ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.877.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 877/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného J. A., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 4 To 648/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 95/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 5 T 95/2009, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím,
že dne 5. 10. 2008 v době kolem 14.30 hodin v katastru obce H., jako řidič traktoru tov. zn. Zetor 7045, s přívěsem vlastní výroby (bez registrační značky), při jízdě po silnici označené jako vedlejší, ve směru od obce H., v prostoru křižovatky se silnicí označené jako hlavní, při přejíždění této hlavní komunikace ve směru na polní cestu, přehlédl zprava ve směru od obce K. jedoucího motocyklistu J. Š., na motocyklu tov. zn. Kawasaki ZX 600, který v důsledku střetu vozidel utrpěl poranění více důležitých orgánů (polytrauma), jimž na místě podlehl.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků, a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 4 To 648/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Dvořáka proti tomuto usnesení odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině i trestu, protože nalézací soud učinil závěr o vině v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Obviněný zejména zdůraznil, že provedenými důkazy bylo vyvráceno jeho zavinění na následku, protože se řádně věnoval řízení vozidla, učinil veškerá opatření pro bezpečný průjezd křižovatkou, do které vjel, aniž viděl motocykl poškozeného, a střetu již nemohl zabránit. Jestliže byla přímým a jediným svědkem průběhu dopravní nehody svědkyně L. K., i tato v souladu s obhajobou obviněného uvedla, že obviněný zastavil, řádně se rozhlédl, a poté vjel na hlavní komunikaci, když ani ona při vjezdu do křižovatky motocykl neviděla. Obviněný konstatoval, že znalec z oboru silniční dopravy poté, co vypracoval znalecký posudek, v hlavním líčení, kdy byl slyšen, tento na podkladě požadavků obhajoby doplnil. Znalec stanovil, že na počátku brždění jel řidič motocyklu rychlostí 88 až 112 km/hod a na traktor řízený obviněným reagoval ve vzdálenosti 71 až 113 metrů před místem střetu, přičemž motocyklista dosáhl místa střetu za dobu 3.6 až 5.1 sekund. Doba brždění motocyklu byla stanovena na 1.9 až 2.7 sekund, a z toho pak dovodil, že obviněný se začal rozjíždět v okamžiku brždění motocyklu. Znalec u hlavního líčení potvrdil, že při původním výpočtu použil vstupní údaj reakční doby bez přihlédnutí k tomu, že se obviněný musel rozhlížet pod úhlem nad 5 stupňů a nově reakční vzdálenost určil na 73 – 139,5 metru. V tomto případě již obviněný nemohl reagovat na přijíždějící motocykl v době vjetí do křižovatky, neboť ho nemohl vidět, což odpovídá výpovědi svědkyně L. K. Potřebnou dráhu motocyklu k zastavení znalec nově vypočetl na 157 metrů a při této vzdálenosti již řidič motocyklu nebyl schopen v dohledné vzdálenosti motocykl zastavit. Poškozený tak jel vyšší rychlostí, než je rychlost, při které je schopen zastavit na dohlednou vzdálenost a vzhledem k tomu, že neměl pro řízený druh motocyklu oprávnění, je možné dovodit i nejméně sníženou možnost ovladatelnosti tohoto motocyklu. Znalec dále připustil, že hodnotu střetové rychlosti určil pouhým odhadem, neboť přesné údaje nejsou dosažitelné. Dohledovou vzdálenost stanovil podle určení postavení traktoru řidičem při zpracování nehody policií a vycházel z předpokladu, že motocyklista před střetem brzdil, a to pouze na základě náznaku uváděného obviněným a svědkyní, když na místě žádné objektivní brzdné stopy po brzdění motocyklu na místě nebyly zjištěny. Přes takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně učinil právní závěr ve vztahu k zavinění zcela opačný, když určil, že se obviněný nevěnoval sledování situace provozu na komunikaci a nedal přednost v jízdě jinému vozidlu pohybujícímu se po hlavní komunikaci. Tento právní závěr řádně neodůvodnil rozborem důkazů, pouze konstatoval, že nepřijal obhajobu obviněného opírající se i o změněné závěry znaleckého posudku. Odvolací soud se provedenými důkazy nezabýval vůbec, a konstatoval, že rozhodujícím pro trestní odpovědnost obviněného je skutečnost, zda-li mohl předtím, než začal přejíždět hlavní komunikaci, spatřit poškozeného či zda motocyklista vyjel z takového místa a takovou rychlostí, že ani při náležité opatrnosti nemohl obviněný nehodě zabránit. Odvolací soud na podkladě znaleckého posudku dovodil, že když obviněný začal s traktorem přejíždět hlavní komunikaci, poškozený se v jeho zorném úhlu pohledu pohyboval nejméně dvě sekundy, a není tak pochyb, že hlavní příčinou nehody bylo přehlédnutí obviněného. Přitom však záleží na tom, kde se nacházel motocyklista v okamžiku, kdy se rozhodl obviněný pro vjezd do křižovatky, tedy zda mohl poškozeného vidět či nikoli. Obviněný však již na přijíždějícího motocyklistu reagovat nestačil, neboť v okamžiku rozjezdu ho nemohl vidět. Odvolací soud svými úvahami prohloubil zásadní nesoulad mezi nalézacím soudem učiněnými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 4 To 648/2010 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 5 T 95/2009 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve shrnul obsah dovolání obviněného a dále konstatoval, že obviněný přijížděl z vedlejší silnice a poškozený jel na silnici hlavní, a to za situace, kdy poškozený jel patrně mírně rychleji než bylo přípustné (v místě s povolenou rychlostí 90 km/hod jel rychlostí 88 až 112 km/hod). Jak potom vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, při dopravních nehodách, k nimž dochází při střetu vozidla, které jede po hlavní silnici, s vozidlem, které vjíždí do křižovatky z vedlejší silnice, platí, že je zásadně vinen řidič nerespektující přednost v jízdě. Za situace, kdy k dopravní nehodě přispěl i řidič jedoucí po hlavní silnici, jde z jeho strany nanejvýš o spoluzavinění. Překročení dovolené rychlosti o přibližně 10 km/h poškozeným přitom nelze považovat za podstatné překročení dovolené rychlosti a přičítat mu je jako spoluzavinění. Obviněný totiž byl povinen vjet na silnici hlavní až v tom okamžiku, kdy zjistil, že neohrozí vozidla na silnici hlavní. Pokud přitom poškozený do vozidla obviněného, přejíždějícího hlavní silnici, narazil, je zřejmé, že obviněný tuto svoji povinnost zcela zjevně nedodržel (příp. vjel se spíše pomalou soupravou traktoru a přívěsu napříč na hlavní silnici, aniž by viděl dostatečně daleko). Jak již přitom bylo zmíněno, ničeho na celé věci nemění, že poškozený mohl jet rychleji, než bylo povoleno, neboť překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry zavinění následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě, proto bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. V závěru vyjádření státní zástupce dovodil, že s argumentací obviněného se nelze ztotožnit, je namístě akceptovat právní závěry vysloveného soudy činnými ve věci, dovolání považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a zkoumal, zda v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Jestliže obviněný namítal, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, zejména znalecký posudek z oboru dopravy, ale i v jiných souvislostech argumentoval porušením zákonem stanoveného postupu při provádění důkazů a nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř. pro nedostatečné hodnocení provedených důkazů, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Obviněný především nerespektoval, že v případě argumentů podřazovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně vycházeno ze zásady, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03), a že k výjimečnému zásahu do učiněných skutkových zjištěních může dojít jen za situace, že jsou zjištěny odůvodněné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).
S ohledem na skutečnosti vycházející z obsahu spisu však Nejvyšší soud existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku v projednávané věci neshledal. Nevznikají pochybnosti o tom, že soudy při provádění i hodnocení důkazů zachovaly všechny zásady vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., aniž by byly patrné jakékoliv projevy libovůle či neobjektivního hodnocení uvedených důkazů. Lze proto stručně uzavřít, že výsledkem nezávadného procesního postupu jsou učiněná skutková zjištění, která mají podklad v provedených důkazech.
Jestliže obviněný v obsahu dovolání polemizoval se závěry znalce a způsobem, jakým soudy na jeho podkladě učinily právní závěry, s nimiž se neztotožnil, a považoval své zavinění za zcela vyvrácené, a tedy požadoval, aby byl obžaloby zproštěn, nevychází tento jeho požadavek z žádných prokázaných okolností průběhu zjištěného činu, ani podkladů, které byly soudy zajištěny. Nejvyšší soud mohl s odkazem na označený dovolací důvod zkoumat pouze to, zda míra spoluzavinění, kterou soudy v případě projednávané věci i na straně poškozeného shledaly, je dostatečná, a zda užitá právní kvalifikace je z tohoto pohledu na místě.
Soudy obou stupňů se této otázce ve svých rozhodnutí věnovaly. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (strana 7) rozvedl, že neshledal v činu obviněného takové okolnosti, které by bylo možné považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu přísnější právní kvalifikace podle §224 odst. 2 tr. zák., avšak vzal za prokázané, že obviněný při jízdě porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), neboť ,,se plně nevěnoval sledování situace provozu na této komunikaci, když přijížděl na křižovatku po vedlejší a nedal v jízdě přednost jinému vozidlu, které se pohybovalo po hlavní komunikaci“. Soud však shledal určitý podíl na vzniku fatálních následků i na straně poškozeného motocyklisty, který v důsledku nedostatku oprávnění k řízení zvoleného dopravního prostředku a nedostatečné praxi v řízení motocyklu, což podle „přesvědčení soudu mělo konkrétní důsledek i v jeho reakci na vzniklou překážku.“ Odvolací soud tyto závěry ani zvolenou právní kvalifikaci nemohl pro nedostatek odvolání podaného v neprospěch obviněného zvrátit, a proto se ztotožnil s tím, že uvedený výklad jednoznačně ve prospěch obviněného vychází z alternativy, že rychlost motocyklisty se pohybovala v horním stanoveném rozmezí 112 km/hod. Za hlavní příčinu vzniku dopravní nehody tak označil přehlédnutí ze strany obviněného, který, ačkoliv mohl projíždějícího motocyklistu včas vidět, tohoto nespatřil.
Nejvyšší soud k takto učiněným závěrům připomíná, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Je též vhodné zdůraznit, že s ohledem na povahu skutku, který obviněný spáchal v souvislosti s řízením motorového vozidla, je při zjišťování zavinění nutno vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s havárií (viz rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Pro trestné činy v dopravě, u nichž se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 písm. a), b) tr. zák., je významné, že řidič motorového vozidla odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody, který mohl předvídat nebo alespoň měl a mohl předvídat (přiměřeně viz rozhodnutí č. 19/1968-II., č. 21/1992-II., a č. 23/1984 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Řidič motorového vozidla odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody, který předvídal nebo alespoň měl a mohl předvídat, přičemž v tomto případě bylo příčinou nehody zejména to, že se dostatečně nerozhlédl a vjel na hlavní silnici. Řidič vozidla, který má přednost v jízdě, není povinen měnit směr nebo rychlost jízdy, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by hrozil střet s vozidlem, jehož řidič je povinen dát mu přednost v jízdě. Tuto povinnost a povinnost zabránit tak střetu vozidel má jen tehdy, když včas a na dostatečnou vzdálenost zjistí, že řidič vozidla, který mu má dát přednost v jízdě, svou povinnost nesplnil, popř. si počínal tak, že bylo zřejmé, že ji nesplní. Jestliže řidič reaguje nesprávně na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník provozu na pozemních komunikacích porušením jeho pravidel, takže nezabránil dopravní nehodě, ačkoli při správné reakci bylo ještě možné nehodě předejít, lze jej činit za nehodu odpovědným jen tehdy, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace lze přičítat zavinění. Řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (rozh. č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost, přičemž je též třeba zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost).
V daném případě se zákonná povinnost obviněného odvíjí od §2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb., podle nějž dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich pokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Podle §5 odst. 1 písm. b) cit. zák. je řidič kromě jiného povinen se plně věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §22 odst. 1 cit. zák. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům projíždějícím po hlavní pozemní komunikaci.
Nejvyšší soud, který při posuzování správnosti použité právní kvalifikace vychází ze skutkových zjištění, jak byla vymezena soudy nižších stupňů, jimiž je vázán, považuje za nutné zdůraznit, že podle popisu skutku, jak je popsán v napadeném rozhodnutí, se podává, že obviněný jako řidič traktoru s přívěsem vlastní výroby při jízdě po silnici III. třídy označené jako vedlejší v prostoru křižovatky se silnicí III. třídy č. 1472 označené jako hlavní, při přejíždění této hlavní komunikace ve směru na polní cestu, přehlédl zprava jedoucího motocyklistu, který v důsledku střetu vozidel na místě zemřel.
Takto popsaný průběh a okolnosti uvedené dopravní nehody soudy nižších stupňů vyhodnotily v souladu s povinnostmi, které měl obviněný jako řidič přijíždějící z vedlejší silnice na hlavní, když se přiklonily i k tomu, že na vzniku nehody se podílel v části i poškozený, a proto v porušení povinností vyplývajících pro obviněného z uvedených dopravních předpisů neshledaly porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák., ale jeho jednání posoudily pouze jako ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci, k níž soudy obou stupňů dospěly, za správnou. Posouzení činu obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. bylo zcela v souladu se všemi zásadami a pravidly u tohoto trestného činu vytýčenými zákonem i soudní praxí. Námitky obviněného byly shledány jako zjevně neopodstatněné, a proto bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. července 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová