ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1485.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1485/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovoláních obviněných V. Š., a R. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 5 To 285/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 217/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. Š. a R. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 102 T 217/2006, byli obvinění V. Š. a R. B. uznáni vinnými v bodě 1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 2) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustili tím, že
1) společně s již odsouzeným R. K. dne 17. 5. 2006 kolem 22.30 hodin v H., okres K., po předchozí vzájemné domluvě vedeni snahou vymoci finanční částku, přijeli k rodinnému domu na ulici D., kde nejprve již zemřelý T. H. začal kopat do vchodových dveří domu, a když tyto dveře otevřel R. J., tak svou nohu vložil mezi vstupní dveře a práh, aby tak zabránil jejich uzavření, přičemž v tom k němu přistoupil R. K., který spolu s T. H. bránil R. J. v uzavření vstupních dveří, kdy následně přišli ke dveřím V. Š. a R. B., V. Š. se postavil do dveří a začal R. J. vulgárně napadat a jednou jej udeřil do obličeje na pravou tvář, po tomto úderu R. J. upadl na podlahu, následně V. Š. spolu s R. B. vešli do chodby domu, kde V. Š. opětovně R. J. udeřil do tváře, přičemž tento opět upadl na zem, kdy mu sdělili, že po něm chtějí „výpalné“, a to konkrétní částku ve výši 10.000,- Kč s tím, že si pro ni přijedou, načež V. Š. udeřil R. J. dvakrát pěstí do obličeje, chytil jej pod krkem a hodil s ním o zem, kdy se následně A. J. podařilo zavřít dveře domu, načež V. Š., R. B., R. K. a T. H. z místa odjeli vozidlem taxislužby značky Peugeot 405, a po jejich odjezdu A. J. ihned zavolala policii,
2) dne 17. 5. 2006 ve 22.53 hodin krátce poté, co se dopustili jednání popsaného v bodě 1), zatelefonovali V. Š. a R. B. na mobilní telefon M. J., který se v té době nacházel spolu se svým bratrem R. J. na ošetření v chirurgické ambulanci Nemocnice s poliklinikou H., přičemž V. Š. a R. B. střídavě do telefonu M. J. hrozili, že si má připravit částku 10.000,- Kč a že nemá zkoušet nic oznamovat na policii, nebo skončí pod drnem s tím, že V. Š. do telefonu sdělil, že to myslí vážně a jestli chce, že jej může rozkopat.
Za tyto trestné činy byli obvinění V. Š. a R. B. odsouzeni každý podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon těchto trestů byl oběma obviněným podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. K.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 5 To 285/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, jež proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. Š., R. B. a R. K. proti výroku o vině a trestu a státní zástupce proti výroku o trestu u všech jmenovaných obviněných.
Obvinění V. Š. a R. B. podali prostřednictvím svých obhájců proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, oba shodně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný V. Š. v něm nejprve uvedl, že napadá všechny výroky uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, neboť tyto spočívají v důsledku nesprávných skutkových zjištěních a vadného hodnocení důkazů na nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti obviněný poukázal na závěry vyjádřené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a s odkazem na něj požadoval, aby Nejvyšší soud z hlediska tam vyslovených názorů jím podané dovolání posoudil jako přípustné a z jeho podnětu přezkoumal správnost použité právní kvalifikace. Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně učinil nesprávné skutkové zjištění a na jeho základě dospěl k nesprávné právní kvalifikaci. Ke skutku pod bodem 1) dovolatel konkretizoval, že soudy bez dalších vzájemně navazujících a nezvratných důkazů učinily závěr, že existovala předchozí vzájemná dohoda či domluva o vymožení finanční částky, přičemž obviněný setrvával na tom, že k žádné dohodě mezi ním a spoluobviněnými nedošlo, když z výroku o vině není zřejmé, zda tato dohoda byla, a mezi kým měla existovat, což bylo nutné pro správné podřazení vytýkaného jednání prokázat. Podle obviněného ze skutkové věty nevyplývá, kdo konkrétně měl po poškozeném chtít výpalné, a zda byli všichni obvinění vedeni stejným úmyslem. S ohledem na výpovědi některých svědků týkající se charakteru zranění zjištěných u poškozeného R. J., nelze vyloučit, že šlo o sebepoškození, neboť dovolatel trval na tom, že poškozeného uhodil jen jednou, a to do tváře, nebil ho pěstmi ani neškrtil. Obviněný podotkl, že chybí návaznost mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a hmotněprávním posouzením skutku, a existuje tak extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Ke skutku pod bodem 2) dovolatel uvedl, že popis tohoto činu neodpovídá hmotněprávnímu posouzení, tedy, že měl jiného pohrůžkou násilí nutit, aby něco opominul a spáchal takový čin na svědkovi. Tato skutková věta je neurčitá a nevystihuje ani bližší konkretizaci podílu obviněného V. Š. na předmětném útoku, pro jehož popis soudy vycházely jen z výpovědi poškozeného M. J. Jelikož nebyla brána do úvahy obhajoba obviněného, je v nesprávně popsaném skutku nedůvodně spatřováno naplnění příslušné skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
V závěru dovolání obviněný V. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 5 To 285/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 102 T 217/2006.
V dovolání podaném obviněným R. B. dovolatel nejprve vyjádřil, že spatřuje nedostatky ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů, které postupovaly nesprávně při hmotněprávním posouzení jeho trestného jednání, když dospěly bez dalších vzájemně logicky navazujících a nezvratných důkazů k závěru, že existovala předchozí vzájemná domluva o vymožení finanční částky, neboť ani ve skutkové větě výroku o vině tato domluva nespecifikuje konkrétní částku, kterou měli ještě před příchodem k domu v úmyslu údajně vymoci. Není také zřejmé, mezi kým tato dohoda měla existovat s akcentem na konkretizaci osob jednajících na základě této dohody, když počet osob zainteresovaných do předmětné dohody je základním kvalifikačním momentem pro správné podřazení vytýkaného jednání pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Podle obviněného z obsahu skutkových zjištění není zřejmé, kdo konkrétně měl chtít po poškozeném „výpalné“, a zda všechny osoby vůbec byly vedeny stejným úmyslem. Z uvedených důvodů schází návaznost mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a hmotněprávním posouzení skutku tak, jak byly pojaty do napadených rozhodnutí, a současně existuje extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Obviněný poukázal na to, že všichni obvinění vůči poškozenému násilí nepoužili, a považuje za vadu, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, z čeho byla dovozena provázanost jeho zcela pasivní přítomnosti na místě incidentu, při níž byl jen pouhým účastníkem předem nezamýšleného projevu jednání obviněného V. Š., a jednáním, jehož se dopustil tento spoluobviněný. K bodu 2) obviněný R. B. uvedl, že popis skutku nejenže neodpovídá jeho hmotněprávnímu posouzení, podle něhož jiného pohrůžkou násilí nutili, aby něco opominul a spáchali takový čin na svědkovi, ale navíc je skutková věta natolik neurčitá, že nevystihuje ani bližší konkretizaci podílu obviněného na tomto skutku, tedy v jakém přesně definovaném jednání (co a zda právě on do telefonu řekl) je spatřováno naplnění příslušné skutkové podstaty trestného činu.
S ohledem na shora uvedené obviněný R. B. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 5 To 285/2010, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 102 T 217/2006, ve výroku o vině a trestu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K oběma dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyjádřil, že byť jsou obě dovolání podána s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však téměř všechny uplatněné námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, a tento dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Dovolacímu důvodu odpovídá k bodu 1) toliko námitka obviněného R. B., že podle skutkové věty měl zaplacení výpalného žádat obviněný V. Š. a nikoli též ostatní obvinění, a že vůči němu použitá právní kvalifikace je proto nesprávná. Ohledně bodu 2) jde o shodnou námitku obou dovolatelů, že jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a skutková věta je tudíž v rozporu s větou právní, podle níž měli poškozeného nutit, aby něco opominul a měli tak jednat vůči svědkovi v souvislosti s jeho povinnostmi. Státní zástupce uvedl, že v této části považoval obě dovolání za zjevně neopodstatněná, neboť nalézací soud učinil skutková zjištění, že všichni obvinění jednali ve společném úmyslu a po vzájemném rozdělení úloh, a za této situace je irelevantní, kdo z pachatelů zajistil možnost vstupu do budovy, kdo výslovně požadavek na zaplacení finanční částky vyslovil a kdo pouhou svou přítomností působil na poškozeného, aby se vyslovenému požadavku podvolil. Právní kvalifikaci u skutku pod bodem 2) považoval státní zástupce za přiléhavou, neboť oba obvinění střídavě poškozenému vyhrožovali mimo jiné i usmrcením, pokud by předchozí incident ohlásil orgánům policie, přičemž si museli být vědomi, že by poškozený byl v případě ohlášení orgánům policie k věci slyšen jako svědek, když z obsahu spisových materiálů je zřejmé, že incident se týkal zejména aktivit M. J. Námitky dovolatelů tak státní zástupce považoval za neopodstatněné a tento závěr vztáhl i na další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby dovolání byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl na paměti, že dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že oba obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě k oběma dovoláním souhrnně uvést, že podle označeného dovolacího důvodu se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Ve vztahu k námitkám, jež uplatnili ve svých dovolání oba obvinění, je též dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Jestliže oba obvinění v podaných dovoláních vytýkali neúplnosti a nedostatky ve skutkových zjištěních a závěry soudů o věrohodnosti svědků, zejména R. J. považovali za nesprávné, pak těmito výhradami nenaplnili nejen označený dovolací důvod, ale ani žádný jiný z důvodů, které jsou v zákoně taxativně v §265b odst. 2 tr. ř. uvedeny. Na základě tohoto hlediska dovolací soud nemohl námitky obviněných týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů a nedostatků v popisu skutkových zjištění přezkoumávat, a to ani s ohledem na „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, jehož se obvinění v této souvislosti domáhali. K této výhradě je nutné uvést, že „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, je průlomem do výše uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální, logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že o „extrémní nesoulad“ se v uvedené věci nejedná. Je nutné zdůraznit, že obvinění výhrady obdobné těm, o něž opřeli svá dovolání, opětovně opakovali jak před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení, a soudy na ně v potřebné a nezbytné míře reagovaly a pro stručnost je možné shrnout, že uváděné obhajobě, byla ze strany obou soudů věnována dostatečná pozornost. Nelze přehlédnout, že soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů důsledně podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud prvního stupně jasně vyložil z jakých důvodů pro své závěry o vině obou obviněných vycházel především z výpovědí R. a M. J., A. J., F. M. a dalších listinných důkazů, a proč na základě především těchto důkazů dospěl ke zjištěním o průběhu skutku, které popsal v rozsudečném výroku o vině.
Ze všech uvedených skutečností lze proto shrnout, že oba soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ze svých povinností důkazy řádně shromáždit a v souladu se zákonnými podmínkami je provést, nevybočily. Jimi učiněná skutková zjištění proto nevyvolávají pochybnosti.
Pokud oba obvinění ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) vytýkali nesprávnost použité právní kvalifikace jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. proto, že nebylo dostatečně prokázáno, že by mezi pachateli, kteří se na uvedeném trestném jednání různou formou podíleli, existovala vzájemná dohoda, pak právě tato otázka se týká výhradně skutkového zjištění, protože výsledky provedeného dokazování bylo prokázáno a soudem prvního stupně v popisu skutku obsaženo zjištění, že „obvinění V. Š., R. B. a R. K. po předchozí vzájemné domluvě, vedeni snahou vymoci finanční částku, přijeli k rodinnému domku…“. Z popisu tohoto skutkového stavu je patrné, že čin obviněných vycházel a byl činěn na základě uvedené dohody, kteří jednali společně v souladu s vytyčeným záměrem. Ze skutkových okolností je dostatečně zřejmé, že všichni obvinění postupovali koordinovaně - do domu poškozeného se vydal nejprve již zemřelý T. H., který začal kopat do vstupních dveří a poté, co mu bylo otevřeno, k poškozenému přistoupili další obvinění, když V. Š. fyzicky poškozeného napadal, ostatní tomu přihlíželi, aniž by se jakkoli ohradili, a byli přítomni i tomu, když poškozeného obviněný V. Š. nutil k vydání finanční částky.
Jak se podává nejenom ve skutkových zjištěních, ale i v příslušných partiích odůvodnění napadených rozhodnutí, oba dovolatelé na místo činu přijeli společně s obviněným R. K. a již zemřelým T. H., byli přítomni po celou dobu činu, přičemž zejména obviněný V. Š. se aktivně na konání násilí podílel, když poškozeného jednak vulgárně napadl, a poté jej udeřil do obličeje a následně spolu s obviněným R. B. vešel do chodby domu, kde mu sdělili, že chtějí výpalné. Obviněný V. Š. ho znovu udeřil pěstí do obličeje a hodil s ním o zem. Přestože obviněný R. B. poškozeného fyzicky nenapadl, ale po celou dobu trestného jednání on i spoluobviněný V. Š. věděli, za jakým účelem za poškozeným jedou a čeho chtějí docílit, když v průběhu dokazování vyšlo najevo, že mezi bratrem poškozeného M. J. a obviněným R. B. byly nedořešené pohledávky. Sami se tedy podíleli společně s nyní již odsouzeným R. K. a T. H. na tom, aby poškozenému vyhrožovali, násilím ho nutili k tomu, aby konal, co od něj požadovali.
Tato skutková zjištění odpovídají skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele podílejí ještě aspoň dvě další osoby. Může jít o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo o některou z jiných forem účastenství (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že soudy obou stupňů učiněná skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dávají dostatečný podklad pro uvedenou právní kvalifikaci. Soudy tento čin posoudily v souladu se zákonem, když pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nechybí žádné skutkové okolnosti tuto skutkovou podstatu naplňující. Nejvyšší soud, když neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištění a uvedeným právním závěrem, posoudil dovolání obviněných ohledně této části napadených rozhodnutí jako neopodstatněná.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obvinění rovněž shodně namítali, že podle skutkových zjištění není patrný konkrétní podíl každého z nich ve vztahu ke konkrétnímu sdělení, které bylo poškozenému v rámci telefonického hovoru uvedeno.
K této námitce je potřeba zmínit, že uvedený čin obviněných byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávaném případě došlo, se jedná o znak „na svědkovi“.
Za svědka ve smyslu §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Není tudíž významné, zda svědek již byl anebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (srov. rozhodnutí č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Svědkem je každá osoba, která na podkladě svého vnímání disponuje poznatky o skutečnostech, jež jsou nebo mohou být podkladem rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to bez ohledu na okolnost, zda byla nebo nebyla formálně předvolána k podání svědectví v řízení před orgánem veřejné moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 7 Tz 133/2000).
Z obsahu spisu a rovněž i ze skutkových okolností popsaných ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění plyne, že to byl právě M. J., se kterým měli spoluobvinění nevyřízené účty, resp. v době, před uvedeným činem po něm požadovali uhrazení částky 10.000,- Kč. Poté, co M. J. zjistil, že se obvinění dostavili do domu, kde sice též pobýval, avšak při jejich činu, při němž zaútočili na jeho bratra (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně v této věci), nebyl přítomen, pokusil se kontaktovat obviněného V. Š., aby se od něj dověděl, za jakých okolností a z jakého důvodu jeho bratra R. J. napadli. Když se mu toto podařilo, chtěl hovořit také s obviněným R. B. V době, když se nacházel se svým bratrem po jeho napadení v nemocnici, mu bylo telefonováno z telefonu T. H. Mobilní telefon si obvinění V. Š. a R. B. předávali mezi sebou a střídavě poškozenému M. J. vyhrožovali tím, že může skončit pod drnem, nebo že ho mohou rozkopat, pokud vše oznámí policii (viz č. l. 390 a 1023 spisu). Je tak zřejmé, že oba dovolatelé na poškozeného M. J. uvedenými vyhrůžkami působili jednak proto, aby si vynutili vydání předmětné finanční částky, ale rovněž i proto, že si byli vědomi postavení M. J. jako osoby, která je o jejich činu obeznámena a jako svědek k tomu, co činili vůči jeho bratrovi i jeho samotnému, zná okolnosti, které mohou být podkladem pro případné svědectví před orgány činnými v trestním řízení. Z povahy věci tak vyplývá, že M. J. byl svědkem v materiálním smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. e) tr. zák.
Způsob, jakým se obvinění V. Š. a R. B. na tomto jednání podíleli, je vyjádřen v bodě 2) tak, že „střídavě do telefonu M. J. hrozili, že si má připravit částku 10.000,- Kč a že nemá zkoušet nic oznamovat na policii, nebo skončí pod drnem s tím, že V. Š. do telefonu sdělil, že to myslí vážně a jestli chce, že jej může rozkopat“. Je tedy zřejmé, že to byli oba obvinění, kteří jeden po druhém při telefonickém rozhovoru, jehož účelem bylo poškozeného zastrašit, se snažili poškozeného odvrátit od možnosti o těchto okolnostech podat svědectví.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy i v případě skutku pod bodem 2) použily právní kvalifikaci, která na zjištěná skutková zjištění plně dopadá a nepochybily, jestliže obviněné v případě tohoto činu uznaly vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož jednotlivé znaky byly i v tomto případě naplněny.
Ze všech těchto důvodů je patrné, že obvinění svá dovolání podali proti rozhodnutím, která vytýkanými vadami netrpí, neboť právní kvalifikace jak u skutku pod bodem 1), tak i v bodě 2), jak bylo výše rozvedeno, byla použita v souladu se zákonem. Skutečnosti, které obvinění namítali na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou opodstatněné.
Pokud obvinění v dovoláních označili i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obvinění použili uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřeli i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě rozvedených důvodů dovolání obviněných V. Š. a R. B. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová