ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1572.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1572/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 6 To 54/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 1 T 5/2010, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 6. 11. 2009 v době od 18.00 hodin do 18.26 hodin v T., L., v bytě poškozeného J. B., tohoto fyzicky napadl tak, že jej opakovaně a intenzivně udeřil do hlavy dřevěnou paličkou na maso, dále jej pětkrát razantně bodl kuchyňským nožem délky kolem 20 cm do břicha a hrudníku, čímž mu způsobil zejména průbod žaludku, poranění příčného tračníku s krevním výronem v okolí a defekt velké předstěry, průbod dutiny hrudní, velkou ztrátu krve, rozsáhlý skalpační defekt v týle, vícečetné tržné rány hlavy ve spánkově temenní oblasti oboustranně i v oblasti čelní, a následně z bytu uprchl oknem, aniž by poškozenému poskytl pomoc, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné specializované lékařské pomoci.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 6 To 54/2010, z podnětu odvolání, která podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, podle §265 tr. ř. za použití §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. B., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného i státního zástupce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ilony Pokorné z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Z důvodu nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný v podaném dovolání odkázal na odvolání, jež podal proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na chybná skutková zjištění, a v němž trval na doplnění dokazování. Odvolacímu soudu v dovolání vytkl, že jím namítané vady nenapravil, protože nedospěl k závěru o chybných skutkových zjištěních, v důsledku nichž byl skutek nesprávně právně kvalifikován. Podstatnou částí obviněným podaného dovolání je polemika se závěry odvolacího soudu, jež lze shrnout jako výhrady proti závěru tohoto soudu o správnosti skutkových zjištění a na něj navazující právní kvalifikace. Obviněný v této souvislosti prezentoval svou vlastní verzi skutkového stavu věci, jíž měly soudy uvěřit. Za nedostatek považoval, že vycházely z výpovědi poškozeného, jehož však obviněný za věrohodného nepovažoval, když především zdůrazňoval jeho tendenci obviněnému uškodit. Obviněný brojil proti závěrům odvolacího soudu, jimiž nepřipustil a jako nepravděpodobnou a skutkově neprokázanou vyloučil verzi obviněného o tom, že to byl poškozený, který jako první na obviněného tím, že ho měl kopnout do rozkroku, zaútočil a dále ho použitím dalších nástrojů ohrožoval, což byla skutečnost, jež vedla k tomu, že se obviněný začal před dalšími útoky poškozeného bránit. Podle obviněného motivem, proč na něj poškozený zaútočil, bylo to, že neexistoval doklad o poskytnuté finanční půjčce, a bylo proto jen na vůli obviněného, zda existenci půjčky potvrdí a bude ji ochoten vrátit. S ohledem na fyzické proporce obou aktérů konfliktu, by obviněný k vážnému ublížení na zdraví nepotřeboval ani žádný nástroj. Další výhrady obviněný zaměřil proti použité právní kvalifikaci neboť nebyl důkazně doložen úmysl poškozeného zabít, a domáhal se posouzení podle §222 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud v jednání obviněného shledal za naplněný nepřímý úmysl, přičemž se však nezabýval motivem útoku, co mu předcházelo, a tím, že útok zahájil poškozený a že obviněný jednal v afektu, neboť reagoval na atak poškozeného. Obviněný vyloučil, že by si v okamžiku zasazení ran musel být vědom jejich možné smrtelnosti, protože nemířil na nejrizikovější místa, tj. krční tepnu a srdce a ani nezasadil smrtelnou ránu, byť tak při útoku mohl učinit. Nelze tudíž akceptovat tvrzení soudu prvního stupně o jeho vědomosti o možné smrtelnosti zranění. Na incident také nelze nahlížet jako na plánovaný útok, když nůž i paličku na maso získal až z rukou poškozeného. Pokud by nešlo o nutnou obranu, a soudy by setrvaly na úmyslu obviněného poškozeného usmrtit bylo, na místě aplikovat §141 odst. 1 tr. zákoníku, protože se obviněný v důsledku útoku poškozeného musel bránit a tudíž následné jednání obviněného bylo jednáním v afektu, v němž poškozenému způsobil uvedená zranění. Kdyby poškozenému nůž neodebral, hrozil by naopak obviněnému v případě bodných zranění stejný následek jako vznikl u poškozeného. Jestliže odvolací soud konstatoval, že podle znaleckého posudku, že k afektu u obviněného nedošlo, není toto tvrzení jednoznačné, neboť znalec neprovedl žádné zkoumání ani vyšetření za předestřených podmínek. Ve znaleckém posudku chybí vyšetření i testy. Závěr znaleckého posudku nelze akceptovat jako prokazatelné zjištění skutečného psychického stavu osoby obviněného v okamžiku konfliktu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 6 To 54/2010, věc zrušil a přikázal ji Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí nebo sám rozhodl podle §265m tr. ř.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul obsah obviněným uplatněných argumentů a konstatoval, že dovolatel v prvé řadě polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a domáhal se zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Obviněný namítal též nedostatečné provedení některých důkazů významných pro rozhodnutí o meritu předmětné trestní věci, a v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. až v druhé řadě dovozoval nesprávné právní posouzení skutku. Státní zástupce dále uvedl, že v předmětné trestní věci je namítání extrémního rozporu naprosto iracionální, neboť tvrzení o jeho existenci je ve své podstatě opřeno pouze o prosazování vlastní skutkové verze a zpochybňování provedených důkazů, a to jak z hlediska jejich obsahu, tak i z pohledu šíře okolností, na které měly být tyto důkazy při své realizaci zaměřeny. Dovolacím důvodem není pouhý nesouhlas s obsahem, šíří a hodnocením provedených důkazů, jak je tomu v případě dovolání obviněného. Protože obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř., státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezeném.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Mimo takto vymezený rámec uvedeného dovolání stojí obviněným vznesené výhrady, jimiž brojil proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů, zejména o věrohodnosti poškozeného a závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství nebo když vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Obviněný těmito argumenty prosazoval vlastní verzi provedeného útoku, podle níž to byl poškozený, kdo jej první kopl do rozkroku a dále na něj útočil, v důsledku čehož obviněný dovozoval nutnost vlastní obrany, z ní dovozoval vznik afektu, v němž následně jednal. Takto podaným průběhem skutkového děje zcela odlišným od toho, jak jej popsal soud prvního stupně v napadeném rozsudku, se obviněný domáhal, aby byl čin, který takto sestavil, posouzen jako spáchaný v nutné obraně, a neshledá-li soud tyto skutečnosti, požadoval jeho posouzení jako zabití ve smyslu §141 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Je tudíž patrné, že obviněný v rámci takto podaných námitek zpochybnil prvořadě závěry soudů obou stupňů ve vztahu ke skutkovým zjištěním, protože na podkladě pouze svých tvrzení dospěl ke zcela jiným skutkovým okolnostem. Obviněný vycházel ze své vlastní verze skutkového děje a zcela pominul další ve věci provedené důkazy. Je proto zřejmé, že obviněný těmito svými výhradami majícími ryze skutkový a procesní charakter brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nímž se neztotožnil a nepovažoval ho za správný. Obviněný tudíž primárně vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vykonstruoval jiná skutková zjištění, a od nich teprve dovozoval nesprávnost uvedeného právního posouzení činu a domáhal se posouzení podle jiných ustanovení trestního zákona, event. trestního zákoníku.
Nejvyšší soud tuto část námitek obviněného posoudil jako nezpůsobilou naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn toliko formálně, tj. právně irelevantně, a proto z jejich podnětu napadená rozhodnutí meritorně nepřezkoumával. I přesto však pro úplnost dodává, že soudy obou stupňů se s argumentací, kterou obviněný uvedeným způsobem užil v dovolání, již ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly, protože obviněný obdobnou obhajobu zastával i v předešlých etapách trestního řízení. Soudy dokazování zaměřily na ověření uvedených námitek obviněného, které pečlivě zkoumaly ze všech hledisek, a v potřebném rozsahu hodnotily všechny ve věci provedené důkazy, aniž by některé z nich přeceňovaly nebo jiné naopak opomenuly. Ze všech uvedených skutečností lze proto shrnout, že oba soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ze svých povinností důkazy řádně shromáždit a v souladu se zákonnými podmínkami je provést, nevybočily. Jimi učiněná skutková zjištění proto nevyvolávají pochybnosti.
Existence deklarovaného dovolacího důvodu je však v dovolání obviněného založena v té části, v níž vytýká nedostatky ve vztahu k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. V rámci takto vznesené námitky obviněný své výhrady namířil proti obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu založeném na popsaných skutkových okolnostech, což je v souladu s podmínkami vymezenými v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože jde v této části o námitky směřující proti právnímu posouzení činu, mohl Nejvyšší soud dále z jejich podnětu posuzovat na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu správnost použité kvalifikace.
Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., je vhodné uvést, že tento čin spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
K takto vymezeným znakům lze též připomenout, že subjektivní stránka je vždy charakterizována zaviněním, které představuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
V případě trestného činu vraždy zákon předpokládá zavinění ve formě úmyslu, a proto je potřeba vyjádřit, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, a nelze jak přímý, tak i nepřímý úmysl v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (viz rozh. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se problematikou subjektivní stránky trestného činu vraždy podrobně zabývaly. Soud prvního stupně na straně 10-11 odůvodnění rozsudku poměrně podrobně rozebral, v čem shledal nepřímý úmysl, a odvolací soud k tomu dále na straně 10 odůvodnění usnesení doplnil, že „i když muselo být obviněnému zřejmé, že poškozený je vážně zraněn, nesnažil se mu poskytnout žádnou pomoc, ať již osobně či přivoláním lékaře, měl v inkriminované době ve své dispozici mobilní telefon…“.
Nejvyšší soud se uvedenými závěry ztotožnil, a pro stručnost na ně toliko odkazuje. V souladu s nimi jen doplňuje, že pokud bylo prokázáno, že obviněný poškozeného napadl nejprve dřevěnou paličkou na maso, kterou ho opakovaně a intenzivně udeřil do hlavy, a následně ho pětkrát razantně bodl kuchyňským nožem do břicha a hrudníku, věděl, že jednak s ohledem na použité nástroje, a jednak i vzhledem k místům, do nichž své útoky na těle poškozeného lokalizoval (hlava, hruď a břicho), může poškozenému způsobit smrt. Takový závěr lze učinit právě s ohledem na použité nástroje, z nichž byl více nebezpečný nůž s čepelí dlouhou 20 cm, jímž obviněný pětkrát razantně poškozeného bodl do míst, kde jsou uloženy důležité orgány. Poté, co obviněný takto poškozeného zranil, když zejména bodná zranění způsobila velkou ztrátu krve, obviněný poškozeného ponechal bez pomoci a opustil ho. To, že jej zanechal silně krvácejícího, nepochybně představuje srozumění obviněného s tím, že poškozený tento jeho útok bez ošetření nepřežije. Z tohoto jednání obviněného je zřejmé, že obviněný byl srozuměn s následkem smrti, který poškozenému v dané situaci přímo hrozil. Lze tak konstatovat, že obviněný věděl, že může poškozenému způsobit smrt. Skutečnost, že poškozený nezemřel, vyplynula z náhodné situace na obviněném zcela nezávislé, neboť jeho čin sledovali z balkónu svého bytu manželé J. a Z. H., kteří věc oznámili na policii. Jen v důsledku zajištění včasné hospitalizace a specializované lékařské pomoci byl poškozený zachráněn, když jinak by v důsledku svých zranění vykrvácel. Významné je i to, že pokud obviněný nožem poškozeného několikrát razantně zasáhl do takových míst, kde jsou uloženy důležité orgány, musel si být vědom možné smrti poškozeného, což potvrzuje správnost závěrů o jeho srozumění se smrtí poškozeného, jemuž sám žádnou pomoc při odvracení tohoto bezprostředně hrozícího následku neposkytl (přiměřeně srov. rozh. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Obviněný totiž nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, že jeho čin zcela náhodně sledují manželé H., mu nebylo nic známo.
Na podkladě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, pokud uvedené trestné jednání obviněného posoudily jako spáchané v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť zcela v souladu s výkladem pojmu srozumění, které představuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo, shledaly, že obviněný byl s následkem smrti poškozeného srozuměn. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněný se dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Jestliže obviněný v rámci svých výhrad požadoval, aby čin byl posouzen jako trestný činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., lze jen stručně poznamenat, že již s ohledem na závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozeného zavraždit, je vyloučena možnost použití obviněným požadované mírnější právní kvalifikace.
Ze všech uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhovět. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného, kterou uplatnil v rámci dovolání, je toliko opakováním námitek, jež uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, na něž již přiléhavě reagovaly soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová