ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1278.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1278/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2012 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 9 To 480/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 94/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. září 2010, sp. zn. 95 T 94/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného R. K. rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 9 To 480/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v rámci dovolacího řízení obecně nelze uplatňovat námitky skutkového charakteru. V posuzovaném případě ale podle jeho názoru jde o judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007) předvídaný případ extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, který skutkový přezkum napadených rozhodnutí opodstatňuje. Jedinými relevantními důkazy, z nichž soudy v posuzovaném případě vycházely, jsou výsledky srovnání zajištěných pachových stop z míst činů se vzorky odebranými obviněnému, ty ale, jak i sám soud prvního stupně dovodil, prokazují toliko přítomnost obviněného na místě činu, nikoli jednání, z něhož byl obviněn. Obviněný se k trestné činnosti nedoznal a ani jeden z vyslechnutých svědků nebyl jeho trestně právně relevantnímu jednání přítomen. Na podkladě těchto důkazů tak nebylo lze dospět k závěru o jeho vině. Navíc žádný z odcizených předmětů nebyl u obviněného nalezen. Pokud jeho mobilní telefon byl lokalizován v okolí místa činů, šlo pouze o čtyři z celkem deseti útoků. Vzhledem k tomu, že k posuzovaným útokům došlo na území města Brna, které má velmi dobrou síť městské hromadné dopravy, tedy se lze během hodiny přesunout na jiný konec města, ale ani v tomto případě nejde o důkaz, který by prokazoval vinu obviněného nade vší pochybnost. Ve věci provedené důkazy jsou tedy toliko nepřímého charakteru, nevytváří však takový ucelený řetězec, aby z nich bylo možno dovodit vinu obviněného posuzovaným trestným činem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (výsledků srovnání zajištěných pachových stop, výsledků lokalizace buněk telekomunikačního operátora). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Protože ale dovolatel uplatnil tyto námitky již s tímto vědomím, tj. že se nejedná o námitky, které by byly způsobilé naplnit některý ze zákonných dovolacích důvodů, a domáhá se jejich posouzení ve světle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007), pak pro úplnost a vzhledem k těmto rozhodnutím, Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině obviněného R. K. nejednalo o situaci, na níž by se vztahovala uváděná rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu.
Dovolatelovy námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, se týkají zejména postupu soudů při hodnocení ve věci provedených důkazů – především výsledků srovnání zajištěných pachových stop se vzorky odebranými obviněnému a výsledků lokalizace buněk telekomunikačního operátora, které podle dovolatele jsou toliko důkazy nepřímými, které ovšem ani ve spojení s dalšími provedenými důkazy nevytvářejí takový ucelený řetězec důkazů, z nichž by bylo možno usoudit na vinu obviněného posuzovanými trestnými činy. Jinými slovy podle dovolatele z provedených důkazů při logické interpretaci nelze dovodit soudy učiněná skutková zjištění a tato jsou tedy v extrémním nesouladu s tím, co bylo před soudy prokázáno.
Těmto výhradám dovolatele ovšem podle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Jak je patrno z obsahu spisu, nalézací soud v posuzovaném případě provedl dokazování v potřebném rozsahu, přičemž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak také nalézací soud náležitým způsobem vyhodnotil. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi provedenými důkazy, přičemž podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (srov. str. 5 - 7 rozsudku soudu prvního stupně). Jeho závěry, s nimiž se také bez výhrad ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 3 - 6 napadeného usnesení odvolacího soudu), jsou přitom logické a přesvědčivé. Soudy v posuzované věci důvodně vycházely především z pozitivních výsledků srovnání zajištěných pachových stop na místech činů se vzorky odebranými obviněnému, ze svědeckých výpovědí poškozených, z nichž vyplynulo, že obviněný neměl nikdy možnost s předměty, z nichž byly odebrány pachové stopy disponovat, neboť se nikdy před tím v obydlí poškozených nenacházel a ani jinak nebyl s poškozenými v kontaktu, neboť se neznají, přičemž těmto zjištěním korespondují i údaje o pohybu telefonního čísla obviněného v době, kdy podle výpovědi poškozených mohlo reálně dojít k vloupání do jejich obydlí. I Nejvyšší soud si je vědom konstantní judikatury Ústavního soudu k věrohodnosti a použitelnosti důkazů pachovou zkouškou. V posuzovaném případě jde ale o zcela odlišnou situaci, než řešenou v nálezech Ústavního soudu, když nemožnost přítomnosti obviněného v místech vloupání jindy než v okamžiku, kdy k tomuto vloupání došlo, potvrdili všichni slyšení poškození. Navíc pachová stopa obviněného byla nalezena na místě všech deseti posuzovaných útoků vloupání, a to většinou na předmětech do obydlí nevnesených, lze tedy skutečně s jistotou vyloučit, že by se pachová stopa obviněného na zkoumané předměty dostala náhodou. Navíc pachové stopy zajištěné na místech činu byly srovnávány i s větším počtem odebraných vzorků pachových stop obviněného, a to se shodným závěrem o jejich ztotožnění. Tato verze skutkového děje, k níž soudy dospěly po provedeném dokazování, je pak v posuzovaném případě u některých útoků podporována i zjištěním o pohybu telefonního čísla obviněného v rozhodném období. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a že poukaz dovolatele na jím citovaný nález Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu je v této věci nepřípadný.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík