ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1343.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1343/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 50 To 625/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 64/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 3 T 64/2010, byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 3. 12. 2009 v době kolem 14.15 hodin v D. R., v ul. Z., S., v garáži u rodinného domu, po menší slovní rozepři se svým vnukem P. J., tohoto uchopil pravou rukou za levou část obličeje a odstrčil jej od sebe, tento udělal krok dozadu, a v rámci nutné obrany před dalším napadením obviněného J. K. od sebe odstrčil až obviněný upadl na zem na podlahu garáže, následně se obviněný ze země zvedl a uchopil ze stolku, který se nacházel v jeho blízkosti, zde položenou řeznickou vidlici o délce 45 cm a průměru 0,7 cm (délka hrotů 10 cm) a s touto chtěl P. J., bodnout do oblasti břicha tak, že vedl útok ve směru vodorovném do oblasti břicha, v dokončení útoku mu zabránil otec P.J., P. J., který v tuto dobu do garáže přišel a mezi oba strčil instinktivně svou levou ruku, a obviněný ho touto vidlicí píchl do levého předloktí, poté P.J., chytil obviněného za oděv pod krkem a vystrčil ho ven z garáže, kde obviněný upadl na trávník a částečně betonový chodník, následně se ze země obviněný zvedl a chytil P.J., za mikinu pod krkem a chtěl se s ním prát, tento jej od sebe odstrčil až obviněný upadl na zem, kde ho zalehl a držel ho, než se obviněný uklidnil, poté jej pustil ze sevření na zemi, obviněný vstal a odcházel z pozemku, přitom na P. J., rukou gestikuloval, že jej podřízne a že skončil, což v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu, že svou výhrůžku splní, a tímto svým jednáním způsobil obviněný poškozenému P. J., zranění, a to dvě bodné rány v oblasti levého předloktí, mnohočetné škrábnutí v přední stěně levého předloktí, které si vyžádalo ošetření v Karlovarské krajské nemocnici, a. s., Nemocnici v S., bez vystavení pracovní neschopnosti, poškozenému P. J., žádné zranění ani jiná újma způsobena nebyla.
Za pokus tohoto trestného činu byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 50 To 625/2010, rozhodl o odvolání obviněného J. K. podaném proti shora uvedenému rozsudku tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při zcela shodných skutkových zjištěních, jež do výroku o vině převzal, obviněného uznal vinným jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §221 odst. 1 tr. zák., a jednak trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Svobody z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a zejména shrnul skutečnosti týkající se závěrů tohoto soudu o nesprávnosti právní kvalifikace použité soudem prvního stupně podle §222 odst. 1 tr. zák. a neposouzení činu též jako trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. Svědkové se shodli na tom, jakého posunku užil vůči poškozenému P. J. a soud prvního stupně skutková zjištění k němu se vztahující vzal za prokázaná. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nesouhlasil s nalézacím soudem se závěrem o tzv. faktické konzumpci a shledal obviněného vinným i trestným činem násilí vůči skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a tr. zák. Obviněný zdůraznil, že s ohledem na proběhlý incident subjektivně pociťoval obavy z uskutečnění výhrůžky poškozeného, neboť to byl právě poškozený, který na obviněného zaútočil a zranění si způsobil sám z obavy, že by mohl být za útok na obviněného potrestán. Obviněný z uvedených důvodů brojil především proti posouzení činu i jako trestného činu podle §197a tr. zák., protože svým gestem nikomu nevyhrožoval. Ukázáním své ruky na svůj krk dával pouze najevo, že mu bylo ze strany poškozeného ublíženo na krku, kde měl tzv. slavíka, kterého mu poškozený při incidentu mačkal a působil mu tak bolest. Obviněný nemluví, a proto nemohl pronášet ani verbální výhrůžky, je vetché postavy, a tak jeho jednání nemohlo mnohem mladšímu a atletičtějšímu poškozenému způsobit obavy z uskutečnění výhrůžek. Je nutné přihlédnout k tomu, že se jednalo o svědky, kteří měli zájem na tom, aby řízení skončilo odsouzením obviněného, neboť v opačném případě by byl obviněn poškozený, který měl strach z přeměny podmíněného odsouzení. Odvolací soud se dopustil pochybení, jestliže užil právní kvalifikaci podle §197a odst. 1 tr. zák., když k tomu nebylo nezvratných a nezpochybnitelných důkazů.
