ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1592.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1592/2010-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. února 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. L. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 10 To 28/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 183/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, sp. zn. 10 To 28/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 32 T 183/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a za to byl odsouzen podle §201 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 2 tr. zákona mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 10 To 28/2010, podle §265 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a l) tr. ř., neboť se domnívá, že jednáním odvolacího soudu v předmětné věci v jeho nepřítomnosti došlo k porušení jeho práv uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž byl podle něj tento postup v rozporu s §202 odst. 2 tr. ř. Obviněný v dovolání namítá, že pochybením poštovní doručovatelky neobdržel výzvu k vyzvednutí uložené písemnosti, kterou byl vyrozumíván o konání veřejného zasedání, a proto podle něj nelze aplikovat na tuto situaci ust. §64 odst. 2 tr. ř. o fikci doručení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný v dovolání namítl, že vzhledem k pochybení poštovní doručovatelky neobdržel zásilku ani výzvu k jejímu vyzvednutí. Proto nebyl obeznámen s konáním veřejného zasedání v řízení o jeho odvolání a toto veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněnému byly od počátku trestního řízení písemnosti doručovány na adresu ÚMČ Praha 14, na kterou má hlášený trvalý pobyt a kterou uvedl jako doručovací adresu pro účely trestního řízení. Na str. 46 spisu je založena zásilka do vlastních rukou, kterou byl obviněný vyrozumíván o konání veřejného zasedání dne 16. 2. 2010 a která byla doručována dne 2. 2. 2010. Protože adresát nebyl zastižen byla mu zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Z téže doručenky pak bylo zjištěno, že zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 2. 2. 2010, a po uplynutí 10 dnů byla dne 15. 2. 2010 vrácena soudu. Daný postup tak zcela odpovídal postupu pro doručování zásilek do vlastních rukou, jak jej stanovuje §64 odst. 2 tr. ř. Přitom doručenka je veřejnou listinou osvědčující údaje na ní uvedené, není-li prokázán opak. To se v daném případě neprokázalo. Dovolatelem namítané pochybení poštovní doručovatelky bylo ze spisu Nejvyšším soudem zjištěno při doručování rozhodnutí odvolacího soudu, které mu bylo doručováno dne 15. 3. 2010, nikoliv v postupu doručování vyrozumění o veřejném zasedání. Toto pochybení spočívalo v tom, že při doručování rozhodnutí odvolacího soudu poštovní doručovatelka nezanechala adresátovi výzvu k vyzvednutí uložené zásilky a uvedla, že tuto výzvu mu nebylo možné zanechat. Nejvyšší soud pro objasnění předmětného problému učinil dotaz k doručování zásilek do vlastních rukou na ÚMČ Praha 14, který ve vyjádření uvedl, že je organizačně zajištěno přebírání výzev. Případ, kdy nebylo možné zanechat výzvu považují za chybu poštovní doručovatelky. Z výše uvedeného vyplývá, že pochybení nenastalo v případe doručování zásilky k vyrozumění obviněného o veřejném zasedání, ale při doručování rozhodnutí odvolacího soudu, které pak převzal dne 1. 9. 2010 (str. 57 tr. spisu). Proto také Nejvyšší soud dospěl k zjištění, že dovolání podal obviněný ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., tj. včas, a to přesto, že na zásilce s rozhodnutím odvolacího soudu je také doručujícím orgánem vyznačeno, že zásilka byla uložena a adresátovi byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl, s datem 15. 3. 2010. Tento záznam doručujícího orgánu je ale v rozporu s dalším záznamem tohoto orgánu na téže zásilce dne 26. 3. 2010, že výzvu nebylo možno zanechat. Byť se asi jedná o omyl doručovatelky, která učinila záznam do nesprávné části předtištěného prohlášení na obálce, je zde rozpor mezi dvěma prohlášeními doručujícího orgánu na téže zásilce a tento rozpor Nejvyšší soud posoudil ve prospěch obviněného.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (tzv. fikce doručení). V daném případě byl obviněný o uložení zásilky vyrozuměn výzvou k vyzvednutí a zásilka byla vrácena soudu až po uplynutí 10 dnů od uložení, čímž byly splněny všechny podmínky pro uplatnění fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. Nikoliv ale podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že zásilka byla uložena dne 2. 2. 2010 a podle §64 odst. 2 tr. ř. platí fikce, že vyrozumění o veřejném zasedání bylo doručeno desátý den od uložení zásilky, takže byly splněny zákonné podmínky pro provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Proto veřejné zasedání konal odvolací soud dne 16. 2. 2010 v nepřítomnosti obviněného.
Odvolací soud sice správně uvedl, že fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. nastala desátý den od uložení zásilky, když poslední den této 10 denní úložné lhůty se považuje za den doručení. Při počítání času podle §60 odst. 1 tr. ř. byla tak zásilka uložena dne 2. 2. 2010, považována za použití zákonné fikce za doručenou dne 12. 2. 2010 (pátek).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby mj. osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět (odvolání obviněného) a také osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím (také obviněný), zbývala od doručení předvolání k němu, nebo vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.
Bylo-li vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno fikcí dne 12. 2. 2010, uplynula pětidenní lhůta k přípravě obviněnému dne 17. 2. 2010 a v nepřítomnosti obviněného a bez jeho souhlasu se zkrácením lhůty k přípravě na veřejné zasedání se toto mohlo konat nejdříve dne 18. 2. 2010. Protože odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti již dne 16. 2. 2010 (v protokole nesprávně uvedeno, že o odvolání státního zástupce), tj. aniž obviněnému uplynula pětidenní lhůta k přípravě s jejímž zkrácením nevyslovil souhlas, nebyl obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn včas v souladu s ustanovením §233 odst. 2 tr. ř. a nebyly tak dány podmínky pro konání veřejného zasedání. V rozporu se skutečností je v protokole o veřejném zasedání uvedeno, že u všech vyrozuměných osob byla zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení, když tato lhůta u obviněného zachována nebyla.
Nejvyšší soud tak zjistil, že dovolání obviněného je důvodné a ve věci byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a tím také písm. l) tr. ř. Pro nedodržení základních procesních podmínek pro konání veřejného zasedání odvolacím soudem, muselo být napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Dovolatel také uplatnil námitku, že konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti došlo k rozporu s ust. §202 odst. 2 tr. ř., a rovněž tím byla porušena jeho práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
Obviněný v námitce, že bylo konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, nepřiléhavě odkazuje na rozpor s §202 odst. 2 tr. ř., který upravuje přítomnost obviněného u hlavního líčení. Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
V případech, kdy osobní účast obžalovaného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obžalovaný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání. Je-li obžalovaný jako odvolatel jen vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání, není vyloučeno uložení zásilky s tímto vyrozuměním podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi (R 38/2003 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), protože to ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. nevylučuje.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu řádně vyrozuměn v souladu s §64 odst. 2 tr. ř., a tím, že byl pouze vyrozumíván, nepokládal odvolací soud jeho účast za nutnou, neboť nemělo být a nebylo prováděno žádné další dokazování. Obviněný se z konání veřejného zasedání neomluvil, neuvedl žádný důležitý důvod, který by mu bránil v účasti na předmětném zasedání a rovněž neprojevil výslovně svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný ale nebyl o konání veřejného zasedání vyrozuměn včas, když fikce doručení vyrozumění o jeho konání nastala až dne 12. 2. 2010 a veřejné zasedání se dne 16. 2. 2010 konalo, aniž byla zachována lhůta 5 dní uvedená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. /podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř/. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyly sice shledány Nejvyšším soudem jako opodstatněné, ale Nejvyšší soud v rámci své přezkumné povinnosti zjistil jinou vadu řízení naplňující uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a porušení obviněným namítaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti, bylo tento závěr nutno aplikovat rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš