ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.258.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 258/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 21. září 2012, dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 4 To 438/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 266/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 3 T 266/2009 byl obviněný P. K. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodech 1. až 4. výroku o vině tohoto rozhodnutí, a to za zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 6 T 171/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 23 To 223/2007, podle §37a trestního zákona. Dále byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodu 5, téhož výroku o vině, a rovněž za spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodech 6. až 8. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. opět stejného výroku o vině.
Za trestnou činnost popsanou v citovaném bodu 1. až 4. výroku rozsudku nalézacího soudu (trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.) a za trestnou činnost (sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., pro které byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 10. 2006, č. j. 5 T 145/2006-32, a další sbíhající se trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2, odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. 2. 2009, č. j. 4 T 51/2007-793, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 2 a §37a tr. zák. k souhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému týmž rozsudkem rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 let a podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Za skutky popsané v bodech 5. až 8. (trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.) byl potom obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem nalézacího soudu bylo dále rozhodnuto o vině a trestu, popř. o zproštění obžaloby spoluobviněných J. P. a P. N. a postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. řádu o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 4 To 438/2011 podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 4 To 438/2011, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedl v něm, že ke skutkům pod body 6., 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně se nedoznal a v odvolání také uváděl, že za daného stavu dokazování mu nebyla trestná činnost spáchání uvedených skutků dokázána. Nicméně dodává, že s ohledem na soudní praxi Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu neuvádí v dovolání své námitky směřující do skutkových zjištění, ale respektuje zjištěné skutkové okolnosti soudů obou stupňů. Dovolatel je toho názoru, že skutky zjištěné soudem prvého stupně lze posuzovat jako jediný pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Rekapituluje, že prvého skutku se dopustil v době časově ohraničené rozmezím od 10. 3. 2006 do 13. 3. 2006 a za ním následovaly další, z nichž poslední skutek byl spáchán 10. 4. 2006 a všechny tyto čtyři skutky byly kvalifikovány jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. řádu, zatímco skutek spáchaný dne 9. 2. 2007 (bod 5. výrokové části rozsudku soudu prvého stupně i usnesení odvolacího soudu) posuzoval soud jako samostatný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Skutky pod body 6., 7. a 8. pak posoudil jako další pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Argumentuje, že posoudí-li se však všechny okolnosti případu, zejména pak závěr odvolacího soudu, dle něhož se dovolatel dopouštěl téže trestné činnosti jednáním zcela stejným (což dle něj byl také důvod, proč soud uvěřil výpovědi spoluobviněného P.), pak z uvedeného plyne, že trestná činnost, jež byla předmětem tohoto trestního řízení měla být posuzována jako jeden trestný čin podvodu. Soudy dříve činné ve věci podle názoru obviněného respektovaly požadavek blízké časové souvislosti, aniž by přihlížely k dalším znakům pokračování v trestné činnosti. Dovolatel s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky dovozuje, že čím je vyšší způsobená škoda a obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými útoky pokračujícího trestného činu. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem tak, že uznává obviněného vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., zčásti spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a uložil mu za to trest odnětí svobody v rámci rozpětí sazby při nezměněném výroku o povinnosti nahradit škodu.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce působící u nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že mezi útoky popsanými v bodech 1. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zbývajícími útoky nemůže být v důsledku pravidla zařazeného v §12 odst. 11 trestního řádu vztah pokračování, ale jedná se o samostatné skutky. Pokud jde o útoky popsané v bodu 5. a v bodech 6. až 8., konstatuje, že - byť jinak některé znaky pokračování ve smyslu §89 odst. 3 trestního zákona jsou zde patrně dány, mezi nimi uplynulo 10 měsíců, přičemž útok uvedený v bodu 5. je časově izolován i v době předchozí. Státní zástupce dodává, že jím byla způsobena škoda ve výši 70.000 Kč, což není škoda bagatelní (jedná se o škodu nikoli malou), avšak její výše není taková, aby útoky, kterými byla způsobena, mohly být považovány za jeden pokračující trestný čin. Státní zástupce souhlasí s vyhodnocením pokračování v trestné činnosti tak, jak jej provedly soudy obou stupňů. Uvedl dále, že obviněnému byl za útoky popsané v bodech 5. až 8. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterými způsobil škodu přesahující 3.250.000 Kč, v konečném důsledku uložen úhrnný trest podle §250 odst. 3 trestního zákona ve výměře 3 let a 6 měsíců, který zjevně především akcentoval škodu způsobenou útoky popsanými v bodech 6. až 8. a speciální recidivu obviněného. Podle státního zástupce změna rozhodnutí v tom smyslu, že by obviněnému byl uložen za uvedenou trestnou činnost místo úhrnného trestu trest za jediný (pokračující) trestný čin, by tedy současně - ve výroku o trestu - žádný zásadní odraz nenalezla. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) , odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. řádu (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. K. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku - odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. řádu). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutím o řádném opravném prostředku dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně oprávním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Vzhledem k uvedenému lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantně podřadit námitku obviněného, že jeho jednání, resp. všechny útoky, měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokračováním v trestném činu se podle §89 odst. 3 trestního zákona rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Dále je zapotřebí uvést, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. (§12 odst. 11 tr. řádu.)
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že obviněný se dopustil podvodného jednání uvedeného pod body 1. až 4. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 3 T 266/2009, v časovém rozmezí od 10. 3. 2006 do 10. 4. 2006. Pro tři z nich bylo dne 4. 5. 2006 zahájeno trestní stíhání obviněného (výpis z evidence stíhaných podezřelých a prověřovaných osob) a byl pro jejich spáchání odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 6 T 171/2006, (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 23 To 223/2007). Útoku popsaného v bodu 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se dopustil pak až následně dne 9. 2. 2007 a útoků popsaných v bodech 6., 7. a 8. téhož výroku rozsudku od 11. 12. 2007 do 13. 2. 2008. Vzhledem k ustanovení §12 odst. 11 tr. řádu Nejvyšší soud konstatuje, že mezi útoky popsanými v bodech 1. až 4. a zbývajícími nemůže být vztah pokračování, ale jedná se o samostatné skutky.
Nejvyšší soud k interpretaci ust. §89 odst. 3 tr. zák. zaujal stanovisko v řadě svých rozhodnutí: V usnesení ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, konstatoval, že „z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců.“ V usnesení ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 7 Tdo 440/2010 Nejvyšší soud v návaznosti na takto vyložená hlediska pro posouzení dílčích útoků jako pokračujícího trestného činu uvedl: „Blízkou časovou souvislost mezi dílčími útoky ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu §116 tr. zák.) nelze přesně ohraničit maximální lhůtou, ale je ji třeba posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého případu.“
Pokud jde o útoky popsané v bodu 5. a v bodech 6., 7. a 8. posoudil nalézací soud pokračování v trestné činnosti, resp. samostatnost trestnosti skutků obviněného ve shodě s takto stanovenými kritérii. Za základní lze považovat konkrétní skutkové okolnosti každého případu, v dané věci pak zejména relevanci spolupachatelství u skutků pod body 6. až 8. výroku nalézacího soudu, jakož i relevanci časového odstupu. S takto vyloženými závěry se posléze odvolací soud ztotožnil.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněným uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívají na správném právním posouzení skutku, a vychází ze správné aplikace ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 1 tr. řádu na jednání obviněného. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny znaky trestného činu podvodu a rovněž správně byly posouzeny jednotlivé dílčí útoky obviněného jako pokračující, resp. samostatné trestné jednání.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman