ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1445.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1445/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného R.O., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 147/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 208/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. O. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010, uznal obviněného R. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 11. 7. 2010 v době kolem 18.00 hod. až 18.10 hod. na volném prostranství na ulici B. v T. vyhrožoval bývalé družce I. S., že si nepřeje, aby její matka sahala na jejich syna, a sdělil jí, že by se k ní chtěl vrátit a pokud nebude po jeho, zabije jejich nezletilého syna, dceru I. S. …, a matku I.S. M. H., přitom se s ní přetahoval o dětský kočárek, uchopil ji za pravou ruku a způsobil jí drobnou podlitinu pravé ruky a poté, co chtěla volat svým mobilním telefonem zn. Nokia 6300 policii, začal se s ní o telefon přetahovat a rozlomil jej, poškozená S. ve snaze, aby jí ruku s telefonem pustil, jej kousla do palce pravé ruky, přičemž ani jeden z nich nevyhledal lékařské ošetření a poškozením mobilního telefonu zn. Nokia 6300, způsobil obžalovaný O. poškozené I. S. škodu ve výši 2.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené I. S. škodu ve výši 2.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 147/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Mejzlíka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel vysvětlil, že uplatněný dovolací důvod spatřuje především v tom, že nalézací soud v hlavním líčení náležitě neobjasnil skutkový stav a neopatřil si spolehlivý důkaz pro své rozhodnutí, když své závěry opřel o věrohodnost výpovědi poškozené a její dcery. V tomto kontextu mu vytknul, že nereagoval na jeho tvrzení, že se ze strany poškozené jednalo o mstu vůči němu a že mu jak poškozená, tak i její matka několikrát vyhrožovaly, že ho „dostanou do kriminálu“. Zopakoval svoji dřívější obhajobu spočívající v tom, že k poškození mobilního telefonu muselo dojít použitím značné síly, jejíhož vyvinutí by však on jedinou rukou nebyl schopen. Pokud však žádal znalecké posouzení mechanismu vzniku poškození telefonu, soud jeho návrhu nevyhověl.
Obviněný měl za to, že oba soudy nižších instancí nepostupovaly správně při objasňování skutku, čímž podle jeho názoru porušily ustanovení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Protože mu skutek nebyl prokázán, neboť soud vycházel z nevěrohodných svědeckých výpovědí, porušil tím zásadu in dubio pro reo.
V závěru svého podání proto obviněný navrhnul, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 147/2011, v celém rozsahu a aby podle §265 odst. 2 tr. ř. (správně mělo být „§265k odst. 2 tr. ř.“) zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze udělila písemný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného sice není zcela zřejmé, kterou z výše uvedených alternativ měl na mysli, ovšem vzhledem k tomu, že kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. existenci žádného dalšího důvodu dovolání netvrdil, lze usuzovat, že druhou z těchto alternativ uplatnit nemínil. První z nich pak nemohla být naplněna proto, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného po jeho řádném přezkoumání ve veřejném zasedání.
Už z těchto důvodů přicházelo v úvahu odmítnout dovolání obviněného podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pouze pro úplnost a vzhledem k obsahu a formulaci dovolacích námitek obviněného je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
I z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zásadně napadal postup soudů obou nižších stupňů při hodnocení důkazů s tvrzením, že je nesprávně vyhodnotily výlučně v jeho neprospěch, ačkoli o jejich věrohodnosti lze mít podle jeho názoru pochybnosti, a že se naproti tomu nevypořádaly s jeho námitkami a návrhy na doplnění dokazování (znalecké zkoumání mechanismu vzniku poškození mobilního telefonu). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a