Z důvodů shora uvedených v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání doručen, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takovou skutečnost však obviněný v dovolání nenamítal a ani z provedeného řízení není patrná.
Především je potřeba poukázat na obsah podaného dovolání, v němž obviněný v rámci polemiky s argumenty uvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí zásadně popírá, že by spáchal čin, který mu je kladen za vinu tak, jak soudy zjistily a ve výrokové části rozsudku jej popsaly, a to zejména ve vztahu k části trestného jednání, jež bylo posouzeno jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Námitky, které obviněný ve vztahu k této právní kvalifikaci užil, zaměřil proti tomu, že nejednal, a s ohledem na svůj tělesný handicap ani jednat nemohl tak, jak shledal odvolací soud, a svá gesta, která nepopřel, zasadil do jiných dějových souvislostí. Vytýkal rovněž, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost výpovědí svědků a poškozených, jimž přisvědčily, kdežto o jeho obhajobu závěry o vině neopřely.
Těmito výhradami obviněný zásadním způsobem brojil proti tomu, že by se skutek stal tak, jak jej odvolací soud na podkladě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu popsal, a z jejich obsahu je patrné, že mají povahu výhrad skutkových. Tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný odvolacím soudem uznán vinným, je sice zásadně námitkou právní povahy, avšak bez dalšího odůvodnění nebo podložení skutečnými právními argumenty ji nelze automaticky považovat za okolnost, která by na označený dovolací důvod dopadala. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný nesprávnost uvedené právní kvalifikace pouze formálně konstatoval, aniž by ji doložil právními vadami, a vážně mínil její nepoužitelnost z materiálního hlediska. Obviněný tak veškeré své námitky zaměřil proti skutkovým otázkám, tj., že prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl uznán vinným, prokázány, a že nebyly správně posouzeny a zhodnoceny provedené důkazy. Teprve druhotně se na podkladě vlastní verze průběhu skutku (zcela odlišné od té, k níž soudy dospěly) domáhal jiného právního posouzení.
Ze strany obviněného tak šlo jen o snahu přizpůsobit formálně své dovolání obecným podmínkám bez toho, aniž by byl skutečně naplněn zákonem požadovaný význam a obsah dovolání.
Z uvedených důvodů, když nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které na označený důvod, ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nedopadají.
Jen na okraj je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud shledal, že důkazy byly v projednávané věci provedeny v souladu se zákonem, a rovněž byly řádně zhodnoceny tak, jak je vyjádřeno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. V důsledku jiné právní kvalifikace, než kterou užil soud prvního stupně, nejsou namístě jakékoli úvahy o faktické konzumpci takového jednání přísnějším trestným činem, jak správně dovodil odvolací soud. Nevznikají pochybnosti ani o subjektivní stránce trestného činu, a nebyla porušena ani zásada zákazu reformace in peius, protože odvolacím soudem použitá právní kvalifikace u dvou trestných činů, je pro obviněného výrazným zmírněním, neboť srovnáním sazeb u trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., kde je hranice trestu odnětí svobody od dvou do osmi roků a trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., kde je možnost uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta a u trestného činu podle §197a odst. 1 tr zák. až na jeden rok, je třeba dospět k závěru, že se jedná o trestné činy nesrovnatelně mírnější. Proto i za situace, kdy obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy, je rozhodnutí o vině odvolacím soudem výrazně příznivějším než rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny, a v takovém případě nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová