ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.983.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 dovolání, které podal obviněný T.T. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 6 To 431/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 51/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 6 To 431/2008, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 2 T 51/2008, zrušují . Současně se také zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chebu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 2 T 51/2008, byl obviněný T. T. M. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozsudku uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný T. T. M. odvolání .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 6 To 431/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání obviněného zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl, že obviněný T. T. M. se uznává vinným, že
od 16. 3. 2008 do 25. 5. 2008 v 10.00 hodin, kdy byl kontrolován ve vozidle VW Passat, hlídkou Inspekce cizinecké policie Ch. v Ch., v ulici v Z., neoprávněně se zdržoval na území České republiky, ačkoliv bylo zjištěno, že jmenovaný je veden v evidenci nežádoucích osob a kompletní lustrací bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob s platností od 14. 12. 2007 do 12. 12. 2010 a dále v evidenci Schengenského informačního systému, když obviněnému bylo vydáno Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím Služby cizinecké a pohraniční policie P., Oddělení cizinecké policie Ch. rozhodnutí o správním vyhoštění pod č. j. SCPP-3784/PL-IV-C-2007 ze dne 28. 8. 2007 s platností na 3 roky, proti tomuto rozhodnutí se jmenovaný odvolal a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie P. jeho odvolání rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007, č. j. SCPP-3645-C-243-2007, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2007, zamítla.
Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl měsíce, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu, a to všechny výroky, napadl obviněný T. T. M. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Uplatněný důvod dovolání shledal v tom, že krajský soud chybně posoudil zjištěný skutek jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož znění ocitoval. Obviněný nezpochybnil skutečnost, že mu bylo uloženo správní vyhoštění na tři roky, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2007. Toto rozhodnutí však označil za nevykonatelné. Konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožnil s jeho námitkami, že nemohl v období od 18. 1. 2008 do 16. 3. 2008 mařit výkon úředního rozhodnutí, neboť pro ukončení řízení o kasační stížnosti ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany je rozhodující nikoliv den vydání rozhodnutí o kasační stížnosti, ale den právní moci rozhodnutí, tj. kdy je stěžovateli doručeno. Obviněný podotkl, že tato skutečnost byla důvodem pro zrušení rozsudku okresního soudu a vydání nového rozsudku, v němž byla upravena doba, po kterou měl výkon úředního rozhodnutí mařit, tedy od 16. 3. 2008 do 25. 5. 2008. Jeho názor, že rozhodnutí o správním vyhoštění není – s ohledem na podanou žalobu – do dnešního dne vykonatelné, a tudíž se nemohl maření výkonu úředního rozhodnutí dopustit, však soud neakceptoval. Naopak uvedl, že pobýval před zahájením řízení o správním vyhoštění na území České republiky neoprávněně, a jsou tak naplněny podmínky pro postup podle §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., přičemž jím podanou žalobu dne 20. 12. 2007, (tj. v zákonné 10-ti denní lhůtě), považovat za nepřípustnou.
Podle obviněného je pro závěr o vině stěžejní otázka, zda rozhodnutí o správním vyhoštění bylo či nebylo v době od 16. 3. 2008 do 25. 5. 2008 vykonatelné. Konstatoval, že pokud by bylo nevykonatelné, tak se nemohl dopustit trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to pro absenci jeho objektivních znaků (neexistence pravomocného a zejména vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění). Dodal, že podaná žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění má odkladný účinek (§172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb.) na vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
Dále obviněný vyslovil nesouhlas s tím, pokud soudy dovodily, že se před zahájením řízení o správním vyhoštění nacházel na území České republiky neoprávněně a jeho žalobu shledaly za nepřípustnou podle §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., s odůvodněním, že taková žaloba nemůže mít ani účinky podle §172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. Poznamenal, že v době zahájení řízení o správním vyhoštění se na území České republiky sice nacházel bez platného víza, ovšem jeho pobyt nelze považovat za neoprávněný, neboť na jejím území pobýval v rámci zák. č. 325/1999 Sb., když byl žadatelem o udělení azylu. V rámci řízení o udělení azylu je žadatel v režimu tohoto zákona a ve smyslu znění §2 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. se na něj nevztahují jednotlivá ustanovení zák. č. 326/1999 Sb., tj. i o vízech. Proto pobýval před zahájením řízení o správním vyhoštění z území České republiky na jejím území oprávněně bez ohledu na to, že v den zahájení zmíněného řízení již nedisponoval osvědčením o oprávněnosti pobytu, které bývá žadatelům v rámci vedeného řízení o azylu vydáváno. Obviněný dodal, že při zodpovězení otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí orgánů veřejné moci je třeba odlišovat mezi oprávněností pobytu na území České republiky a povinností žadatele prodloužit si osvědčení o oprávněnosti k pobytu. Výklad soudů obou stupňů označil za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba omezení přístupu k soudnímu přezkumu vykládat přísně restriktivně (v případě jakýchkoliv pochybností ve prospěch subjektu, který se soudního přezkumu domáhá).
V dovolání obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, kterým bylo ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. zrušeno. O tom, zda žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění je či není přípustná však musí rozhodnout jedině místně a věcně přípustný soud, tj. Městský soud (bližší označení chybí), který však dosud nerozhodl. Závěry Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni proto označil za předčasné.
Jiný než výše uvedený výklad by znamenal, že o přípustnosti či nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění by rozhodoval správní orgán, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, což obviněný shledal v rozporu se základním procesním právem na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tímto výkladem by správní orgány dostaly do rukou neomezený faktický nástroj ukončit pobyt cizince pouze na základě skutečnosti, že formálně, nikoliv fakticky, nesplňuje některou podmínku podle zák. č. 326/1999 Sb. dříve, než by se takový cizinec proti nezákonnému postupu správního orgánu mohl bránit prostřednictvím soudního přezkumu.
Závěrem podání obviněný zopakoval, že nemůže být uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné. Soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, když jednání popsané v napadeném rozhodnutí není trestným činem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantními námitkami, když namítl, že se trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož vymezení v zákoně připomněla, nedopustil.
Státní zástupkyně poukázala na to, že povahu zákazu pobytu na území republiky má i rozhodnutí o správním vyhoštění podle zák. č. 326/1999 Sb., které ukončuje pobyt cizince na území České republiky a vymezuje dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na její území vstoupit. Současně ocitovala ustanovení §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. Dodala, že správní vyhoštění obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Zákaz pobytu je v tomto případě správním opatřením, které omezuje cizince ve svobodě jeho volného pohybu. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti takového rozhodnutí.
Dále státní zástupkyně poukázala na ustanovení §119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, ustanovení §32 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Připomněla, že novelou zák. č. 350/2005 Sb., účinnou od 13. 10. 2005, bylo v §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb. stanoveno, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu proti žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek. Dojde-li k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebo žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o zmíněné žalobě za situace, kdy bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, nepozbývá takové rozhodnutí platnosti, ale pouze se odkládá jeho vykonatelnost. Doba, po kterou je cizinci pobyt na území České republiky zakázán, se však nemění, je stále vymezena rozhodnutím o správním vyhoštění. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění zákon připouští možnost odvolat se ve lhůtě do 5 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí (§169 odst. 6 zák. 326/1999 Sb.). Pokud je i toto odvolání zamítnuto, lze proti němu do 10 dnů podat žalobu (§172 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb.). Státní zástupkyně dodala, že podle §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., ve znění do 12. 2. 2009, byla z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o ukončení pobytu, pokud se cizinec před zahájením řízení o ukončení pobytu zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 47/2009 Sb., zrušeno pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle §172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. má žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí.
Jak státní zástupkyně připomněla, důvodem správního vyhoštění obviněného na dobu tří let bylo, že pobýval na území České republiky bez platného víza. O správním vyhoštění rozhodla Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie P., Oddělení cizinecké policie Ch. dne 28. 8. 2007, č. j. SCPP-6784/PL-IV-C-2007. K vycestování byla obviněnému stanovena lhůta do 15 dnů od pravomocného ukončení kasačního řízení v rámci rozhodování o azylu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Policií ČR, Ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie P. dne 3. 12. 2007, sp. zn. SCPP-3645/C-243-2007, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2006, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2007, byla zamítnuta žaloba obviněného na Ministerstvo vnitra ve věci udělení azylu. Nejvyšší správní soud rozhodl dne 17. 1. 2008 o odmítnutí kasační stížnosti. Obviněný podal k Městskému soudu v Praze žalobu na Policii ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie P., jíž se domáhal zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle státní zástupkyně se soudy obou stupňů musely v rámci rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda bylo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné i z pohledu podané soudní žaloby obviněného proti rozhodnutí o vyhoštění cizince, s ohledem na skutečnost, že podaná žaloba má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí. Otázku posuzovaly podle §9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou. Jde o otázku viny obviněného a orgán trestního řízení ji musí posoudit samostatně i v případě, že o takové otázce existuje pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Státní zástupkyně označila otázku vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění za stěžejní pro rozhodnutí o vině obviněného, neboť pokud by rozhodnutí bylo nevykonatelné, nebylo by možné jej uznat vinným trestným činem podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Poznamenala, že v rámci hodnocení předběžné otázky soudy vycházely ze znění §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., které stanoví, že rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně, je vyloučeno z přezkoumání soudem. Okresní soud dovozoval neoprávněnost pobytu obviněného na území České republiky ze skutečnosti, že již v minulosti mu bylo uloženo správní vyhoštění (v roce 2004), byl již pravomocně odsouzen i k trestu vyhoštění (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 T 27/2004) a v souvislosti s tímto trestem se nacházel i ve vyhošťovací vazbě (od 27. 1. 2005 do 8. 11. 2005), přičemž poté, co byl z vazby propuštěn na slib, že vycestuje z území České republiky, tak ani na výzvu k vycestování z jejího území do 8. 12. 2005 ji neopustil, žádal opakovaně o azyl, aniž by uvedl nové skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany, což předurčovalo její nepřípustnost. Takové odůvodnění rozhodnutí o předběžné otázce státní zástupkyně označila za nesprávné, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ze soudního přezkumu vyloučeno pouze z důvodů uvedených v §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., nikoliv v případě, kdy před zahájením správního řízení byl již pobyt cizince legalizován, v daném případě podáním žádosti o přiznání mezinárodní ochrany. Konstatovala, že s ohledem na skutečnost, že obviněný i v odvolání poukázal na to, že podal žalobu proti rozhodnutí o vyhoštění cizince, která má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, zabýval se předběžnou otázkou o jeho vykonatelnosti i krajský soud. I ten vycházel z ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., a rovněž dovodil, že se obviněný zdržoval na území České republiky neoprávněně, a to jak bezprostředně před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť v době, kdy měl uděleno vízum za účelem strpění pobytu s platností do 21. 8. 2007, si vízum neprodloužil, se žádostí o jeho prodloužení se dostavil až dne 28. 8. 2007 a bylo s ním zahájeno další správní řízení ve věci správního vyhoštění. Odvolací soud upozornil, že cizinci nemají v České republice pouze práva, ale i povinnosti, a pokud si obviněný neprodloužil vízum v době, kdy ho měl platné a zdržoval se na jejím území neoprávněně, pak je třeba vycházet z toho, že žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince bude v rámci kompetenční výluky z tohoto přezkumu v souladu s tímto ustanovením vyloučena.
Ve vyjádření státní zástupkyně vytkla, že soudy obou stupňů nevěnovaly vyřešení předběžné otázky dostatečnou pozornost. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 28. 8. 2007, přičemž v uvedené době již byla podána kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu. Ustanovení §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění účinném v době spáchání skutku, zakotvovalo, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu podle odstavců 1, 2 má odkladný účinek. Odkladný účinek vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění tudíž nastal přímo ze zákona. Podle §72 odst. 2 zák. č. 325/1999 Sb. byl obviněný povinen žádost o prodloužení doby pobytu cizince za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany podat v době platnosti víza, tj. do 21. 8. 2007. Pokud tak neučinil, dopustil se přestupku podle §93 odst. 2 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., neboť o prodloužení pobytu požádal až po uplynutí platnosti víza. Podle státní zástupkyně neměla uvedená skutečnost na odkladný účinek vykonatelnosti rozhodnutí zásadní vliv. Vyslovila názor, že nebylo najisto postaveno, že se obviněný před rozhodnutím o správním vyhoštění zdržoval na území republiky neoprávněně. Dodala, že již v době rozhodování o předběžné otázce, ještě za platnosti ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., bylo třeba přihlížet k tomu, že zmíněné ustanovení tvořilo výjimku z pravidelného soudního přezkumu rozhodování orgánů veřejné správy a při jeho aplikaci bylo třeba dbát zásady, že v případě pochybností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tedy ve prospěch soudního přezkumu. Jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 3 AS 28/2005-89). Z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nutno dovodit, že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vykládat extenzivně, na místě je naopak maximální zdrženlivost, tj. v pochybnostech se postupuje ve prospěch zachování práva na přístup k soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000). Je proto třeba, aby se uvedenou otázkou, která je podstatná pro výrok o vině, soudy zabývaly s patřičnou obezřetností, aby tak nedocházelo ke krácení práv obviněného ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu v Chebu a prvostupňovému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že skutek, jímž byl v soudním řízení uznán vinným, není trestným činem. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2008, se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zdržuje se na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán .
Citované ustanovení zákona poskytuje trestněprávní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem „zákazu“ , obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Plzni důsledně v souladu s trestním zákonem včetně dalších právních předpisů, jež bylo potřebné vzít v úvahu, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a podrobněji rozveden v jeho odůvodnění, posoudil jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Z ustanovení §2 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále v tomto odstavci jen „zákon“), vyplývalo, že tento zákon se nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu formou azylu nebo doplňkové ochrany, a azylanta nebo osobu požívající doplňkové ochrany, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak .
Podle §118 odst. 1 zákona platilo, že správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území .
Ustanovení §119 odst. 5 písm. a) až d) zákona zakotvovalo, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se
a) mezinárodní ochrana neuděluje,
b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná,
c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo
d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá,
jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné, přizná-li soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek.
Podle §171 odst. 1 písm. c) zákona platilo, že z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně .
Z ustanovení §172 odst. 3 zákona plynulo, že žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí; to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu (poznámka: některá nezměněná ustanovení platí i v současnosti).
Povahu zákazu ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. má i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené v §118 a násl. zák. č. 326/1999 Sb., neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky ze sankčních důvodů, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na její území vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 – T 72). Ustanovení §2 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. nevylučuje uložení správního vyhoštění.
Soudy obou stupňů musely jako předběžnou otázku (§9 tr. ř.) řešit, zda rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie P., Oddělení cizinecké policie Ch. ze dne 28. 8. 2007, č. j. SCPP-3784/PL-IV-C-2007, o správním vyhoštění obviněného, které bylo potvrzeno rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie P. ze dne 3. 12. 2007, č. j. SCPP-3645-C-243-2007, a nabylo právní moci dne 14. 12. 2007, je vykonatelné. V této souvislosti Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl: „…obžalovaný v době, kdy měl uděleno vízum za účelem strpění pobytu s platností do 21. 8. 2007, toto vízum neprodloužil a dostavil se až o 7 dní později dne 28. 8. 2007 se žádostí o prodloužení víza a bylo s ním zahájeno další správní řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky…“ . Současně zdůraznil: „…je zřejmé, že se před zahájením tohoto správního řízení zdržoval na území republiky bez platného víza, bez platného dokladu, tudíž zdržoval se zde neoprávněně a naplnil svým jednáním ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb.…“ . Soud druhého stupně též upozornil, že cizinci nemají v České republice pouze práva, ale i povinnosti, a to stejně, jako mají povinnosti její občané. Rovněž dodal, že obviněný se na území České republiky zdržoval neoprávněně již od roku 2001, nikdy svůj pobyt nelegalizoval, byla mu již dříve uložena správní vyhoštění, která nerespektoval. Navíc se na jejím území již dopustil trestného činu, za který byl odsouzen (vše na str. 4 a 5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Je zřejmé, že odvolací soud shledal vykonatelnost citovaného pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění v naplnění ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., jehož znění vylučovalo jeho soudní přezkum. S tímto právním názorem však nelze souhlasit.
Je nutné připomenout, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 59 Az 156/2005, byla zamítnuta žaloba obviněného proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 12. 2005, č. j. OAM-2169/VL-10-05-2005, ve věci udělení azylu (č. l. 40 a násl. tr. spisu). Vůči tomuto rozsudku obviněný podal kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 6 Azs 123/2007, odmítnuta pro nepřijatelnost (č. l. 70 a násl. tr. spisu). Jelikož podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek (§32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu), nastal odklad vykonatelnosti daného správního vyhoštění přímo ze zákona. S ohledem na ustanovení §72 odst. 2 věty druhé zák. č. 325/1999 Sb. byl obviněný povinen podat žádost o prodloužení doby pobytu v době platnosti víza. Pokud jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany tak neučinil a žádost podal o několik dnů později, dopustil se přestupku podle §93 odst. 2 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., v tehdy účinném znění. Tato skutečnost neměla na odkladný účinek vykonatelnosti správního vyhoštění vliv. Dále je potřebné zmínit, že v době, kdy soudy obou stupňů rozhodovaly tuto trestní věc, bylo třeba vzít v úvahu, že ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. bylo výjimkou z jinak pravidelného soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy. Již z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, plynulo, že z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nutno dovodit, že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí, nelze vykládat extenzívně. Namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech se postupuje ve prospěch zachování práva na přístup k soudu. Taktéž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 AS 28/2005, bylo zdůrazněno, že v případě pochybností je potřebné jakékoli výluky ze soudního přezkumu vyložit zužujícím způsobem, tj. ve prospěch soudního přezkumu. Rovněž lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 47/2009 Sb., jímž došlo ke zrušení ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999, a nutno podtrhnout pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ostatně na tyto všechny skutečnosti oprávněně upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Podle Nejvyššího soudu nebylo najisto postaveno, že se obviněný zdržoval na území České republiky před zahájením řízení o správním vyhoštění neoprávněně. Dále že by z přezkoumání soudem bylo vyloučeno předmětné pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, které obviněný napadl žalobou, a jež by proto měla odkladný účinek (§172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb.). Z tohoto důvodu nelze považovat právní posouzení tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, za správné.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 6 To 431/2008, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 2 T 51/2008. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k