ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.727.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 727/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 68 To 459/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 172/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 2 T 172/2010, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 28. 3. 2010 v době kolem 21.55 hodin v K., okres P., v herně N. Y., na M. n., poté co si u obsluhy herny A. V. objednal pivo, následně přistoupil k barovému pultu, pravou rukou vytáhl z levé náprsní kapsy bundy krátkou střelnou zbraň nezjištěné značky a typu, černé barvy, kterou namířil na jmenovanou, načež jí podal igelitovou tašku a požadoval, aby do ní vysypala všechny peníze včetně kovových mincí, což jmenovaná z obavy, že by zbraň mohl použít, učinila, a do tašky vložila finanční hotovost v celkové výši 25.020,- Kč, se kterou obviněný následně z herny odešel, čímž způsobil L. P., bytem P., D., škodu ve výši 25.020,- Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 68 To 459/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.
Obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Hrudíkové podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti výroku o vině i trestu. Podstatu dovolání obviněný shledal v nesprávném právním posouzení jeho činu jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které má příčinu v porušení procesního práva. Dovolatel nejprve připustil, že předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení nejsou případné skutkové námitky, ale zdůraznil, že v této věci je projednávaný případ výjimečný, neboť byl uznán vinným, aniž by byl na podkladě provedeného dokazování skutkový stav zjištěn jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností a odpovídal provedeným důkazům. Obviněný tak vyjádřil přesvědčení, že se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy skutková zjištění nevyplývají z prokazovaných skutečností. Obviněný též tvrdil, že v rámci projednání opravného prostředku nedošlo ze strany odvolacího soudu k jednoznačnému odstranění z provedených důkazů vyplývajících rozporů. Soudy tudíž nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, nashromážděné důkazy nehodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností daného případu jednotlivě i v jejich souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř. a v rozsahu, který je pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nezbytný podle §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud ponechal výrok o vině opřen toliko o důkazy svědčící v neprospěch obviněného, čímž namítané pochybnosti zůstaly neodstraněny a nevysvětleny, což vedlo k chybné aplikaci §173 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 68 To 459/2010, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a zkoumal, zda dovolací důvody v dovolání označené podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněný své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že obviněný výtky směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, že se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodné považovaly důkazy, které obviněného v tom, že on byl pachatelem loupeže, usvědčovaly. Svědeckou výpověď A. V. obviněný považoval za nevěrohodnou, a upozornil na to, že svědkyně proti obviněnému vypovídala nepravdivě proto, aby zakryla manko, které ji v herně vzniklo. Veškerými námitkami tak obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku, tedy že se v herně v předmětnou dobu nacházel, ale loupeže se nedopustil, vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil.
S ohledem na to, že obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, když tvrdil, že v herně byl přítomen, avšak obsluhu nepřepadl a žádné peníze nezískal, brojil i proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
I přes tento závěr a s ohledem na to, že obviněný namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vycházejícími, lze nad rámec podaného dovolání stručně shrnout, že obviněný stejné výhrady uplatňoval v průběhu předcházejícího nalézacího a odvolacího řízení a soudy obou stupňů se jimi pečlivě zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování, a tento soud rovněž zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval a ztotožnil se především s výpovědí svědkyně A. V., když v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč právě jejímu svědectví uvěřil. Soudy vycházely také z dalších důkazů ve věci provedených, zejména ze záznamu kamerového systému městské policie a z daktyloskopických stop na místě zajištěných. Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se stejné otázce, tedy věrohodnosti svědkyně A. V., věnoval a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Nejvyšší soud nezjistil v postupu obou soudů nic, co by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal naplněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ani na žádné z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová