ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1391.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1391/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněného R. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 248/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 49/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 1 T 49/2010, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 14. 7. 2008 v P. v sídle společnosti REALITY RECOM, s. r. o., na H. vystupoval jako osoba oprávněná jednat pro společnost REALITY RECOM, s. r. o., ve věci uzavření kupní smlouvy mezi prodávající M. Ch. a kupujícím M. G., a předložil poškozené M. Ch. jako prodávající kupní smlouvu s návrhem ujednání, že kupní cena ve výši 1.054.800,- Kč bude kupujícím M. G. složena do úschovy na kontokorentní účet vedený pro společnost REALITY RECOM, s. r. o., u ČSOB, a. s., z něhož již v té době byl čerpán úvěr ve výši 1.425.083,81 Kč, a že jí bude po odečtení provize kupní cena vyplacena ve lhůtě 90 pracovních dnů po předložení výpisu z katastru nemovitostí se zápisem vlastnictví ve prospěch kupujícího, ačkoli věděl, že kupní cena nebude poškozené M. Ch. vyplacena, neboť bude použita na úhradu závazků společnosti REALITY RECOM, s. r. o., vyplývajících z již čerpaného úvěru a dalších již splatných závazků, zejména závazku ve výši 31.500,- Kč vůči Finančnímu úřadu v P. jako daň z převodu nemovitostí za Z. B. a závazku ve výši 374.801,- Kč jako kupní ceny za nemovitost náležející H. B., v důsledku čehož M. Ch. v důvěře ve splnění tohoto ujednání podpisem kupní smlouvy dala M. G. souhlas k úhradě částky 1.054.800,- Kč na tento účet, M. G. částku poukázal, načež společnost REALITY RECOM, s. r. o., peníze přijala a po odečtení provize ve výši 66.288,- Kč ostatní peněžní prostředky použila pro svoji potřebu a M. Ch. je ani zčásti nevyplatila, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.038.512,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 248/2011, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a okresní státní zástupce.
Obviněný R. B. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Staňka z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti všem výrokům proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný rozhodnutí odvolacího soudu vytkl jeho stručnost a z ní vyplývající paušálnost a nekonkrétnost, v důsledku čehož postrádá atributy vyžadované pro rozhodnutí podle §134 odst. 2 tr. zák., a je tak nepřezkoumatelné.
Ve vztahu k řízení, které předcházelo vydání rozsudku soudu prvního stupně, obviněný poukázal na porušení §220 odst. 1 tr. ř., jež shledal v tom, že ho soud uznal vinným trestným činen podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ač obžaloba byla podána pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Když byla změněna skutková zjištění, nebyla již zachována mezi tím činem, jak byl uveden v obžalobě, a tím, jenž je v rozsudku, totožnost skutku. Konkrétně obviněný uvedl, že žalovaný skutek byl vymezen dobou od 16. 7. do 28. 7. 2008, zatímco jednání, kterým byl uznán vinným, bylo časově posunuto před toto období, a to na den 14. 7. 2008, což vylučuje skutkovou totožnost. Tím, že soud obviněného na změnu v právní kvalifikaci neupozornil, a uvedl ji až ve vyhlášeném rozsudku, nebyla obviněnému poskytnuta možnost vyvracet tvrzení obžaloby, že jeho jednání naplnilo znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V tomto nedostatku spatřuje obviněný porušení práva na spravedlivý proces, neboť mu byla odejmuta možnost se přiléhavě hájit, a to zejména se zřetelem na objasnění subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle obviněného však kromě této vady rozsudek trpí i dalšími nedostatky, a to především ve způsobu hodnocení provedených důkazů, ale i v tom, že odůvodnění rozsudku je nekonzistentní, místy chaotické, neúplné, chybí mu přesvědčivost a celkově je nepřezkoumatelné. Obviněný dále podrobně konkretizoval, v čem uvedené nedostatky rozsudku spatřuje, a jeho námitky lze pro stručnost shrnout do výtek proti způsobu interpretace výpovědi a věrohodnosti svědků V. V. a svědkyň M. B. a Z. D. a nesprávnému hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný v dovolání popíral jakoukoliv vinu na předmětném činu, a zdůraznil, že jednoznačně bylo prokázáno, že v kontaktu s poškozenou byl pan F. V., který s ní uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu a průběžně ji o věci informoval. Dovolatel považoval za spekulativní závěry soudu o tom, že musel vědět, že kupní cena, již kupující složí na účet společnosti, bude použita k úhradě úvěru. Obviněný zdůraznil, že v rozhodném období nijak s prostředky společnosti nenakládal, a to bez ohledu na to, že měl dispoziční práva k účtům společnosti. Dispozice s prostředky, které vložil na účet společnosti M. G., byla rozhodnutím a projevem vůle T. Z. K obsahu předmětné kupní smlouvy uvedl, že její obsah nesestavoval, ale šlo o standardní smlouvu, která byla ve společnosti používána, a proto kategoricky popřel, že by byl tím, kdo by stanovil lhůtu splatnosti kupní ceny anebo určil účet, na který má být kupní cena M. G. zaplacena. Závěry, jež soud ohledně této skutečnosti dovodil, obviněný označil za spekulativní a vyvracel i to, že by vůči poškozené vystupoval jako jednatel. Nesdělil jí, že by jejím požadavkům mohl vyhovět, pouze se ji snažil uklidnit s tím, že záležitost bude dána do pořádku. Obviněný připustil, že v rámci podpisu předmětné kupní smlouvy mohl být vnímán jako zástupce společnosti a také to, že nejen M. Ch., ale i M. G. předložil návrh kupní smlouvy obsahující ujednání o splatnosti kupní ceny, avšak smlouva se stala závaznou až ve chvíli, kdy ji podepsal T. Z. Za nesprávný závěr považoval, že by věděl o finančních tocích ve společnosti, když měl stále i přes ukončení jeho právního vztahu k této společnosti dispoziční práva k účtům. K této otázce obviněný zdůraznil, že s prostředky společnosti nenakládal, neměl k tomu žádný důvod a ani kompetenci, a naopak o finančních tocích rozhodoval a měl o nich přehled právě T. Z. Poukázal i na to, že s účtem R. disponovala především M. Z., matka T. Z., která odtud odčerpávala v rozhodném období velké sumy. Touto okolností obviněný zdůvodnil nevěrohodnost jmenované svědkyně, která se v rozporu se svými pravomocemi stavěla do role, že o ničem neví, ostatně i jako ostatní svědci. Obviněný tak kategoricky popřel, že by v okamžiku předložení návrhu kupní smlouvy účastníkům měl jakoukoliv potřebnou vědomost o stavu hospodaření společnosti a též o stavu účtu, na který měla být kupní cena poukázána, a rozhodně v tomto okamžiku nevěděl a vědět nemohl, že peníze nebudou poškozené vyplaceny, nýbrž budou použity na úhradu jiných závazků. Takový závěr o subjektivní stránce vnímá jako nezdůvodněnou konstrukci, která nemá oporu v provedeném dokazování.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, (správně mělo být uvedeno 28. 7. 2011), sp. zn. 9 To 248/2011, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 1 T 49/2010, a podle §265m odst. 1 tr. ř. aby ho rozsudkem zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 1 Zt 221/2009, podle §226 písm. c) tr. ř.
K dovolání se písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Učinilo tak, prostřednictvím státního zástupce u něj působícího, který shrnul obsah obviněným tvrzených námitek a s odkazem na zásady a výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že učiněná skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro vyslovenou právní kvalifikaci. Pod tento dovolací důvod nelze zařadit ani argumentaci obviněného, v níž napadá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména stran dostatečnosti a přehlednosti, neboť je fakticky namítáno porušení procesních pravidel a nikoli hmotněprávní posouzení. K námitkám k §220 odst. 1 tr. ř. státní zástupce doplnil, že trestní řízení se vede pro skutek, a nikoli pro určitou právní kvalifikaci. Protože se skutek, pro který byla podána obžaloba státního zástupce, shoduje se skutkem, o kterém rozhodly soudy obou stupňů, porušení zásady totožnosti skutku neshledal. Projednávané dovolání označil za podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř., a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nutné je podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněný své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že se zaměřil především proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodnou považovaly skupinu důkazů, které obviněného usvědčovaly. Tyto svědecké výpovědi však obviněný považoval za nevěrohodné, poukazoval na údajné rozpory, které se v nich vyskytly, a zdůrazňoval, že mělo být soudy v rámci jím namítaných rozporů postupováno tak, aby byly důkazy hodnoceny v jeho prospěch.
Po posouzení veškerých námitek Nejvyšší soudu shledal, že obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nenaplnil, protože předmětný čin, jak byl soudy zjištěn, nespáchal. Vůči ní však žádné hmotně právní výhrady nevznesl, toliko k ní vytýkal, že byla založena na jiném skutkovém základu, než jaký byl v podané obžalobě, která čin posuzovala jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., tedy že nebyla dodržena totožnost skutku.
S ohledem na to, že obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, jak události proběhly, zejména popřel, že by se dopustil trestné činnosti, polemizoval s přesvědčivostí soudem prvního stupně použitých argumentů, zpochybňoval správnost postupu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a vytýkal nedostatky zásady in dubio pro reo, čímž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
V dovolání tak obviněný použil výhrady, které na označený důvod nedopadají, a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Nad rámec těchto závěrů Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že v projednávané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu, a bylo soustředěno na objasnění všech ve věci rozhodných skutečností. Je nutné též zdůraznit, že zejména soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl, na základě jakých důvodů své skutkové závěry, jež konstatoval v popisu skutku, a rozhodnutí o vině obviněného učinil. Jeho vysvětlení a úvahy v tomto směru jsou provedeny v souladu se zásadami logického myšlení, jsou vnitřně nerozporné, myšlenkově uspořádané a učiněné závěry o jednotlivých skutkových okolnostech přesvědčivě vyplývají z okolností, jež byly na základě zhodnocených důkazů zjištěny a posouzeny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti.
Jestliže tedy obviněný v rámci svého obsáhlého dovolání zmiňoval nedostatky v subjektivní stránce, prioritně neměl na mysli a ani nevytýkal skutečnosti rozhodné z hlediska ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák., čímž by byla zachována právní stránka jeho výhrad, ale uvedenou výtku vystavěl pouze na nedostatcích skutkové povahy, tedy že výsledky provedeného dokazování podle jeho názoru závěry o jeho vědomosti konkrétních okolností nebyly prokázány, resp. byly soudy špatně zhodnoceny. Primárně obviněný i v této jinak právní otázce své výhrady zaměřil proti nesprávnosti skutkových zjištění.
Ve vztahu k nesprávnosti postupu podle §220 odst. 1 tr. ř. je třeba zdůraznit, že ani tato výhrada nemá právní povahu, jak obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požaduje, ale otázka totožnosti skutku je procesním institutem. I přesto však Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že o takovou vadu se v projednávané věci nejedná. Je pravdou, že Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově byla na obviněného podle §176 odst. 1 tr. ř. podána obžaloba pro skutek spočívající v tom, že „ v době od 16. 7. 2008 do 28. 7. 2008 v P. jako pracovník společnosti REALITY RECOM, s. r. o. poté, co v souvislosti se zprostředkováním prodeje nemovitostí přijala tato společnost podle jeho pokynu pro prodávající M. Ch. od kupujícího M. G. kupní cenu ve výši 1.104.800,- Kč, z toho dne 24. 6. 2008 v hotovosti částku 50.000,- Kč a dne 16. 7. 2008 na bankovní účet částku 1.054.800,- Kč, kterou po odečtení provize ve výši 66.288,- Kč byla povinna vyplatit M. Ch., v rozporu s touto povinností, kterou sjednal a které si byl vědom, rozhodl o použití peněžních prostředků ve výši 1.038.512,- Kč pro potřeby této společnosti, přičemž byl srozuměn s tím, že kupní cena nebude M. Ch. vyplacena, a takto podle jeho pokynů byla z účtu společnosti vybrána a použita pro potřebu společnosti dne 16. 7. 2008 částka 69.000,- Kč, dne 18. 7. 2008 částka 240.000,- Kč, dne 21. 7. 2008 částka 270.000,- Kč, dne 24. 7. 2008 částka 10.500,- Kč a dne 25. 7. 2008 částka 13.500,- Kč a dále byly z účtu poukázány platby věřitelům společnosti, z toho dne 21. 7. 2008 částka 53.000,- Kč I.R. a částka 40.000,- Kč Pražské správě sociálního zabezpečení, dne 24. 7. 2008 částka 31.500,- Kč Finančnímu úřadu v P. za Z. B. a dne 28. 7. 2008 částka 374.801,- Kč H. B., čímž M. Ch. způsobil škodu ve výši 1.038.512,- Kč “, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I při uvedené změně je tento skutek totožný s tím, který byl v rozsudečném výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán. I když popis jednání obviněného byl změněn, shodují se obě skutková zjištění ve vzniklém následku, jímž je škoda způsobená poškozené M. Ch. Byly tak zcela zachovány podmínky ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., a to i proto, že z hlediska zachování totožnosti skutku může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost skutku mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, kterým byl obviněný uznán vinným.
Podrobněji lze k této otázce uvést, že teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973, č. 24/1981-II.Sb. rozh. tr.).
Totožnost skutku je zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) kromě jiných případů i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku.
Na základě těchto pravidel je patrné, že v projednávané věci byl skutkový stav jen částečně změněn tak, aby dopadal na jinou právní kvalifikaci, avšak ve všech podstatných okolnostech, v nichž spočívalo jednání obviněného, které mu bylo kladeno za vinu v obžalobě a i v rozsudku soudu prvního stupně, zůstalo zachováno. Především však zůstal zcela shodný vzniklý následek, a proto jde o totožný skutek.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů nad rámec obviněným označeného dovolacího důvod konstatuje, že nezjistil v postupu obou soudů nic, co by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová