ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.745.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 745/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2012, sp. zn. 6 To 632/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 201/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2011, sp. zn. 2 T 201/2009, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, a dále k náhradě škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v blíže nezjištěný den v únoru 2008 přesně nezjištěným způsobem pravděpodobně v Ú., okr. K. se zmocnil vkladní knížky č. ................... a občanského průkazu na jméno K. O., poté si opatřil plnou moc datovanou 26. 2. 2008 s razítkem neexistujícího notáře JUDr. M. H. a s podpisy K. O. a notáře, které padělal, dle níž byl oprávněn k vyzvednutí finanční částky ve výši 653.110,60 Kč a ke zrušení výše uvedeného vkladového účtu, a veden úmyslem se ke škodě K. O. obohatit, ji následně společně s vkladní knížkou a občanským průkazem K. O. dne 4. 3. 2008 předložil v budově České spořitelny a. s. v P., kde požádal o výběr finanční hotovosti ve výši 653.110,60 Kč, tuto si vzápětí převzal a použil ji pro svoji potřebu, ke škodě K. O., který však dne 28. 7. 2008 zemřel a jeho jediným dědicem se stala B. K.
O odvolání obviněného P. K. rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 22. února 2012, sp. zn. 6 To 632/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy obou stupňů nebyly schopny prokázat jeho vinu. V řízení totiž byla prokázána maximálně možnost, že trestný čin spáchal, když bylo pouze zjištěno, že poškozený byl možná okraden, a že se obviněný pohyboval nablízku. Soudům se sice podařilo prokázat, že plná moc použitá k výběru vkladní knížky byla padělaná, nebyly však schopny zjistit, kdo ji padělal, a v této situaci neodůvodněně přenesly odpovědnost za padělání na obviněného, přitom obviněný toto od počátku popíral a sám navrhoval vypracování znaleckého posudku k prokázání svých tvrzení. Ze závěru znaleckého posudku pak soudy účelově zdůrazňují pouhý bod III., který v nejnižší úrovni pravděpodobnosti nevyloučil obviněného z možného okruhu pisatelů, a pomíjí bod IV., který ohledně zbytku textu na plné moci dokonce shledal pravděpodobnějším, že jej odsouzený nenapsal. A nepředání vybrané částky poškozenému obviněným pak obžaloba neprokazovala dokonce vůbec. Zdůrazňování, že obviněný peníze v bance vyzvedl, či že plnou moc svým jménem podepsal, je pouze projevem skutkové bezradnosti soudů, neboť tyto skutečnosti od počátku obviněný tvrdí a jsou v souladu s jeho obhajobou.
Obviněný přitom zdůrazňuje, že jeho obhajoba je ve světle určitých skutečností objektivně pravděpodobnějším průběhem skutkového děje než nabízí soudy. Zejména vzhledem k tomu, že občanský průkaz, na který byly peníze vybrány, byl po smrti poškozeného nalezen v uzamčené skříňce poškozeného, přičemž je nelogické, aby občanský průkaz vracel obviněný po úspěšně dokonaném trestném činu do domova důchodců. Dále vědomost obviněného o dalších třech vkladních knížkách poškozeného ilustruje blízkost desítky let trvajícího vztahu mezi nimi a vysvětluje, že měl poškozený k obviněnému vyšší důvěru než k pracovníkům domova důchodců či ke svým příbuzným. Navíc je značně nepřesvědčivé, aby tak nedůvěřivá a opatrná osoba jakou byl poškozený nijak nezareagoval na ztrátu vkladní knížky, když v řízení bylo prokázáno, že se poškozený po vkladní knížce vůbec nesháněl, ač své věci často kontroloval a často je sháněl.
Podle obviněného prvoinstanční soud, který jej nejprve obžaloby zprostil, jednal pod tlakem odvolacího soudu, a přestože dokazování po prvním zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu jen potvrdilo verzi obviněného, uznal jej poté prvoinstanční soud vinným. Proto obviněný považuje za zjevné, že se soudy fakticky opřely o jeho procesně nepoužitelné doznání, ačkoliv to v odůvodnění rozhodnutí nemohly zmínit, aniž by šířeji znaly skutkové okolnosti věci a jeho motivy k jím předprocesně podanému vysvětlení. V důsledku tak uznaly obviněného vinným za skutek, který v rozsahu, jenž mu kladla obžaloba za vinu, nespáchal.
Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek prvoinstančního soudu, a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, popřípadě aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména výpovědí samotného obviněného, svědků B. K., J. S., J. G. a P. B., L. K., bývalé tchýně a bývalé manželky obviněného, pracovnic domova seniorů – zvláště pak J. J., a dále znaleckého posudku kriminalistické expertízy ručního písma). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání namítl v podstatě tytéž procesní vady, které již uplatnil před soudem prvního stupně i v podaném odvolání, a se kterými se tak již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Své skutkové závěry přitom opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názory obsaženými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a zejména pak odkazuje na výstižné shrnutí provedené krajským soudem v posledním odstavci strany druhé napadeného rozhodnutí. V posuzované věci tak nejde o případ, kdy soudy vykonávané důkazní řízení by bylo zatíženo vadami, které by mohly vést k závěru, že nebyly dodrženy principy, z nichž vychází právo obviněného na spravedlivý proces. Nejedná se o situaci opominutí některých důkazů, svévolného či nelogického vyhodnocení provedeného dokazování ani o to, že by soudy své skutkové závěry opíraly o nezákonným způsobem získané či provedené důkazy. (K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, III. ÚS 578/04).
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze znova odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík