ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.894.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 894/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2011 o dovolání obviněného F. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 7 To 17/2011-362, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 7 To 17/2011-362, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2011, č. j. 5 T 10/2010-335, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené podle §228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 7 To 17/2011- 362, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když své dovolání zaměřil pouze do výroku o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. V podaném dovolání obviněný cituje znění §56 tr. zákoníku, zejména tu pasáž, která hovoří o tom, že soud „zpravidla zařadí pachatele do určitého typu věznice“. Obviněný sice připouští, že v jeho případě byly naplněny podmínky pro aplikaci §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, je však přesvědčen, že pokud by soud hodnotil důsledně veškeré okolnosti, které v jeho případě při zařazení do tohoto typu věznice mohou nastat (mělo být obviněnému vyhrožováno smrtí), povahu narušení obviněného a působení typu věznice, dospěl by k závěru, že jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou je nepřiměřeně přísné, a proto mělo být postupováno podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a on měl být zařazen do mírnějšího typu věznice. S ohledem na uvedenou skutečnost obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený výrok a sám „hned rozhodl tak, že se obviněný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné uvést, že obviněný byl uznán vinným zločinem podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a trest mu byl ukládán v trvání osmi roků podle §325 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž soud mohl tento trest uložit v rámci trestní sazby od tří do dvanácti let. Tuto okolnost Nejvyšší soud zmiňuje s ohledem na znění §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ze kterého ve spojení s §14 odst. 3 tr. zákoníku vyplývá, že obviněný byl odsouzen za zvlášť závažný zločin. Z ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, jehož užití se obviněný dovolává, vyplývá, že do jiného typu věznice, než do kterého má být podle odstavce 2 zařazen, zařadí soud pachatele, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Vrchní soud v Praze v rámci svých hodnotících úvah k osobě obviněného a jeho zařazení do příslušného typu věznice hodnotil veškeré potřebné důkazy a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro aplikaci §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a neshledal podmínky pro použití §56 odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti mj. zmínil, že u obviněného nelze dojít k závěru, že by vedl řádný život (viz str. 8 rozsudku), pracoval pouze nelegálně a nahodile, sociální dávky stačil záhy propít, živil se drobnými krádežemi, pro které byl soudně postihován, předmětné trestné činnosti se dopustil v době podmíněného odsouzení a vzhledem ke sklonům k požívání alkoholu je jeho resocializace ztížena. Toto jsou okolnosti, které vedly soud druhého stupně k závěru, že zde nejsou dány podmínky pro ev. použití ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, které by umožňovalo zařadit obviněného do jiného typu věznice než do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný se svým dovoláním ve své podstatě snaží docílit toho, aby Nejvyšší soud zmíněné úvahy soudu druhého stupně označil za nesprávné – nepřiměřeně přísné ve vztahu k obviněnému a jeho dovolání vyhověl. Nejvyšší soud však uvedené námitky nemůže pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit (srov. přiměřeně rozh. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitky uplatněné obviněným byly shledány ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu irelevantními, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2011
Předseda senátu
JUDr. Jan Engelmann