ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1359.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1359/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že ode dne 9. 4. 2010 do doby vyhlášení rozsudku (dne 23. 11. 2010) společně s T. B., pravomocně odsouzeným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 2 T 84/2010-88, neoprávněně užíval a bránil v užívání družstevního bytu v bytovém domě na adrese U P. v B. oprávněným osobám Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a odsouzeným T. B. členy D., s. b. d. B., K., a také oprávněnými nájemníky předmětného bytu na základě uzavřené nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se jmenovaným bytovým družstvem, a to tak, že dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným nepředal a odmítal jim je předat či je vpustit do bytu, ačkoli dle uvedené dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 byl povinen se do 10 dnů odhlásit z trvalého pobytu na adrese bytu, k němuž jsou touto smlouvou převáděna členská práva a povinnosti.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí úpravě skutkových zjištění znovu uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu se tohoto přečinu dopustil tím, že ode dne 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010 společně s T. B., pravomocně odsouzeným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 2 T 84/2010-88, neoprávněně užíval a bránil v užívání družstevního bytu v bytovém domě na adrese U P. v B. oprávněným osobám Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a odsouzeným To. B. členy D., s. b.d. B., K., a také oprávněnými nájemníky předmětného bytu na základě uzavřené nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se jmenovaným bytovým družstvem, a to tak, že dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným nepředal a odmítal jim je předat či je vpustit do bytu, ačkoli věděl, že na manžele K. byla ohledně předmětného bytu převedena členská práva a povinnosti výše uvedenou dohodou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obsáhle zdůvodněném dovolání obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu namítl, že v případě bývalého nájemce odmítajícího se z bytu vystěhovat, mohou být naplněny všechny znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku jedině v případě, že bývalému nájemci již marně uplynula lhůta k vyklizení bytu, stanovená civilním soudem v občanskoprávním řízení. Soudy obou stupňů však nevzaly relevantní judikaturu vůbec v úvahu a naprosto pominuly skutečnost, že otázka, komu svědčí právo nájmu předmětného bytu, je na základě žaloby podané obviněným řešena v rámci občanskoprávního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 82/2010, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že dosud nikdo, kdo by tvrdil, že je osobou oprávněnou k užívání bytu, nepodal žalobu na vyklizení tohoto bytu. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že dokud nebude v občanskoprávním řízení pravomocně rozhodnuto, kdo je skutečným nájemcem předmětného bytu a kdo je osobou oprávněnou předmětný byt užívat, nelze jeho setrvání v tomto bytě považovat za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku, neboť není naplněna subjektivní ani objektivní stránka tohoto přečinu. Za druhé obviněný namítl neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností z P. S. (obviněného) na T. B., v jejímž případě má dovolatel za to, že je absolutně neplatná z toho důvodu, že podepsal pouze nevyplněný formulář dohody, která ovšem neobsahuje skutečný projev jeho vůle. Navíc sám T. B. vypověděl, že obviněný o převodu práv k bytu na T. B. nevěděl, což by svědčilo pro tvrzený nedostatek vůle a projevu vůle při převodu; kromě toho obviněný zdůraznil, že podle závěrů soudů obou instancí měla být práva k předmětnému bytu převedena z obviněného na T. B. jen na oko – aby obviněnému nebyl tento byt s ohledem na dluhy s ním související odebrán, což by znamenalo, že se jednalo o simulovaný právní úkon či úkon neplatný pro rozpor se zákonem. Obviněný z výše uvedeného dovodil, že jestliže byl neplatný již převod práv a povinností spojených s nájmem daného bytu z P. S. na T. B., musel byt neplatný i tento převod z T. B. na manžele K. Dohoda o převodu členských práv a povinností je dále neplatná a neúčinná také z toho důvodu, že není opatřena úředně ověřenými podpisy obou účastníků této dohody, což je její smluvně stanovená obligatorní náležitost. Obdobně je absencí úředně ověřených podpisů stižena i dohoda o převodu členských práv a povinností z T. B. na manžele K. Ze všech shora uvedených důvodů podle dovolatele vyplývá, že i nadále je obviněný osobou oprávněnou k užívání předmětného bytu, a tudíž nemohl spáchat trestný čin, který je mu kladen za vinu. Za třetí obviněný poukázal na to, že nebyla dohodnuta žádná lhůta k vyklizení bytu (v této souvislosti upozornil, že povinnost odhlásit se z trvalého pobytu není totéž co povinnost vystěhovat se z bytu), z čehož dovodil, že právo užívat byt stále trvá, a to bez ohledu na to, zda smlouvy o převodech členských práv a povinností byly platné či nikoliv. Na závěr obviněný uvedl, že subjektivní stránka trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, není naplněna i proto, že – jak připustil i soud prvního stupně – on sám se stal obětí podvodného jednání svědka P. N., a nelze mu proto přičítat k tíži, že převod založený na podvodném jednání třetí osoby považuje za neplatný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s námitkami postihujícími hmotně právní aspekty napadeného meritorního rozhodnutí lze v zásadě souhlasit. Připomněl, že podstatou věci je majetkový spor obviněného s poškozeným, neboť je v ní prostředky trestního práva řešen spor ryze občanskoprávní povahy, přičemž právě porušení povinností (či bránění v realizaci práva) podle občanského zákoníku je meritem věci a jeho náležité objasnění je předpokladem pro to, aby bylo možné učinit zákonu odpovídající závěry o případných trestněprávních aspektech skutkového děje. Pokud otázka užívacího práva nebyla pravomocně rozhodnuta soudem v občanskoprávním řízení, byl soud povinen ji vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu. To se ovšem nestalo, nebo to alespoň ani z popisu skutku ani z obsahu odůvodnění rozhodnutí není patrno. Dále uvedl, že nalézací soud se sice občanskoprávní stránkou věci zabýval, ale zcela povrchně a bez konkrétních a jednoznačných vývodů a nereagoval na věcné a poměrně zásadní právní námitky obviněného. Státní zástupce měl za to, že tuto vadu neodstranil svým rozhodnutím ani soud druhého stupně, který se sám občanskoprávními aspekty věci prakticky nezabýval. Kromě toho přikročil odvolací soud k poměrně zásadní změně popisu skutku, která však nebyla v důvodech rozhodnutí vůbec vysvětlena, takže není zřejmé, co k zásahu do skutkového základu věci vedlo a jaký význam tato změna má pro postavení obviněného např. ve výroku o trestu (přičemž původně měl přečin páchat sedm a půl měsíce, podle skutkové věty uvedené v rozsudku odvolacího soudu pouze po dobu dvou měsíců, přičemž není vůbec patrné, jak odvolací soud dospěl k omezení trestné činnosti datem 10. 6. 2010). Z tohoto pohledu se meritorní rozhodnutí v této trestní věci jeví státnímu zástupci jako značně nepřesvědčivé a přinejmenším předčasné, protože neodráží zcela jednoznačně a jasně právní stav věci v oblasti majetkových (užívacích) vztahů týkajících se předmětného bytu. Soudy ani nevysvětlily, z jakého důvodu se ryze občanskoprávní vztahy účastníků skutkového děje řeší cestou práva trestního. Přitom vzhledem k povaze věci je nezbytné náležitě odůvodnit, proč v dané věci nemůže postačovat řešení situace prostředky příslušného (občanského) práva a proč je nezbytné uplatnit sankci podle práva trestního jako prostředku ultima ratio (§12 odst. 2 trestního zákoníku).
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek jak Krajského soudu v Brně, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i všechna rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání, spáchá přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že protiprávně užíval byt jiného a oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně bránil.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených; může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Protiprávním užíváním bytu se rozumí setrvání v bytě jiného bez právního důvodu.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat. Podle praxe soudů může být představován např. též znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku (k tomu rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. tr.).
Spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn byt užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).
