ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1302.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1302/2010-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2001 dovolání obviněného J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 To 39/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2009, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
1. v blíže přesně nezjištěných dnech v období nejméně od podzimních měsíců roku 1999 do dne 15. 3. 2003 v obytných místnostech a garáži domu v ul. B. S. v T., kde byl trvale bytem, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení opakovaně v přesně nezjištěném větším počtu případů, později nejméně jedenkrát za týden se svojí dcerou, tehdy nezletilou K. H., jejíž věk bezpečně znal a podílel se na její výchově, realizoval různé sexuální praktiky, když ji nejprve od podzimních měsíců 1999 po dobu nejméně šesti měsíců zprvu jen osahával na prsou a přirození, do kterého jí zasunoval prsty svých rukou, a od jara roku 2000 na ní pravidelně vykonával až do svého uspokojení pohlavní styk, při kterém používal prezervativ, dále ji v jednom případě do přirození zasunoval blíže neustanovený pevný předmět, pokusil se o vykonání análního pohlavního styku a přiměl ji i k orálnímu pohlavnímu styku s tím, že někdy musela polykat i jeho sperma, přičemž i v důsledku tohoto jeho jednání se u K. H. nejméně od měsíce května 2008 plně rozvinula posttraumatická stresová porucha, kterou trpí do současné doby,
2. v blíže přesně nezjištěných dnech v období ode dne 16. 3. 2003 do dne 15. 3. 2006 v obytných místnostech, garáži a autě zaparkovaném v garáži domu v ul. B. S. v T., kde byl trvale bytem, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení opakovaně v přesně nezjištěném větším počtu případů, a to do roku 2005 někdy i třikrát za týden a později alespoň jednou za dva týdny, se svojí dcerou, tehdy nezletilou K. H., jejíž věk bezpečně znal a do její zletilosti se podílel na její výchově, prováděl různé sexuální praktiky, když s ní zejména pravidelně vykonával pohlavní styk, při kterém později nepoužíval prezervativ, neboť užívala hormonální antikoncepci, používal vibrátor a opakovaně ji přiměl k orálnímu pohlavnímu styku s tím, že pak někdy musela polykat i jeho sperma, využívaje přitom její závislosti na něm, a to nejen existenční, ale i psychické, neboť byl jedinou osobou, se kterou mohla řešit výhrůžné anonymní SMSky, které jí byly v té době jím samotným doručovány, přičemž jí i pod záminkou léčby ledvin podával o víkendech i nadměrné množství tablet nezjištěného chemického složení, po kterých ztrácela kontrolu nad tím, co se s ní děje a musela být i pod jeho kontrolou,
3. v blíže přesně nezjištěných dnech v období ode dne 16. 3. 2006 nejméně do počátku měsíce června 2008 v obytných místnostech, garáži a autě zn. Fiat Tempra zaparkovaném v garáži domu v ul. B. S. v T., kde byl trvale bytem, se svojí dcerou poškozenou K. H., vykonal opakovaně v přesně nezjištěném větším počtu případů nechráněný pohlavní styk,
4. v období nejméně od druhé poloviny měsíce července roku 2003 do počátku měsíce června 2008 přiměl svoji dceru poškozenou K. H., aby se v místě jejich bydliště na adrese B. S. v T. podrobovala jeho jednáním uvedeným pod body 2. a 3. výroku rozsudku, kterými na ní realizoval různé sexuální praktiky, a rovněž i k její mlčenlivosti o jednáních pod body 1., 2. a 3. výroku rozsudku, zejména tím, že jí posílal anonymní SMSky a od září roku 2007 i anonymní dopisy, ve kterých jí pro případ, že se svému otci v sexu nepodrobí a učiní o jejich sexu oznámení, opakovaně vyhrožoval, a to mj. jednak účelově tím, že by mohlo vyjít najevo, že má mít něco společného se smrtí jejího spolužáka nezletilého V. H. a že proti ní bude za to použito násilí i ve formě znásilnění nebo smrti, ale i tím, že by se mohlo něco stát jejím mladším sourozencům, bratrovi nezletilému D. H. nebo sestře nezletilé M. H. a z oznámení bude jen ostuda pro celou jejich rodinu a ublíží to nejen její matce a mladším sourozencům, ale i jí samotné, neboť ji pak nikdo nebude chtít, čímž ji systematicky vystavoval psychickému stresu a dosáhl toho, že těmto anonymním SMSkám a dopisům uvěřila a obávala se, že by se mohly naplnit v nich obsažené pohrůžky, pokud by se jednání obviněného pod body 2. a 3. výroku rozsudku nepodrobila a o jeho jednáních pod body 1., 2. a 3. učinila oznámení, neboť obviněný ji o důvodnosti obsahu anonymních SMSek a dopisů i sám ujišťoval poté, co jej s jejich obsahem po jejich obdržení vždy seznámila, přičemž i v důsledku tohoto jednání se u poškozené K. H. nejméně od měsíce května 2008 plně rozvinula posttraumatická stresová porucha, kterou trpí do současné doby.
Krajský soud v Hradci Králové tato jednání právně kvalifikoval v bodě 1.výroku o vině rozsudku jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále tr. zák.), v bodě 2. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě 3. jako trestný čin soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. a v bodě 4. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. Obviněnému J. H. uložil podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali včasné odvolání proti výroku o vině i o trestu obviněný J. H., jeho manželka M. H., jeho dcera M. H. a jeho sestra B. H. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 To 39/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. H., jeho manželky M. H., jeho dcery M. H. a jeho sestry B. H., která podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1562.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas obsáhlé dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. ř.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Námitky směřoval především proti předsedovi senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Miloslavu Ježkovi, který podle obviněného před rozhodováním o jeho vazbě neinformoval jeho obhájce o tom, že státní zástupce navrhuje i tzv. útěkovou vazbu, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní. Obhájce byl nucen opakovaně uplatňovat postup podle §203 odst. 3 tr. ř. Soudce JUDr. Miloslav Ježek podle obviněného jednostranně hodnotil důkazy, zamítl většinu důkazních návrhů obhajoby a především odmítl provést zcela klíčový důkaz, a to prohlédnout penis obviněného, resp. odmítl i provést důkaz fotografiemi penisu obviněného a vyžádal si jen zprávu vazebního lékaře. Další námitku obviněný směřoval proti údajné nesprávné protokolaci výpovědí svědků i proti tomu, že JUDr. Miloslav Ježek nabádal svědky, aby se k věci vyjádřili „ve stručnosti“. Tento soudce také v protokolu zatrhával určité pasáže žlutě, čímž podle obviněného zaměřoval pozornost čtenáře na tyto pasáže a narušoval objektivitu. Soud prvního stupně podle názoru obviněného také krátil obviněného na jeho obhajovacích právech, protože přerušoval jeho výpověď s tím, ať obviněný mluví k věci. Obviněný opětovně namítl podjatost soudce JUDr. Miloslava Ježka a současně také soudců Vrchního soudu v Praze, kteří rozhodovali o jeho odvolání, a to JUDr. Jindřicha Fastnera, JUDr. Jiřího Kulvejta a JUDr. Jiřího Zouly, neboť projevili bagatelizací argumentace obviněného svoji podjatost, resp. projevili ji i tím, že ačkoliv k odvolání obviněného zrušili první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, poté, aniž by došlo ke změně důkazní situace, již akceptovali následující odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci zasílání textových zpráv, již bylo rozhodnuto dříve v přestupkovém řízení rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. PK 244/08, které nabylo právní moci téhož dne, tak, že přestupkové řízení bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a z tohoto důvodu bylo nepřípustné trestní stíhání obviněného vedené ohledně téhož skutku pod bodem 4., jímž byl uznán vinným napadeným rozhodnutím.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že soud ve výroku o trestu opomenul aplikovat §23 a §31 tr. zák., zpochybnil přiměřenost trestu, a namítl, že v rozsudku nebylo citováno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále zpochybnil zákonnost provedení domovní prohlídky i závěry znaleckých posudků, které zpracovali znalci MUDr. Lumír Tauš, CSc., a PhDr. Vladimír Beran. Obviněný také namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák., a to námitkou vadného usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž údajně absentoval popis subjektivní stránky trestného činu a také tím, že nemohl psát výhružné textové zprávy, které měly docházet poškozené i v jeho přítomnosti. V této souvislosti obviněný namítl, že v řízení před soudem nebyly prokázány skutkové okolnosti, které podmiňují kvalifikaci jednání podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák., neboť podle obviněného nebylo zjištěno, že by uvedené textové zprávy byly zasílány s úmyslem odradit poškozenou od plnění povinností svědka a soud prvního stupně pokud jde o tento skutek učinil značně rozšiřující výklad zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vůbec neodůvodnil.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř., zrušil v plném rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 To 39/2010, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2009, a dále navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, protože jeho obhájce má sídlo v Praze, popřípadě jinému krajskému soudu než Krajskému soudu v Hradci Králové.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila následovně:
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že z námitek obviněného nevyplývá žádná skutečnost, v jejímž důsledku by bylo možné konstatovat, že některý z vyjmenovaných soudců má určitý užší (patrně zejména negativní) poměr k obviněnému nebo věci, který by bránil v nestranném rozhodování, a proto podle jeho názoru nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dodal, že průběh řízení nevykazuje žádné zásadní procesní vady, jak tvrdí obviněný v dovolání.
Další část své argumentace obviněný opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V její první části obviněný napadá výrok o trestu s tím, že soud prvního stupně opominul aplikovat ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a poté chybně užil ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Hradci Králové však zohlednil obě zmíněná ustanovení trestního zákona, výslovně je i citoval v odůvodnění svého rozhodnutí, když následně popsal své úvahy, týkající se druhu a výměry trestu. Nejvyšší státní zástupkyně k námitkám proti přiměřenosti trestu poukázala na to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen na základě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla k námitce, že soud prvního stupně opominul uvést i aplikaci §88 odst. 1 tr. zák., že toto ustanovení Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku skutečně výslovně necitoval, avšak je zcela zřejmé, že správně dovodil zejména naplnění všech znaků skutkových podstaty výše zmíněných trestných činů. Přitom již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného přitom svojí podstatou nepochybně nevykazuje speciální aspekty, v důsledku kterých by bylo možné dovodit jeho zvlášť nízkou společenskou nebezpečnost. Hmotně právní kvalifikace skutků byla provedena řádně a bez vad, a to včetně jejich materiální stránky, když samotná skutečnost, že Krajský soud v Hradci Králové výslovně neodkázal na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný v další části svých námitek opírajících se o shodný dovolací důvod napadá hodnocení některých důkazů, zejména provedení domovní prohlídky a znaleckých posudků, resp. postup policejního orgánu ve věci (v obecném smyslu). K tomu se vyjádřila tak, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či nikoliv, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Výše zmíněné námitky obviněného se proto zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Obviněný podle jejího názoru do jisté míry relevantně, zpochybňuje právní posouzení jednání popsaného pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák., ve spojení s usnesením odvolacího soudu, když se domnívá, že nebylo zjištěno, že by textové zprávy byly posílány s úmyslem odradit poškozenou od povinností svědka, přičemž Krajský soud v Hradci Králové použil značně rozšiřující výklad zákona. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný (zjednodušeně řečeno) od roku 2003 do roku 2008 přiměl poškozenou, aby se podrobovala jeho jednání a realizovala s ním různé sexuální praktiky, přičemž v návaznosti na to jí posílal anonymní textové zprávy a posléze i dopisy, ve kterých jí vyhrožoval, že mimo jiné pokud učiní o zmíněných sexuálních aktivitách oznámení, bude proti ní použito násilí ve formě znásilnění nebo smrti, resp. i násilí proti její matce a sourozencům, přičemž v důsledku tohoto jednání se mimo jiné u poškozené rozvinula doposud trvající posttraumatická stresová porucha.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem (mimo jiné) těžkou újmu na zdraví a spáchá-li takový čin na (mimo jiné) na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Z rozhodnutí publikovaného pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. vyplývá, jednání pachatele uvedené v ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi.
Nejvyšší státní zástupkyně považuje za prokázané, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti, kterou poškozená K. H. jako svědkyně vnímala a mohla o ní učinit oznámení (byť se doposud formálně v pozici svědka nenacházela, což však není rozhodné). Obviněný přitom měl zjevně v úmyslu jí v takovém postupu zabránit, a proto ji (jako svědkyni v materiálním smyslu) hrozil, že pokud tak učiní, bude na ní realizováno násilí, nebo bude ublíženo jejím blízkým, tedy byla jí učiněna hrozba i způsobením jiné těžké újmy. S předmětnou námitkou obviněného se proto nelze ztotožnit a právní kvalifikace skutku je v souladu se zákonem.
Dodala, že usnesení o zahájení trestního stíhání, vydané Policií České republiky, Okresním ředitelství Semily, SKPV, dne 30. 12. 2008, č. j. ORSM-2112/TČ-2008-70, obsahuje dostatečný (při zohlednění fáze řízení a související míry zjištění skutkového děje) popis všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) trestního zákona, a to včetně subjektivní stránky, neboť je v něm výslovně uvedeno, že obviněný se na poškozené dopouštěl určitého protiprávního jednání a vyhrožoval jí, co by se mohlo stát kdyby mu nebyla po vůli a kdyby to někomu prozradila. Je přitom zřejmé, že cílené jednání obviněného nemůže být již z podstaty věci činěno v jiné formě zavinění než v úmyslné podle §4 písm. a) trestního zákona.
Obviněný spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v tom, že ve věci zasílání výhrůžných textových zpráv již bylo dříve rozhodnuto v přestupkovém řízení rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008, č. j. PK 244/08, tak, že se přestupkové řízení podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavuje, a proto trestní řízení vedené stran téhož skutku bylo podle obviněného nepřípustné.
V trestní věci obviněného mu bylo v bodu 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjednodušeně řečeno kladeno za vinu, že od července roku 2003 do června 2008 přiměl poškozenou K. H., aby se mu podrobovala při realizaci různých sexuálních praktik, popsaných pod body 2. a 3. téhož výroku o vině, přičemž k tomu a k mlčenlivosti o svém jednání ji donucoval tím, že jí v tomto období posílal anonymní textové zprávy a od září 2007 i anonymní dopisy, v níž poškozené vyhrožoval mimo jiné i násilím a zabitím, a to i ve vztahu k jejím sourozencům a matce, a to za současného vzniku závažných zdravotních následků na straně poškozené. Pokud jde o přestupkové řízení, na které obviněný odkazuje v dovolání a které bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, byl obviněný v něm podezřelým ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že měl od 1. 9. 2007 do 11. 6. 2008 zasílat nevhodné a výhrůžné textové zprávy zejména poškozené K. H.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutí o témže skutkovém ději v rámci přestupkového řízení zakládá prostřednictvím čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu důvod nepřípustnosti trestního stíhání s ohledem na zásadu ne bis in idem (srov. rozhodnutí č. 13/2009 Sb. rozh. tr.). Současně ovšem nelze přehlédnout, že tato překážka se týká pouze těch skutků (resp. dílčích útoků), o kterých již bylo dříve v přestupkovém řízení rozhodnuto (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003). V bodu 4. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl obviněný uznán vinným pokračujícím jednáním, sestávajícím z řady dílčích útoků, které obviněný realizoval v době od července roku 2003 do června 2008, a jejichž podstatou bylo jednak zasílání výhrůžných textových zpráv a dále zasílání výhrůžných dopisů. Překážka ne bis in idem bránila trestnímu stíhání obviněného nikoli v celém rozsahu naznačeného žalovaného skutkového děje, ale pouze v části již pravomocně posouzené v přestupkovém řízení. Jde o část dílčích útoků uskutečněných v době od 1. 9. 2007 do 11. 6. 2008, které spočívaly v zasílání textových zpráv. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je posouzení překážky věci rozhodnuté ve vztahu k bodu 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu částečně nesprávné. Jednání popsané v tomto výroku o vině by však bylo nutné kvalifikovat jako týž trestný čin, přičemž zcela beze změny by zůstaly závěry soudů obou stupňů týkající se zbývající části trestné činnosti, včetně nejzávažnějšího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Za takových podmínek by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která by byla z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a souhlasila s tím, aby rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud zjistil porovnáním námitek obviněného v jeho obsáhlém dovolání s námitkami, které uplatnil v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1562, že se tyto námitky v podstatě kryjí, přičemž odvolací soud se s nimi v souladu se zákonem vypořádal. Odvolací soud přitom správně vypořádal s okruhem celkem 24 námitek obviněného. Nejvyšší soud pro stručnost na správné závěry odvolacího soudu odkazuje (srov. č.l. 1755 až 1773 spisu). Je tedy zřejmé, že obviněný v dovolání opakuje námitky, které již uplatnil v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o nichž rozhodl odvolací soud usnesením, které bylo napadeno jeho dovoláním. Konstantní judikatura vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Dovolací soud respektoval ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud zjistil ze spisu, že obviněný vznesl námitku podjatosti vůči soudci JUDr. Miloslavu Ježkovi dvakrát a usnesením Vrchního soudu v Praze byly jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně zamítnuty, odmítnutá byla i jeho ústavní stížnost týkající se rozhodnutí o námitce podjatosti uvedeného soudce. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítl podjatost předsedy senátu JUDr. Miloslava Ježka a policejního komisaře JUDr. Zdeňka Riegra (č.l. 1607 až 1608 spisu). S námitkou podjatosti předsedy senátu JUDr. Miloslava Ježka se v souladu se zákonem vypořádal odvolací soud (srov. č.l. 1755 až 1757), na jehož správné právní závěry Nejvyšší soud odkazuje. Nejvyšší soud shledal námitku podjatosti soudce JUDr. Miloslava Ježka zjevně neopodstatněnou.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 6. 5. 2010, obviněný u tohoto veřejného zasedání nenamítl podjatost soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Jindřicha Fastnera, JUDr. Jiří Kulvejta a JUDr. Jiřího Zouly, a proto pokud jde o soudce Vrchního soudu v Praze, nelze použít dovolací důvod podle §265b odst. l písm. b) tr. ř., neboť obviněný vůči nim nevznesl námitku podjatosti [§265b odst. 1 písm. b) věta za středníkem tr. ř.]. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné, neboť nebyla naplněna podmínka uvedená v §30 odst. 1 tr. ř. Ve věci obviněného proto nerozhodl vyloučený orgán.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod ve vztahu ke skutku pod bodem 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, kterým byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že Krajský soud v Hradci Králové uplatnil rozšiřující výklad zákona, ačkoliv nebyla naplněna základní ani kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vydírání. Dále namítl, že výhrůžné SMS zprávy dostávala poškozená i v jeho přítomnosti, a proto je nemohl odesílat. Dále, že poškozená nebyla schopna popsat obsah SMS zpráv. Obviněný rovněž namítl, že SMS z doby po smrti V. H., přítele poškozené, neměly souvislost s údajným pohlavním zneužíváním, nebylo prokázáno, že by tyto zprávy odesílal a navíc s úmyslem odradit poškozenou K. H. od plnění povinností svědka. Obviněný dále s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ale i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 11 Tdo 738/2003, namítl, že trestní stíhání bylo, pokud jde o tento skutek, nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) a j) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Podstatou námitek obviněného spadajících pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je tvrzení, že skutek kvalifikovaný rozhodnutími soudů obou stupňů jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l, 2 písm. d),e) tr. zák. bylo již předtím jednání pravomocně posouzeno v přestupkového řízení jako přestupek a toto řízení bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Posouzení téhož činu jako přestupku bránilo podle něj vedení trestního stíhání. Obviněný pokládal tuto okolnost za porušení zásady ne bis in idem vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a za důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř.
Významné je podle obviněného právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v tomto kontextu též připomíná ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“) publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) stávající praxe soudů se za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah je pamatováno vnitrostátními ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek – přestupek, trestný čin – přestupek a přestupek – trestný čin, které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zbývá se zabývat toliko vztahem přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Tento prostor se otvírá vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k tomu též JUDr. M. Růžička, JUDr. P. Polák. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství 6/2005).
Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a zákazu dvojího trestání, je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se jednalo o čin se stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“ (rov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1384/2005).
Nejvyšší soud zjistil, že dne 25. 8. 2008 město Turnov, Komise k projednávání přestupku města Turnov, pod č. j. PK 244/08 oznámila obviněnému J. H. zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které ho se měl obviněný dopustit tím, že měl od 1. 9. 2007 do 11. 6. 2008 zasílat nevhodné a výhrůžné SMS zprávy K. H., a v listopadu 2007 S. J. Současně byl obviněný předvolán k ústnímu jednání na den 10. 9. 2008 ve 13.00 hod. Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008, č. j. PK 244/08, bylo podle §76 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení proti obviněnému J. H., bytem T., B. S., pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví a hrubým jednáním, a to tím, že měl od 1. 9. 2007 do 11. 6. 2008 zasílat nevhodné a výhrůžné SMS zprávy K. H., a v listopadu 2007 S. J. Po vyhlášení rozhodnutí a po poučení o opravných prostředcích obviněný J. H. prohlásil, že se vzdává práva odvolání proti rozhodnutí a nežádá doručení písemného vyhotovení rozhodnutí.
Podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (podle právního stavu účinného ke dni 10. 9. 2008), se přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) cit. zákona dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněným z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
Skutek pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu obviněný spáchal jednáním konkretizovaným v tomto výroku, přičemž skutek byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Tento trestný čin spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a způsobil-li takovým trestným činem těžké ublížení na zdraví nebo škodu a spáchal takový trestný čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Z toho vyplývá, že pravomocné rozhodnutí o přestupku a následující trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 se netýkalo téhož skutku a v žádném případě nelze hovořit o stejných znacích skutkové podstaty tohoto přestupku a trestného činu.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, není přiléhavý, neboť v rámci tohoto rozhodnutí byla evidentně posuzována situace, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následovalo trestní stíhání ohledně téhož skutku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin mající v podstatě stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. O takovou situaci se však v případě dovolatele zcela zřejmě nejednalo. V této části bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze uplatňovat tzv. skutkové námitky, které se týkají rozsahu dokazování a hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval (viz např. ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 472/2007), že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci soudních rozhodnutí, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 372/2011).
Obviněný v dovolání uplatnil řadu skutkových námitek proti závěrům znalců MUDr. Lumíra Tauše, CSc., a PhDr. Vladimíra Berana, kteří podle obviněného měli uvést řadu nepravdivých a hrubě zkreslených informací. Nejvyšší soud jako soud dovolací je v řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů a zásadně je nemůže měnit. Proto k uvedeným námitkám nemohl přihlížet a nemohl se jimi zabývat. Skutkovou námitkou je také námitka, že nebyla řádně provedena domovní prohlídka proto, že dům v němž měla být vykonána, předtím navštívila poškozená K. H., která měla údajně dostatek času připravit „důkazy“. Obviněný také napadl postup policejního orgánu por. JUDr. Zdeňka Riegra, který měl porušovat zásadu presumpce neviny a také manipulovat s informacemi v neprospěch obviněného. Ani tato námitka nezakládá uplatněný dovolací důvod. Skutkovou námitkou, jíž obviněný napadl rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je také námitka, že soud odmítl při hlavním líčení si prohlédnout jeho penis, na němž má výraznou jizvu, neboť poškozená K. H. si údajně na jeho penisu nevšimla žádné zvláštnosti, a že také odmítl provést důkaz fotografiemi jeho penisu.
Uplatněný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka obviněného týkající se přiměřenosti trestu. Přiměřenost trestu není dovolacím důvodem. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci se nelze zabývat námitkami proti výroku o trestu.
Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dodává, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost soudu uvádět obecná ustanovení o účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a o ukládání a výměře trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. ve výroku rozsudku, a proto námitka obviněného nenaplňuje svým obsahem uplatněný dovolací důvod. Stejně tak námitka týkající se aplikace §88 odst. 1 tr. zák. nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod by mohla založit námitka týkající se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Takový extrémní nesoulad však Nejvyšší soud ve věci obviněného neshledal. Dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl tedy naplněn zčásti proto, že obviněný uplatnil tzv. skutkové námitky, a zčásti proto, že další námitky, které by bylo možno podřadit pod námitky právní, jsou neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný tento důvod dovolání neodůvodnil, a proto dovolací soud na základě jen formálně uplatněného důvodu dovolání neměl co přezkoumávat.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání zčásti uplatnil námitky skutkové, které nenaplňují svým obsahem důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zčásti námitky právní, které však dovolací soud shledal zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší shledal, že rozhodnutí napadené dovoláním, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako celek podle §265i odst.1 písm. e) tr. . odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek