ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1406.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1406/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného S. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 167/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 23/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S.Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 44 T 23/2010, uznal obviněného S. Z. společně s dalšími čtyřmi obviněnými [D. S. (správně S.), v M., I. B., v B., J. B., na U., K. G. v A.] vinnými skutky popsanými v bodech 1. až 22. citovaného rozsudku. V jednání obviněného S. Z. spatřoval pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který spáchal dílem sám (body 1., 6. a 8. až 11.) a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v bodech 2. až 5., 7., 12. a 16. až 19.); jeho jednání popsané v bodě 20. rozsudku právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného D. S. popsané v bodech 2. až 5. a 16. až 19. rozsudku právně posoudil jako pokračující trestný čin krádeže §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednání pod bodem 21. rozsudku posoudil jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného I. B. pod body 16. až 18. právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněného J. B. specifikované pod body 12., 14. a 15. rozsudku kvalifikoval jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednání pod bodem 22. rozsudku jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jednání obviněné K. G. popsané v bodě 13. rozsudku právně posoudil jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy obviněnému S. Z. uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění ve výměře pěti let a podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. trest propadnutí věci. Obviněnému D. S. uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění ve výměře tří let a podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. rovněž trest propadnutí věci. Obviněnému I. B. uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. mu současně uložil přiměřenou povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci. Obviněnému J.B. uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. vyhoštění na dobu neurčitou, to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 4 T 32/2009, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné K.G. uložil podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. trest propadnutí věci. Současně rozhodl podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody tak, jak je uvedeno na straně 10 citovaného rozsudku. Týmž rozsudkem soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné S. Z., J. B. a K.G. obžaloby pro skutky popsané pod body 23. až 37. rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění. Ve vztahu k těmto skutkům rozhodl podle §229 odst. 3 tr. ř. také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali všichni shora jmenovaní obvinění a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 167/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný S. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Mirjany Janovské podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že dovoláním nenapadá výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Namítl však, že soud při rozhodování o jeho vině trestným činem krádeže vycházel z výpovědí osob, které samotné krádeže neviděly, pouze je následně zjistily s tím, že některé věci chyběly na určitých místech, a prohlédly si záznamy z průmyslových kamer. K tomu uvedl, že tyto záznamy většinou nebývají příliš čitelné a ani v tomto případě bezpečnostní kamery nezachytily detailní záběr obličeje pachatele.
V návaznosti na takto vznesené výhrady obviněný vytknul, že se soudy pečlivě nevypořádaly se závěry odborného vyjádření z antropologie, zejména pak s informacemi získanými při výslechu zpracovatele tohoto vyjádření RNDr. D. D. podrobně slyšeného při hlavním líčení. Měl za to, že závěry antropologického vyhodnocení záznamů bezpečnostních kamer měly být hodnoceny v jeho prospěch, neboť jej z přítomnosti na místech činů rozhodně neusvědčují. Proto se domníval, že u těchto skutků měly soudy vyhlásit zprošťující rozhodnutí.
V závěru svého podání proto obviněný navrhnul (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 44 T 23/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 8 To 167/2011, ve výroku o vině v bodech 1. až 12. a 16. až 19. a ve výroku o trestu, a poté věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí s názorem, že má být pro jednání nyní kvalifikované jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a má mu být uložen trest podle trestní sazby uvedené v §171 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze udělila písemný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zásadně napadal postup soudů obou nižších stupňů při hodnocení důkazů s tvrzením, že je nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch a vyšly přitom z výpovědí osob, které nebyly očitými svědky krádeží. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a