Je třeba také dodat, že po subjektivní stránce se k naplnění přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, které představují samostatné základní skutkové podstaty, vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto přečinu, bez pochybností neobsahuje.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění odvolacího soudu v tom že ode dne 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010 společně s již trestním příkazem Městského soudu v Brně pravomocně odsouzeným T. B. neoprávněně užíval a bránil v užívání družstevního bytu oprávněným osobám Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a odsouzeným T. B. členy D., s. b. d. B., a také oprávněnými nájemníky předmětného bytu na základě uzavřené nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se jmenovaným stavebním bytovým družstvem, a to tak, že dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným nepředal a odmítal jim je předat či je vpustit do bytu, ačkoli věděl, že na manžele K. byla ohledně předmětného bytu převedena členská práva a povinnosti výše uvedenou dohodou.
Obviněný nesouhlasil s právním názorem soudů, že takto popsaný skutek naplňuje znaky přečinu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že dokud nebude v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 82/2010 pravomocně rozhodnuto, kdo je skutečným nájemcem předmětného bytu a kdo je osobou oprávněnou předmětný byt užívat, nelze jeho setrvání v něm považovat za trestný čin. Namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, že smlouvy o převodu členských práv a povinností jsou neplatné, a to hned z více důvodů (tvrzený nedostatek vůle a projevu vůle obviněného, který o převodu práv bytu na T. B. nevěděl, kromě toho i podle zjištění soudů práva k předmětnému bytu byla z obviněného převedena na T. B. jen na oko a jednalo se o simulovaný právní úkon či úkon neplatný pro rozpor se zákonem, absence smluvně obligatorních ověřených podpisů na listinách jak na dohodě o převodu členských práv a povinností z obviněného na T. B., tak na dohodě o převodu členských práv a povinností z T. B. na manžele K.), a argumentoval také tím, že nebyla dohodnuta lhůta k vyklizení bytu, a proto právo užívat byt stále trvá. Vyvozoval, že za daných okolností nemohl být v jeho jednání spatřován znak protiprávnosti a nemohla být naplněna objektivní a ani subjektivní stránka trestného činu.
Tyto výhrady obviněný uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů. Soudy je neignorovaly, ale způsob, jakým na ně reagovaly a jakým se s nimi vypořádaly, nelze označit za přesvědčivý a jejich závěry jsou přinejmenším předčasné.
Soud prvního stupně v hodnotících úvahách obsažených na straně 7, 8 jeho rozsudku učinil závěr, že obviněný věděl už o prvním převodu bytu na T. B., a neuvěřil jeho obhajobě, pakliže vysvětloval, že jím podepsaného, ale nevyplněného formuláře nutného k převodu členských práv a povinností k bytu se bez jeho vědomí zmocnil a pak jej zneužil P. N. Soud připustil, že obviněný mohl být jmenovaným svědkem podveden, ale až později, kdy svědek vyinkasoval peníze a zmizel, aniž by obviněný nějaké peníze za byt získal a měl k dispozici jiné bydlení. Proto také dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky a poškozeným poslal SMS zprávu, že v bytě zůstává a neopustí jej. Podle nalézacího soudu právě od tohoto okamžiku byt neoprávněně užíval a bránil v jeho užívání manželům K., a to za situace, kdy „dle S. b. d. D. převod bytu z obviněného na svědka B. a následně na K. proběhl formálně správně, tedy v souladu s příslušnými právními předpisy“. Podle dohody o převodu členských práv a povinností byl obviněný povinen se do deseti dnů odhlásit z trvalého pobytu na adrese předmětného bytu, přičemž nestalo-li se tak a obviněný mohl v bytě ještě nějakou dobu bydlet, stalo se tak s vědomím a souhlasem K., a proto pokládal jednání obviněného za protiprávní až od okamžiku výměny zámků. Soud prvního stupně dodal, že trestní odpovědnost obviněného by podle jeho mínění byla dána, i kdyby obviněný nevěděl o prvním převodu bytu, protože z jeho následného chování je nepochybné, že v době výměny zámků věděl, že není oprávněným uživatelem bytu, že uživateli bytu jsou manželé K., a pokud jim byt znepřístupnil, dopustil se přečinu podle §208 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu zcela ztotožnil. K námitkám vztahujícím se k naplnění subjektivní stránky přečinu sám dodal, že úmysl obviněného protiprávně užívat předmětný byt a manželům K. v jeho užívání bránit lze dovodit právě z chování obviněného a z jeho vyjadřování v době, kdy byla převáděna členská práva a povinnosti k bytu. Z výpovědí svědků vyplývá, že obviněný věděl o tom, že byt byl převeden na T. B. a z něho na manžele K., a pakliže za této situace neumožnil přístup poškozeným do bytu, naplnil znaky přečinu, jímž byl uznán vinným (strany 3, 4 rozsudku).
Nejvyšší soud zcela souhlasí se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, který přiléhavě upozornil, že pro posuzovanou věc je charakteristický dominující civilně právní aspekt a že je zde prostředky trestního práva řešen spor občanskoprávní. Za takových okolností právě porušení povinnosti, popř. bránění ve výkonu práva, podle občanského práva je podstatou věci a jeho náležité objasnění je předpokladem pro to, aby bylo možné učinit zákonu odpovídající závěry o případných trestněprávních aspektech. Bylo již řečeno, že stěžejním pro závěr o spáchání přečinu podle §208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku je zjištění, že obviněný setrvával v bytě jiného bez právního důvodu a že poškození manželé K. byli oprávněni byt užívat a obviněný jim v tom bránil neoprávněně. Protože o těchto otázkách do doby rozhodnutí soudů neexistovalo pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, bylo třeba je vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Součástí spisového materiálu je dohoda o převodu členských práv a povinností podle §230 obchodního zákoníku a čl. 6 stanov uzavřené mezi P. S. jako členem D., s. b. d. B., K., coby převodcem a T. B. jako nabyvatelem ze dne 7. 1. 2009 (zřejmě nesprávně, správně má být uvedeno 7. 1. 2010) a smlouva o nájmu uzavřená mezi D., s. b. d. B., K., a T. B. ze dne 11. 1. 2010 (č. l. 27 až 30), a stejně tak i dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi T. B. a manžely Ing. E. K. a Mgr. M. K. ze dne 26. 1. 2010 a smlouva o nájmu ujednaná mezi týmž stavebním bytovým družstvem a Ing. E. K. ze dne 27. 1. 2010 (č. l. 32 až 35).
Součástí dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi obviněným jako převodcem a T. B. bylo ujednání, že „převodce se zavazuje, že do deseti dnů ode dne převodu těchto členských práv a povinností se odhlásí z trvalého pobytu na adrese bytu, k němuž jsou touto smlouvou převáděny členská práva a povinnosti“. Stejný závazek je obsažen i v dohodě o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi T. B. a manžely K. Podle zjištění soudů však obviněný ani T. B. nejednali protiprávně, když v bytě setrvali i po uplynutí tohoto termínu, jelikož až do 9. 4. 2010 byt užívali se souhlasem manželů K., kteří se stali na podkladě dohody o převodu členských práv a povinností a již zmiňované smlouvy o nájmu ze dne 27. 1. 2010 členy D., stavebního bytového družstva, a taktéž oprávněnými nájemníky předmětného bytu.
Závěr, že Ing. E. K. a Mgr. M. K. jsou členy D., stavebního bytového družstva, a taktéž oprávněnými nájemníky předmětného bytu ale obviněný v průběhu trestního řízení zpochybňoval. Vážnost výhrad dokládal i odkazem na probíhající civilní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 82/2010, v němž se domáhal určení neplatnosti právních úkonů, a tvrdil, že členem tohoto stavebního bytového družstva, jakož i nájemcem bytu je on.
Soud prvního stupně se s výhradami obviněného přesvědčivě a důsledně nevypořádal. Jeho argumentaci, že podle D., s. b. d. B., převod bytu z obviněného na svědka B. a následně na K. proběhl formálně správně, tedy v souladu s příslušnými právními předpisy, nelze akceptovat. Závěr o tom, kdo je členem družstva a nájemcem bytu, musí učinit v rámci posuzování předběžné otázky soud s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, nikoliv sdělení družstva. Jednoznačně otázku platnosti rozhodujících právních úkonů, protiprávnosti setrvání obviněného v bytě, jakož i neoprávněného bránění v užívání bytu manželům K. neposoudil ani odvolací soud, který sám na občanskoprávní aspekt věci výslovně nereagoval.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vymezil dobu úmyslného neoprávněného setrvání obviněného v bytě od 9. 4. 2010 do vyhlášení rozsudku, tj. 23. 11. 2010, odvolací soud omezil tuto dobu na čas od 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010. Vadou napadeného rozsudku je, že odvolací soud změnu ve vymezení páchání protiprávního jednání nijak nevysvětlil, patrně však přihlédl k tomu, že dne 10. 6. 2010 bylo obviněnému doručeno usnesení Magistrátu města B., odboru správních činností, ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. OSC/TP/SŘ/10/896/, jímž bylo správní řízení ve věci žádosti D., s. b. d., se sídlem v B., K., o zrušení údaje o místu trvalého pobytu P. S. na adrese B., U p., přerušeno na dobu do doručení pravomocného rozsudku soudu v B. týkajícího se určení neplatnosti právních úkonů – neplatných převodů členských práv a obchodního podílu (č. l. 99, 100). Je tedy patrné, že i v těchto souvislostech se zcela přirozeně a logicky projevil další aspekt civilně právní povahy věci, a ještě důrazněji tak vystupuje do popředí požadavek, aby mu soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost.
Protože právní situace týkající se jak členství v D., s. b.d. B., tak nájemce předmětného bytu nebyla jednoznačně zodpovězena, nebylo možné učinit ani přesvědčivé závěry o úmyslném zavinění obviněného a vyloučit, že se nemohl ani domnívat, že jedná po právu. Pro úplnost je třeba dodat, že z výpovědí svědků Ing. E. K. ani Mgr. M. K. nevyplývá, že by po 9. 4. 2010 obviněného kontaktovali a vyzvali jej k opuštění bytu (jmenovaná svědkyně uvedla, že po zmizení N. s obviněným neřešili, proč je do bytu nechce pustit a proč změnil názor – č. l. 182).
Konečně není od věci připomenout, že protiprávní užívání bytu ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku typicky nepředstavuje tak závažné jednání jako protiprávní obsazení bytu, proto je zapotřebí v případech neoprávněného užívání bytu, který předtím užíval po právu, pečlivě vážit okolnosti případu, a to i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Trestní odpovědnost pachatele lze uplatnit i bez využití prostředků jiných odvětví práva, jmenovitě prostředků občanskoprávních, zásadně tehdy, nejde-li žádný právní spor o (další) užívání bytu a pachateli musí být zcela zřejmá jeho povinnost opustit byt, kterou není třeba deklarovat ještě rozhodnutím v občanskoprávním řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý , nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
V posuzované věci, která je svojí podstatou především sporem o existenci užívacího práva a nerušený výkon užívacího práva a tedy občanskoprávním vztahem, jde právě o takovou situaci, která si i s ohledem na vymezení doby páchání činu odvolacím soudem vyžadovala důkladné vysvětlení, proč nemohlo postačovat řešení situace prostředky občanského práva (žaloba na vyklizení apod.) a proč je nezbytné uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Obviněný případně poukázal i na judikaturu Ústavního soudu. Podle ní při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, nutno věc primárně posuzovat z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Ústavní soud v daných souvislostech opakovaně připomněl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva, mají dostatek možností jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona č. 140/1961 Sb., nyní přečinu stejného označení podle §208 tr. zákoníku (srov. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, in Sb. n. u., sv. 20, str. 273; podobně i nález sp. zn. II. ÚS 413/04, nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 in Sb. n. u., sv. 37, str. 489, či nález sp. zn. II. ÚS 1098/10).
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku znovu zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková