vozovky ulice K. podél tramvajového pásu ze středového ostrůvku k nástupnímu ostrůvku tramvajové zastávky P., do této chodkyně narazil, čímž došlo k pádu poškozené na vozovku, čímž vyjma hmotné škody na vozidle způsobil obviněný poškozené těžká zranění, zejména pak pohmoždění a otok mozku při zlomenině spodiny lební, kdy na následky uvedených zranění dne 4. 6. 2009 zemřela, a svým jednáním porušil povinnosti dané ustanovením §4 písm. a), b), c) a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“.
Ve vztahu k dovolání obviněného je potřebné uvést, že za právně relevantní lze označit tu část argumentace obviněného, kde poukazuje na to, že na vzniku dopravní nehody a následku se podílela také poškozená, a proto míra nebezpečnosti jeho jednání nedosahuje stupně, který je vyžadován §88 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 4 – 5 vysvětlil v souladu s ustanovením §125 tr. ř. (po náležitém hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.), které důkazy jej vedly k závěru, že nelze uvěřit obhajobě obviněného a je nutno v souladu se znaleckým posudkem dovodit skutkové zjištění, že obviněný „v místě za tramvajovou zastávkou P. ve snaze otočit se do protisměru vjel přes vodorovnou dopravní značku V 13a…“ V tomto směru jsou závěry soudu prvního stupně v souladu se závěry soudu odvolacího, který navíc konstatoval, že v rámci řízení o odvolání se musel zabývat další verzí obviněného o příčinách vzniku dopravní nehody, kterými se snažil snížit svůj podíl odpovědnosti na žalovaném jednání (viz str. 2 usnesení soudu druhého stupně). Za správné a přiléhavé je nutno označit úvahy soudu prvního stupně k otázce porušení ustanovení §4 a §5 zák. č. 361/2000 Sb., stejně jako nerespektování výše uvedeného vodorovného dopravního značení. S obviněným lze souhlasit pouze potud, že ustanovení §4 a §5 zák. č. 361/2000 Sb. jsou ustanoveními obecnými, avšak sama tato skutečnost nevylučuje, že jejich porušením může dojít k porušení důležité povinnosti a následné právní kvalifikaci, která byla soudem zvolena. Dodržování základních povinností (např. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích) bylo v daném případě ze strany obviněného porušeno. Nelze rovněž přehlédnout ani tu skutečnost, že obviněný „se snažil otočit do protisměru“, a to v místě, které není zcela jednoznačně přehledné a jak vyplývá z dalších důkazů založených ve spise, jednalo se o místo, kde se nacházely tramvajové pásy, přechody pro chodce a již sama tato okolnost musí vést řidiče motorového vozidla ke zvýšené opatrnosti a dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích. Rozhodl-li se obviněný v místě, kde měl vodorovnou dopravní značkou zakázáno tuto plochu přejíždět nebo nad ní přesahovat nákladem, přejet do protisměru, pak takové jednání ve spojení s místem, kde se tak rozhodl učinit (blízkost přechodů pro chodce, tramvajové zastávky, možný výskyt většího počtu osob), zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Za takto nastalé situace nemohl ani obviněný dostát shora zmíněné povinnosti sledovat situaci v silničním provozu, neboť v důsledku sledování vozidel v protisměru se již dostatečně nevěnoval sledování pohybu ostatních účastníků dopravního provozu. Za situace, kdy se rozhodl porušit ustanovení zákazu vyplývající z vodorovného dopravního značení V 13a, musel by se chovat jako řidič motorového vozidla tak, aby v důsledku tohoto jeho jednání nedošlo k následku, který je předvídán obecným ustanovením §4 zák. č. 361/2000 Sb., což však neučinil.
V souvislosti ke shora uvedeným okolnostem je dále nutno odkázat na přiléhavý závěr odvolacího soudu na str. 3 jeho usnesení, kde se vyjádřil k míře spoluúčasti poškozené na vzniku dopravní nehody. Uvedený závěr odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V návaznosti na námitku obviněného ohledně §88 odst. 1 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval většího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vždy vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann