ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.322.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 322/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněné S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 4 To 691/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 206/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 1 T 206/2002, byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění v rozsudku popsaných dopustila tím, že dne 1. 7. 1996 odevzdala na Finanční úřad v B. Přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995, kdy neoprávněně zkrátila základ daně o 1.320.000,- Kč, a to tak, že do tohoto přiznání vědomě uvedla výdaj zálohy na nájmy a služby ve výši 1.320.000,- Kč, i když věděla, že se ve skutečnosti jedná o výplatu podílu na budoucím zisku daňovému subjektu – svému manželovi Ing. J. H., kdy neodvedená daň činila 773.100,- Kč ke škodě českého státu.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 4 To 691/2007, rozhodl o odvolání, které podala obviněná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při skutkovém zjištění o výši neodvedené daně v částce 331.110,- Kč obviněnou uznal vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 a odsoudil ji podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž uvedla, že soudy závěr, že se stal skutek a že jej spáchala obviněná, neopřely o konkrétní skutečnosti. Jednáním, které je jí kladeno za vinu, nenaplnila skutkovou podstatu žádného trestného činu, neboť existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Dovolatelka se neztotožnila s tím, na základě jakých úvah soudy obou stupňů shledaly, že smlouva o podnikatelském nájmu nebytových prostor je důkazem, k němuž nebylo možné jako věrohodnému přihlížet, neboť okolnosti, za nichž byl předložen, vzbuzovaly vážné pochybnosti o jeho existenci v době, kdy bylo daňové přiznání podáno. Podle obviněné oba soudy pro své úvahy o tom, že smlouva o podnikatelském nájmu nebytových prostor není věrohodným podkladem, vycházely z pochybných zjištění a jejich závěry považuje za spekulativní. Odmítla, že by smlouva o nájmu nebytových prostor, nájmu movitých věcí a poskytování služeb byla sepsána až dodatečně, aby byl upraven vztah mezi ní a jejím manželem. Obviněná zdůraznila, že tato smlouva byla předložena Ing. M. V., správcem konkurzní podstaty Ing. J. H. – A., který byl tímto správcem jmenován usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 1998, sp. zn. 27 K 1025/98, a který od tohoto období disponoval s veškerým účetnictvím úpadce, a je tak vyloučené, aby listina byla z její strany vyhotovena dodatečně. Oba soudy měly k dispozici nejen předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, nájmu movitých věcí a poskytování služeb ze dne 15. 12. 1995, ale i příslušné účetní údaje, přiznání k dani z příjmů, což společně s dalšími důkazy, zejména s výpověďmi svědků Ing. P. R. a Mgr. R. J. svědčí o tom, že platba byla jednoznačně vynaložena na konkrétní účel, zcela v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením příjmů. Podle obviněné odvolací soud rozhodl v rozporu s trestním řádem, neboť rozhodnout sám rozsudkem ve věci může jen pokud v odvolacím řízení jsou znovu provedené některé podstatné důkazy, nebo jsou provedeny důkazy nové. Podle obviněné bylo rovněž nesprávně k její tíži vyloženo, že nevypověděla zcela o všech skutečnostech, na něž si již nepamatovala, což považovala za porušení ustanovení §33 tr. ř. o jejím právu nevypovídat. Odvolací soud, aniž by provedl důkazy nové, dospěl k závěru, že smlouva o tichém společenství je neplatná, a tudíž plnění nemohlo být vynaloženo jako záloha na podíl na zisku tichého společníka, a že se nejedná ani o zálohu na nájem, ale o jiný blíže nespecifikovaný daňově neuznatelný výdaj. Tento postup je podle dovolatelky v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. a navíc neústavní, což potvrzuje nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, když takovým postupem bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na shora uvedené obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 4 To 691/2007, případně i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 1 T 206/2002, zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, event. Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě citovaného ustanovení je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní tj., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na uvedený dovolací důvod tudíž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Kromě těchto pravidel je rovněž vhodné zdůraznit, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř. nemůže být jen formální, ale je potřeba, aby byl takový důvod podložen konkrétními výhradami směřujícími proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci, neboť skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami tak, jak vyžaduje ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněná opřela své dovolání. Z jeho obsahu vyplývá, že obviněná výtky směřovala proti způsobu, jímž soudy postupovaly při hodnocení zajištěných důkazů v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněná v podaném dovolání zejména vyjadřovala, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnila, když především nesouhlasila s tím, že soudy nebraly na zřetel její obhajobu, tedy to, že popírala podvodnou snahu vyhnout se řádné daňové povinnosti. Obsah podaného dovolání zahrnuje toliko výhrady, které jsou zaměřeny proti skutkovým zjištěním a postupu soudů, při němž v rámci provedeného dokazování realizovaly zásady vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z kontextu všech námitek, jež obviněná v dovolání uplatnila, nelze shledat žádnou, která by vytýkala právní vady, tj. že by byly primárně zaměřeny proti vadám týkajícím se právní kvalifikace. Jestliže obviněná zmínila svůj nesouhlas s tím, jak byl její čin popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně právně posouzen, učinila tak toliko s odkazem na nesprávnost takto učiněných skutkových zjištění. Je tedy patrné, že obviněná svými výhradami uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnila.
Při tomto zjištění Nejvyšší soud, s ohledem na to, že obviněná rovněž vytýkala nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením činu, tj. domáhala se existence extrémního nesouladu, posuzoval, zda k němu v projednávané věci došlo, tedy zkoumal, zda lze v postupech soudu prvního i druhého stupně založeného na zásadách vycházejících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. shledat porušení procesních pravidel a zda v důsledku toho lze zjišťovat projevy libovůle nebo neobjektivního přístupu stojícího mimo meze zákonných kritérií.
Předně je potřeba s ohledem na obsah provedeného dokazování a způsob, jakým zejména soud prvního stupně zajištěné provedené důkazy hodnotil, s odkazem na stranu 3 až 5 vyjádřit, že tento soud konal dokazování v potřebném rozsahu a objasňoval okolnosti, které vyplývaly mimo jiné i z obhajoby obviněné. Zajistil a opatřil důkazy, a to zejména smlouvu o podnikatelském nájmu nebytových prostor (viz č. l. 91 a násl.) a dohodu o narovnání (č. l. 99 a násl.). Ve věci vyslechl kromě jiných, již dříve slyšených svědků i Mgr. R. J. Všechny důkazy, které provedl, a to nejen svědecké výpovědi, ale hlavně podklady listinné povahy, které byly zajištěny v přípravném řízení, a rovněž i ty, které si sám obstaral, hodnotil ve všech vzájemných souvislostech a na základě logických postupů, tj. plně v souladu s ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Toto závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti nepostrádá posouzení jak jednotlivých skutečností, jež z důkazů vyplynuly, tak i jejich hodnocení v rámci jejich celého souhrnu. S ohledem na námitky obviněné je nutné zdůraznit, že právě posuzování pravdivosti a věrohodnosti smlouvy o podnikatelském nájmu nebytových prostor se zřetelem na jejich možné uplatnění a poskytnutí v rámci daňové povinnosti obviněné za rok 1995, a následného daňového řízení a s ním spojené daňové kontroly, soud prvního stupně učinil velmi pečlivě, jak v uvedené pasáži svého rozsudku také rozvedl. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že soudem prvního stupně provedené hodnocení nepostrádá logické zdůvodnění věrohodnosti a pravdivosti důkazů, o něž své rozhodnutí o vině obviněné opřel, neboť jeho postup představuje vlastní systematickou činnost založenou na analýze poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy. K výhradám dovolatelky je též nutné zdůraznit, že zásada volného hodnocení důkazů, kterou soud prvního stupně plně respektoval, je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů trestního řízení a vytváří se přísně logicky na základě právních předpisů, je opřena o právní vědomí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Když navíc v postupu soudu prvního stupně lze spatřovat jak analytický tak i syntetický přístup, je nutné shrnout, že nebylo možné shledat žádné projevy libovůle ani přehlíživosti či unáhlenosti v závěrech, jež soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rozvedl.
Soud druhého stupně nepochybil, jestliže shledal postup soudu prvního stupně správným a provedené dokazování zhodnocené způsobem plně odpovídajícím zásadám vymezeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Odvolacímu soudu je však potřeba vytknout, že jestliže shledal, že v rozsudku soudu prvního stupně, který k odvolání obviněné přezkoumával, je výrok o vině, resp. skutkové zjištění, které učinil soud prvního stupně ohledně výše neodvedené daně nesprávné, a přitom se nejednalo o nutnost provádět důkazy, které by nebyly v hlavním líčení provedeny, měl v souladu s §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. provést znovu toto skutkové zjištění, které bylo podstatné pro změnu skutkových okolností a bylo ho možné opřít o důkazy v hlavním líčení provedené. Jak plyne z protokolu o veřejném zasedání konaném odvolacím soudem dne 27. 4. 2009 (č. l. 146) soud druhého stupně kromě toho, že přednesl zprávu zaměřenou na otázky, které bylo třeba řešit, znovu důkazy, týkající se jím uvažované změny skutkových zjištění, neprovedl. I při shledání tohoto formálního nedostatku, má však Nejvyšší soud za to, že za stavu, kdy v tomto směru odvolací soud rozhodoval zcela evidentně ve prospěch obviněné, a tím, že snížil výši neodvedené daně z původní částky 773.100,- Kč, jak byla shledána soudem prvního stupně na částku 331.110,- Kč, rozhodl jednoznačně ku prospěchu obviněné, neboť v důsledku toho též zmírnil i použitou právní kvalifikaci na její základní skutkovou podstatu podle §148 odst. 1 tr. zák. Je tedy nepochybné, že byť došlo k formálnímu pochybení procesní povahy, výsledek této činnosti odvolacího soudu směřoval ke zmírnění trestní odpovědnosti obviněné. Nelze přitom přehlédnout, že odvolací soud se opíral o důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl soud prvního stupně a zdůraznil je v rámci jím konstatovaného obsahu spisu.
Pokud obviněná vytýkala odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí opíral mimo jiné o to, že obviněná o své trestné činnosti plně nehovořila, a spatřovala v tomto způsobu hodnocení odvolacího soudu porušení svých práv zaručených ustanovením §33 tr. ř. a dalšími zákony, je nutné na základě obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 4 zdůraznit, že odvolací soud způsobem, jak své úvahy vyjádřil, ve vztahu k výpovědi obviněné, popsal postoj obviněné k jí za vinu kladené trestné činnosti. Rozhodně obsah odvolacím soudem konstatovaných úvah nelze považovat za diskriminaci obviněné proto, že využila svého práva zaručeného kromě jiného i v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný není povinen vypovídat a může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Je však nutné zdůraznit, že ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků atd. Je tak patrné, že i když je právem obviněného uvádět skutečnosti svědčící v jeho prospěch, neznamená to, že soud by nesměl to, co obviněný uvede, v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy hodnotit v rámci své povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 38/1968 – III., č. 49/1968 Sb. rozh. tr.). Nelze z těchto důvodů považovat za rozporné s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jestliže odvolací soud vycházel pro své úvahy i z toho, jakým způsobem obviněná popsala okolnosti týkající se činu, jenž jí je kladen za vinu, a v souladu s tím, jak o své trestné činnosti vypovídala, tuto skutečnost s dalšími ve věci učiněnými důkazy hodnotil (viz strana 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jestliže Nejvyšší soud shledal, že v postupech soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nebyly zjištěny takové okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možné dovodit zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák.
Jen pro úplnost a nad rámec okolností, jež ohledně správnosti uvedené právní kvalifikace rozvedly oba soudy nižších stupňů, je vhodné též poukázat na obsah výpovědi Mgr. R. J. při hlavním líčení dne 3. 5. 2007 (č. l. 113-117), který uvedl k způsobu, jak měla obviněná odůvodnit odpočitatelné položky, že „…To bylo právě v souvislosti s tím, že pan Ing. H. do té nemovitosti investoval poměrně značnou částku peněz a potřeboval, aby se mu ty peníze začaly nějakým způsobem vracet, tak jsme skutečně přemýšleli o variantách, jak by to bylo možné udělat, a jedna z variant, kterou jsme společně vytvořili, bylo tiché společenství. Ukázalo se ale, že to daňově nebylo průchozí, že to bylo daňově špatné, takže ta smlouva, pokud se podepsala, a pokud se pak zrušila, protože pan Ing. R. při nějaké konzultaci, když si to celé prověřil, řekl, že to není možné tak dělat, že ten systém daňový je úplně špatně. Takže ta smlouva podepsaná o tichém společenství, se zrušila…“. Z uvedené výpovědi plyne záměr vytvořit pro výpočet daně takovou situaci, aby byla pro daňového poplatníka, tj. obviněnou, co nejvýhodnější, a že osoby, pohybující se v této souvislosti kolem obviněné hledaly způsob, jak vytvořit co nejvýhodnější výsledek daňové povinnosti obviněné. S ohledem na provedené dokazování je však nutné zdůraznit, že obviněná k vyúčtování přiznání daně za rok 1995 (viz zejména č. l. 21 a násl.) připojila právě smlouvu o tichém společenství, na jejímž podkladě se snažila, a to zcela v rozporu s obsahem jejího článku IV. odst. 4, doložit, že šlo o náklady vynaložené v průběhu roku 1995. Až teprve v průběhu daňové kontroly se shledalo, že se nejedná o náklady, které by mohly snížit daňovou povinnost obviněné, jak ve svém daňovém přiznání uváděla, ale šlo v souladu s citovaným článkem smlouvy o tichém společenství o zálohu na podíl o budoucím zisku. Nutné je též předeslat, že ač v rámci daňové kontroly finanční úřad na obviněné požadoval dodání dostatečných podkladů, obviněná je řádně nedoložila a až teprve v rámci trestního řízení tak učinila, a to na základě smlouvy o podnikatelském nájmu nebytových prostor (viz č. l. 91 a násl.).
Nejvyšší soud se zřetelem na tyto skutečnosti, podporující závěry soudů obou stupňů též zmiňuje, i obsah čl. IV. odst. 2 smlouvy o podnikatelském nájmu nebytových prostor, podle něhož měla být „… částka 1.320.000,- Kč poskytnuta za období od 1. 10. 1995 do 30. 9. 2005…“, tedy předem na dobu deseti let. Pokud obviněná o předmětné částce hovořila, v hlavním líčení uváděla, že se jednalo o nájem na rok 1995, což obsahu předmětné smlouvy neodpovídalo. Též je nutné zmínit, že se jednalo o poskytnutí nájmu mezi účastníky tohoto vztahu, kteří byli manželi.
Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěry týkající se výroku o vině obviněné, jež učinily soudy prvního i druhé stupně, za správně provedené v souladu se zákonem. S ohledem na tyto skutečnosti nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovaly.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze shrnout, že námitky obviněné právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. a Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová