ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.489.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 489/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 436/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 167/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 2 T 167/2004, uznal obviněného P. S. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněného M. N., ve V. M., vinnými, že
„dne 17. 8. 2003 kolem 20,00 hodin v P., v ulici N., společně fyzicky napadli poškozeného M. S. tak, že obžalovaný M. N. ho natlačil na osobní automobil, čímž ho znehybnil, a obžalovaný P. S. poškozeného M. S. v tomto okamžiku opakovaně udeřil do oblasti pravé spodní čelisti, čímž poškozený M. S. utrpěl zranění, a to dvojitou zlomeninu mezi druhým a třetím zubem vlevo a za osmým zubem vpravo s posunutím meziúlomku a provázenou asymetrií obličeje, otokem, patologickou pohyblivostí v místech lomu a otevřeným skusem, přičemž toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného do 31. 10. 2003“ .
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a každému z obviněných za něj uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §59 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Současně obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. S., částku ve výši 17.554,50 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce (ten tak učinil do výroku o trestu v neprospěch obou obviněných) odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 436/2008, z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. – při nezměněném výroku o vině – znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. ř. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně vyslovil, že dále zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o náhradě škody). Konečně podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
Obviněný P. S. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Evy Smižanské podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí podstatného obsahu předchozího řízení vytknul soudu druhého stupně, že se nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v odvolání, a vyslovil nesouhlas s odůvodněním jeho rozsudku, jakož i s tím, že soudy obou stupňů opřely své závěry pouze o výslech svědka (poškozeného) M. S., který měl zájem na jeho odsouzení, jelikož mu nevrátil zapůjčený křovinořez. Rovněž prý nebylo vysvětleno, proč se poškozený dostavil k ošetření k lékaři až hodinu po napadení, ačkoli cesta z místa napadení do nemocnice trvá osobním autem, které měl poškozený k dispozici, maximálně 15 minut. Zdůraznil také, že to byl on sám, kdo po incidentu zavolal Policii ČR, a proto v této souvislosti navrhoval provést výslech přivolaného policisty; tento návrh byl však soudem zamítnut. Konečně uvedl, že poškozený nebyl ani schopen určit, kdo jej udeřil, věděl pouze, že jej držel spoluobviněný M. N.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 To 436/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 2 T 167/2004. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentace obviněného předložená v dovolání, v jejímž rámci zpochybnil provedené dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Z tohoto důvodu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal jednak správnost (především rozsah) provedeného dokazování, jednak způsob hodnocení provedených důkazů (vytýkal soudům nižšího stupně, že svá rozhodnutí založily toliko na výpovědi jediného svědka – poškozeného M. S., a naproti tomu nepřihlédly k okolnostem hovořícím v jeho prospěch). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a