ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.73.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 73/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovoláních obviněných Bc. L. K. , Ing. A. S., a Ing. T. V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 To 38/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Bc. L. K. a Ing. A. S. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. T. V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 1 T 2/2009, uznal obviněné Ing. T. V. P., Bc. L. K., L. K. a Ing. A. S. vinnými skutkem, kterého se dopustili společným jednáním popsaným v bodě 1) tzv. skutkové věty výroku o vině citovaného rozsudku, který právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Obviněného Ing. A. S. samotného dále uznal vinným skutky popsanými v bodech 2) a 3) téhož rozsudku, které právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Soud obviněnému Ing. T. V. P. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na čtyři roky. Obviněnému Bc. L. K. uložil za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 6. 2007, č.j. 1 T 7/2007-259, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 14 To 298/2007, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému L. K. uložil za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 4. 2007, č.j. 3 T 59/2007-51, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 1. 2010, č.j. 3 T 59/2007-86, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ve spojení s citovaným usnesením Okresního soudu ve Znojmě, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Ing. A. S. uložil za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu Brno – venkov ze dne 28. 11. 2006, č.j. 2 T 180/2006-165, pohrdání soudem podle §169b tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 4. 2006, č.j. 2 T 58/2006-89, úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 8. 2008, č.j. 34 T 39/2008-529, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, č.j. 6 To 520/2008-564, a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, č.j. 89 T 180/2006-120, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Stalo se tak za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno – venkov ze dne 28. 11. 2006, č.j. 2 T 180/2006-165, z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 4. 2006, č.j. 2 T 58/2006-89, z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 8. 2008, č.j. 34 T 39/2008-529, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, č.j. 6 To 520/2008-564, a trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, č.j. 89 T 180/2006-120, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost dlužno dodat, že soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby obviněného K. K. pro skutky uvedené pod body 1) – 4) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal jmenovaný obviněný.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jednak obvinění Ing. T. V. P., Bc. L. K., L. K. a Ing. A. S., jednak státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch všech obviněných). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 To 38/2010, v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek, a to ohledně obviněných Ing. T. V. P., Bc. L. K., L. K. a K. K. v celém rozsahu. V bodě II. za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. T. V. P., Bc. L. K. a L. K. uznal vinnými, že
„společně, po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh, v úmyslu prostřednictvím uzavření leasingových smluv převzít předměty leasingu, tyto si ponechat a leasingové splátky nehradit,
v průběhu února 2005 obžalovaný Ing. T. V. P. oslovil obchodní zástupkyni společnosti ESSOX, s.r.o., se sídlem S., Č.B., (dále jen ESSOX), M. Š., s požadavkem uzavření leasingových smluv na financování nových vozidel značky Peugeot pro leasingového nájemce společnost ODETA-CONSULT, s.r.o., se sídlem Š., O., (dále jen ODETA), s tím, že dodavatelem těchto vozidel bude obžalovaným Ing. T. V. P. zastoupená společnost AUTO SATOM JESENÍK, spol. s r.o. se sídlem L., J., (dále jen AUTO SATOM), přičemž tentýž obžalovaný obstaral s vědomím, že jsou padělané doklady, a to potvrzení eBanky, a.s., Z. o finančních zůstatcích na účtu společnosti ODETA, přiznání k dani z příjmů téže společnosti za rok 2003 včetně rozvah a výkazů zisku a ztrát a fotokopii řidičského průkazu, jednatele společnosti ODETA V. P., a tyto společně s pravými doklady, a to osvědčením o registraci společnosti ODETA jako plátce DPH, potvrzením o stavu osobního účtu téže společnosti u správce daně a fotokopií občanského průkazu téhož jednatele společnosti ODETA, poté předložil M Š včetně telefonního kontaktu na údajného jednatele společnosti ODETA V. P., přičemž s touto, dosud neustanovenou osobou, smluvila M. Š. schůzku za účelem podpisu leasingových smluv, ke které poté co společnost ESSOX pět níže popsaných vozidel značky Peugeot od společnosti AUTO SATOM odkoupila, skutečně došlo dne 4.3.2005 v O. za účasti obžalovaného Bc. L. K., který se nepravdivě označil za účetního společnosti ODETA a předložil M. Š. plnou moc k zastupování V. P., rovněž přítomným obžalovaným L. K., který se nepravdivě označil za pracovníka společnosti ODETA a za švagra V. P. a při vědomí obou obžalovaných, že předmětná plná moc je padělaná, podepsal na jejím podkladě obžalovaný L. K. za společnost ODETA se společností ESSOX leasingové smlouvy
- s předmětem leasingu - vozidlem značky Peugeot 407 SW, společností ESSOX financovaným částkou 944.486,- Kč
- s předmětem leasingu - vozidlem značky Peugeot 407 SW, společností ESSOX financovaným částkou 944.486,- Kč
- s předmětem leasingu - vozidlem značky Peugeot 407 SW, společností ESSOX financovaným částkou 944.486,- Kč
- s předmětem leasingu - vozidlem značky Peugeot Boxer minibus, společností ESSOX financovaným částkou 704.230,- Kč a
- s předmětem leasingu - vozidlem značky Peugeot 407 SW, společností ESSOX financovaným částkou 944.486,- Kč.
Následně kolem poloviny března 2005 v prostorách pro tento účel fiktivně zřízené kanceláře společnosti ODETA v B. na M. došlo za přítomnosti obžalovaných Ing. T. V. P. a Bc. L. K. a za účasti zástupce společnosti ESSOX R. G., (chybně uvedeno T.) dosud neustanovenou osobou vydávající se za V. P. k dodatečnému podpisu uvedených leasingových smluv, k podpisu zajišťovacích bianco směnek ve prospěch společnosti ESSOX, směnečných prohlášení, splátkových kalendářů a protokolů o převzetí vozidel, v kterémžto důsledku obžalovaní téhož dne uvedená vozidla převzali, a aniž by byť jen část sjednaných leasingových splátek uhradili, vozidla si ponechali a naložili s nimi blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobili společnosti ESSOX škodu v celkové výši 4.482.174,- Kč“ .
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval u všech tří obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Obviněnému Ing. T. V. P. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu i jeho člena a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na čtyři roky. Obviněnému Bc. L. K. uložil za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 6. 2007, č.j. 1 T 7/2007-259, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 14 To 298/2007, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i všechna dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému L. K. uložil za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 4. 2007, č.j. 3 T 59/2007-51, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V bodě III. odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že věc se ohledně obviněného K. K. ve zrušené části vrací soudu prvního stupně, a v bodě IV. rozhodl, že podle §256 tr. ř. se odvolání obviněných Ing. T. V. P., Bc. L. K., L. K. a Ing. A. S. a odvolání státního zástupce ohledně obviněného Ing. A. S. zamítají.
Obvinění Bc. L. K., Ing. A. S. a Ing. T. V. P. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím svých obhájců proti němu podali dovolání.
Obviněný Bc. L. K. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Veselé, Ph. D., a tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v hmotněprávním pochybení orgánů činných v trestním řízení, které mělo spočívat v tom, že oba soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, případně některé důkazy neprovedly vůbec (konkrétně uvedl, že nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie, který navrhoval provést za účelem posouzení pravdivosti své výpovědi, přičemž tvrdil, že právě tento důkaz mohl podpořit jeho obhajobu a rozporovat svědectví dalších osob vystupujících v předmětné kauze). Popřel také, že by byl členem nějaké organizované skupiny, jakož i to, že by se s ostatními spoluobviněnými domlouval na jakékoli trestné činnosti či tuto sám naplánoval.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2010, č.j. 5 To 38/2010-2084, i navazující rozhodnutí a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal ve smyslu §265 o tr. ř. o odklad výkonu rozhodnutí.
Obviněný Ing. A. S. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové a vymezil je dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení vznesl výhrady proti postupu obou soudů nižšího stupně, které při rozhodování o jeho vině vycházely prakticky jen ze svědeckých výpovědí Ing. M. K. a J. P. a ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo. V tomto kontextu namítl, že naposledy zmíněný důkaz je nutno považovat za důkaz nepřímý a jako takový jej nelze pokládat za důkaz stoprocentně prokazující jeho vinu.
Ve vztahu k přípravnému řízení namítl, že ohledně jeho osoby byla provedena toliko fotorekognice (se svědkyní M. K.) a protokol o této rekognici byl obžalobou navržen ke čtení podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., což považoval za nepřípustné. Uvedl, že zákonné podmínky pro provedení rekognice jsou striktně stanoveny v ustanovení §104b tr. ř., v jehož odst. 4 jsou upřesněny pro fotorekognici. V rozporu s nimi ze spisu nevyplývá, proč nebyla provedena řádná rekognice, když on jakožto obviněný byl dostupný a nic nebránilo tomu, aby se rekognice zúčastnil. V návaznosti na výsledek fotorekognice zdůraznil, že v době spáchání souzeného skutku vypadal úplně jinak, a navíc se nacházel v R. na návštěvě u matky. Tytéž výhrady uplatnil i ve vztahu k výpovědi a rekognici týkající se druhého svědka J. P. Za podivný a rozporuplný pak označil způsob výslechu svědka J. P.
Ze všech těchto důvodů dospěl obviněný k závěru, že soud vycházel z absolutně neplatných důkazů, ke kterým proto nelze přihlížet z hmotněprávních důvodů. Pokud soud prvního stupně na str. 24 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se (dovolatel) vydával za osobu J. N. v obdobné situaci o několik měsíců později, což vyplynulo z trestního příkazu Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 180/2006, důkaz v tomto směru proveden nebyl. Na svoji obhajobu uvedl, že byl využit a zneužit K. K., který použil jeho fotografii k výrobě různých dokladů, k čemuž měl soud přihlédnout při hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal jeho dovolání důvodným a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č.j. 1 T 2/2009-1871, ve spojení s usnesením ( správně mělo být rozsudkem) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2010, č.j. 5 To 38/2010-2084, a aby uložil soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále podle §265 o tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný Ing. T. V. P. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Holuba a opřel je rovněž o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel jeho prostřednictvím vyjádřil svůj nesouhlas jednak s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a jednak s právním posouzením svého jednání, neboť je přesvědčen, že nebyl členem žádné organizované skupiny a po subjektivní ani objektivní stránce nenaplnil trestný čin podvodu, jelikož nikoho neuvedl v omyl. Ve vztahu k první z těchto námitek uvedl, že si je vědom, že hodnocení důkazů je výlučným právem nalézacího soudu, avšak pokud tyto důkazy jsou v zásadním rozporu s logikou věci či chybí elementární důkaz, nelze tento řetězec přímých či nepřímých důkazů považovat za dostatečný k tomu, aby byla prokázána zejména subjektivní stránka pachatele trestného činu. Za situace, kdy existuje jediný usvědčující důkaz, musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření. Na podporu svých tvrzení následně rozvedl, které skutečnosti a tvrzení považuje za nesporné, jako např. to, že byl statutárním orgánem společnosti AUTO SATOM JESENÍK, spol. s r. o., že převedl finanční prostředky od společnosti ESSOX na dodavatele aut PEUGEOT, že spoluobviněný Bc. L. K. byl jedinou osobou, která znala všechny obviněné, atd. Zároveň ale popřel, že by nějakým způsobem zkreslil, fingoval, padělal nebo dodal jakékoli ekonomické podklady zástupci společnosti ESSOX, a pokud nějaké takové podklady faxem poslal, potom tak učinil, aniž znal jejich pravost. Poukázal také na to, že spoluobviněný Bc. L. K. v hlavním líčení často měnil svoji výpověď s tím, že některá jeho tvrzení byla v jeho průběhu vyvrácena jinými provedenými důkazy, které stručně rozvedl (akcentoval především svědeckou výpověď Ing. M. K.).
Obviněný měl za to, že krajský soud zcela opomenul výslech statutárního zástupce leasingového pronajímatele Ing. L.Č. Za nestandardní označil, že nebyla podepsána směnka vlastní.
Dovolatel se taktéž neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se jednalo o organizovanou skupinu, v níž je provedena dělba úkolů mezi jednotlivými členy a jejíž činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností. Současně ovšem připustil, že existovala organizovaná skupina páchající majetkovou trestnou činnost, jejíž vůdčí osobou byl K. K., který ke svým činnostem používal zejména spoluobviněného Bc. L. K. Oba posuzované leasingové podvody byly provedeny stejnou filozofií, ale s jinými lidmi, přičemž za nesporné označil, že se neznal se spoluobviněným Ing. A. S. (alias Ing. J. N.).
Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č.j. 1 T 2/2009 ( správně mělo být sp. zn.) , a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 To 38/2010, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že k podání označenému jako „Doplnění dovolání odsouzeného Ing. T. V. P. do Rozsudku KS v Brně“, které bylo doručeno Krajskému soudu v Brně dne 26. 1. 2011, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo vypracováno toliko samotným obviněným (jak je ostatně zřejmé i z průvodního dopisu k němu). Takové podání totiž nevyhovuje požadavkům kladeným na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno.
K dovoláním podaným shora jmenovanými třemi obviněnými se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
V souvislosti s dovoláním podaným Bc. L. K. uvedl, že námitky tohoto dovolatele spočívají v tvrzení o údajném nesprávném posouzení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dále v popírání těch skutkových okolností, k nimž dospěl nejdříve soud nalézací a posléze i soud odvolací a v neposlední řadě i v námitce o neúplnosti dokazování. Dovolatel tedy v rozporu s hmotněprávní povahou uplatněného dovolacího důvodu polemizuje se způsobem hodnocení důkazů a šíří uskutečněného dokazování, přičemž fakticky namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 odst. 6 tr. ř., a domáhá se tak zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Stejný závěr státní zástupce učinil rovněž ohledně tvrzení obviněného, že soudy svými postupy porušily jeho právo na spravedlivý proces, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Na základě těchto úvah státní zástupce konstatoval, že obviněný Bc. L. K. napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek]. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
K dovoláním obviněných Ing. A. S. a Ing. T. V. P. se státní zástupce vyjádřil dalším (společným) přípisem a uvedl, že námitky obou těchto obviněných spočívají ve shodném tvrzení o údajném nesprávném posouzení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dále v popírání těch skutkových okolností, ze kterých při svém rozhodování vycházel nejdříve soud nalézací a posléze i soud odvolací, a v neposlední řadě i v námitkách o neprocesním způsobu realizace jednotlivých důkazů. Dovolatelé tedy podle jeho názoru v rozporu s hmotněprávní povahou jimi zvoleného dovolacího důvodu polemizují se způsobem hodnocení důkazů, když fakticky namítají porušení ustanovení §2 odst. 5 odst. 6 tr. ř., a domáhají se tak zjištění jiných, pro ně příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a se kterými se ztotožnil i soud odvolací.
Za této situace státní zástupce konstatoval, že ani tito obvinění napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opřeli svůj mimořádný opravný prostředek]. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obou shora jmenovaných obviněných odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání všech obviněných přípustná [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými (s výjimkou výše uvedenou) [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obvinění ve svých podáních uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu a způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování, či proti tomu, jak následně soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily.
V tomto směru šlo v dovolání Bc. L. K. o námitky, podle nichž oba soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, případně je neprovedly vůbec, jako např. znalecký posudek z oboru psychologie. V případě obviněného Ing. A. S. takovými námitkami byly ty, jejichž prostřednictvím brojil proti nesprávnému a nezákonnému postupu při provádění rekognice, resp. fotorekognice orgány činnými v trestním řízení a jimiž vznášel výhrady proti platnosti a použitelnosti získaných důkazů (zejména svědeckých výpovědí a znaleckého posudku). A v dovolání Ing. T. V. P. irelevantní námitky spočívaly především v tvrzení, že krajský soud zcela opomenul výslech statutárního zástupce leasingového pronajímatele Ing. L.Č., nebo ty, jimiž hodnotil jednotlivé ve věci provedené důkazy jako nesporné či naopak jednoznačně prokazující určitou skutečnost.
Z povahy všech takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelé ve svých podáních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné výhrady měly výlučně povahu námitek skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé jimi neuplatnili žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A jelikož obvinění Bc. L. K. a Ing. A. S. žádné další (z hlediska citovaného ani žádného jiného dovolacího důvodu relevantní) námitky neuplatnili, jejich dovolání odmítl podle §256i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obdobně by Nejvyšší soud musel podle tohoto ustanovení odmítnout i dovolání posledního z dovolatelů Ing. T. V. P., pokud by obsahovalo pouze shora zmíněné výhrady. Tento dovolatel ovšem v jeho rámci uplatnil rovněž námitky, které jsou (byť s jistou mírnou tolerance) pod zvolený dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo o ty výhrady, jimiž napadal nesprávnost právní kvalifikace svého jednání jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní (především pokud tvrdil, že nikoho neuvedl v omyl).
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí jím značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině z odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně se podává, že obvinění „společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu a takový čin spáchali jako členové organizované skupiny“.
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. trest.). Skupina nemusí mít trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je vhodné připomenout, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily, že obviněný Ing. T. V. P. (dále převážně jen „dovolatel“) se jednání kladeného mu za vinu dopustil společně s dalšími dvěma spoluobviněnými Bc. L. K. a L. K. po předchozí domluvě a v úmyslu prostřednictvím uzavření leasingových smluv převzít předměty leasingu, tyto si ponechat a leasingové splátky nehradit, přičemž to byl právě dovolatel, kdo oslovil obchodní zástupkyni společnosti ESSOX, s. r. o., M. Š. (po ukončení vysoké školy a uzavření sňatku je v rozhodnutích označovaná též jako „Ing. M. K.“) s požadavkem na uzavření leasingových smluv na financování vozidel zn. Peugeot pro leasingového nájemce společnost ODETA-CONSULT, s. r. o., s tím, že dodavatelem těchto vozidel bude společnost AUTO SATOM JESENÍK, spol. s r. o., zastoupená dovolatelem. K tomuto účelu také vědomě opatřil padělané doklady specifikované v tzv. skutkové větě výroku o vině, které následně spolu s pravými doklady M. Š. předložil, aby dosáhl zamýšleného cíle, tj. podpisu předmětných leasingových smluv. Takto si počínal, přestože měl od počátku vědomost o tom, že leasingové splátky nebudou hrazeny, jelikož fakticky neexistoval žádný reálný leasingový nájemce, nýbrž toliko nájemce fiktivní zastoupený blíže nespecifikovanou osobou vydávající se za V. P. – jednatele společnosti ODETA-CONSULT, s. r. o. O podvodném úmyslu nepochybně svědčí i navazující jednání z poloviny března 2005, kdy v B. na M. v prostorách, které byly pro tento účel fiktivně zřízeny jako kanceláře společnosti ODETA-CONSULT, s. r. o., za účasti spoluobviněného Bc. L. K., zástupce společnosti ESSOX R. G. a další blíže neustanovené osoby došlo k dodatečnému podpisu leasingových smluv, zajišťovacích bianco směnek ve prospěch leasingové společnosti a dalších dokumentů touto osobou (údajně V. P.), na jejichž základě ještě téhož dne obvinění převzali předmětná vozidla, která si ponechali a naložili s nimi blíže nezjištěným způsobem. Celková zjištěná výše škody způsobené tímto trestným činem přitom činila 4,482.174,- Kč.
Nejvyšší soud ve světle těchto zjištění nemohl přisvědčit námitce dovolatele, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil jako člen organizované skupiny. Jednání, jímž byl uznán vinným a které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku a blíže konkretizováno v odůvodnění napadeného rozsudku, i u něho vykazuje všechny znaky dělby úkolů mezi jednotlivými členy skupiny, stejně jako prvky značné koordinovanosti a plánovitosti. Současně šlo o sdružení nejméně tří osob (Ing. T. V. P., Bc. L. K., L. K. a osoba vydávající se V. P. a další dosud neustanovené osoby prokazatelně se podílející na páchání posuzované trestné činnosti). Odvolací soud nadto zcela správně zdůraznil, že se jednalo o trestnou činnost do značné míry sofistikovanou, která vyžadovala předchozí přípravu spočívající v obstarávání potřebných dokumentů či v převážné míře jejich padělků, konkrétním rozdělení rolí jednotlivých zúčastněných osob při uskutečňování předem dohodnutého záměru – uvedení jiného v omyl a na jeho základě a v jeho důsledku dosažení vlastního obohacení. Podle jeho názoru proto nemohlo jít jen o prosté spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jak uzavřel dříve soud prvního stupně. Tyto závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal správnými a korespondujícími s provedeným dokazováním (a rovněž přesvědčivě a v souladu se zákonem odůvodněnými).
K další námitce obviněného, že na jeho straně nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu, je zapotřebí uvést, že již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 21) uvedl, že „… role obžalovaného P. rozhodně nespočívala ve smyslu jeho tvrzení pouze v dodávce vozidel společnosti ESSOX na základě řádné kupní smlouvy, nýbrž byla v souladu s podanou obžalobou mnohem významnější, a to v trestněprávním významu, neboť součástí dodávky pěti vozidel značky Peugeot společností Auto Satom společnosti Essox, bylo současné vědomí obžalovaného P., že krok, který bude logicky po dodávce vozidel následovat, tedy finanční pronájem vozidel společnosti ODETA, bude činěn společností ESSOX na základě nepravdivých údajů o společnosti ODETA, a v konečném důsledku, že ti, kteří se za zástupce společnosti ODETA vydávají, ani nemají vůli leasingové smlouvy plnit, naopak že si chtějí vozidla, aniž by uhradili leasingové splátky, ponechat“ . Už z toho je zřejmé, že soud vzal znaky posuzovaného trestného činu za naplněné i po subjektivní stránce, a své úvahy, kterými se řídil, dostatečně odůvodnil. S těmito závěry se ztotožnil také soud odvolací, který na ně pouze ve stručnosti odkázal (srov. stranu 15 odůvodnění jeho rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. T. V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obvinění Bc. L. K. a Ing. A. S. v závěru svých podání rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o těchto podnětech dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a