ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.81.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 81/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2012 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 7 To 70/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 9 T 4/2011, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody VZP ČR, Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, Hradec Králové, částku ve výši 18.948,-Kč.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 11. 8. 2010 v odpoledních hodinách v Ú., poté co promyslel svůj postup, v úmyslu ho usmrtit a zmocnit se jeho majetku, vylákal z jeho bydliště v N. ulici, A. P., kterého napadl tak, že mu vstříkl do obličeje dráždivý sprej a udeřil ho připraveným topůrkem do hlavy až ztratil vědomí, a odtáhl ho do opuštěného domu v P. ulici, a poté co se probral nutil ho prozradit, kde má schované peníze, znovu ho bil do hlavy a do těla, kopal ho až upadl do bezvědomí, nato ho svázal a odešel do jeho bydliště, po chvíli se vrátil a znovu poškozeného bil a nutil ho prozradit, kde má v domě trezor a poté, co poškozený potřetí upadl do bezvědomí, ho svázaného s roubíkem v ústech zaházel kusy linolea, starých koberců a hadry, které v rekonstruovaném domě nalezl, dům uzamkl a poškozeného v něm ponechal v úmyslu, aby na tomto opuštěném místě zemřel, a z jeho bydliště odcizil finanční částku 9.600,-Kč, osobní doklady poškozeného a klíče a doklady od jeho osobního vozidla Hyundai i10, a svým jednáním A. P. způsobil otřes mozku, tržně zhmožděné rány měkkých tkání levé týlní krajiny, levé temenní krajiny, levé čelní krajiny, krevní výrony v podkoží obou tvářových krajin, otok měkkých tkání pravé spánkové čelní a lícní krajiny, krevní výrony měkkých tkáních pravé očnice a v podkoží obou víček očí, krevní výrony a tržné rány na obou rtech, otok měkkých tkání kořene a hřbetu nosu, podkožní krevní výrony na krku, krevní výrony nad přechodem krční a hrudní páteře, nad pravou lopatkou, kolejnicové krevní výrony mezi vrcholem pravého ramene a hrdelní jamkou, na levém předloktí, na hřbetu levé ruky, povrchní oděrky kůže na přechodu bederní a hýžďové krajiny, tržně hmožděnou ránu kůže levého lokte, podkožní krevní výron na vnitřní a zadní ploše levé paže, krevní výron v podkoží pravého předloktí, přední ploše pravé paže, nad zevním kotníkem pravé nohy, v podkoží přední plochy pravého kolene a oděrku kůže přední plochy levého bérce, přičemž dle znaleckého posouzení lze tato poranění považovat za poškození zdraví vyžadující odborné lékařské ošetření a následnou zdravotnickou péči, když nástrojem, kterým útok vedl, mohl způsobit závažná poranění nebo smrt poškozeného a ponecháním poškozeného na osamělém místě se znemožněním jeho pohybu a ztížením jeho dýchání nasazeným roubíkem a předměty, kterými ho zaházel, vystavil poškozeného nebezpečí smrti, a způsobil mu mučivé psychické útrapy, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo pouze shodou šťastných okolností, když se dokázal vymanit z pout a z nedostatečně zabezpečeného domu v rekonstrukci se dostat ke svým sousedům, kteří mu poskytli pomoc.
O odvolání obviněného J. R. rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 7 To 70/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že se soudy vůbec nezabývaly subjektivní stránkou předmětného trestného činu. Zopakoval, že se od počátku doznal k tomu, že poškozeného zbil, nicméně neměl úmysl jej usmrtit. Zpochybnil věrohodnost samotného poškozeného, jakož i správnost závěrů znaleckého posudku ohledně toho, jaké stopy na něm zanechalo jednání poškozeného vůči matce dovolatele v době, kdy byl ještě dítě. Poukázal na to, že se na místo, kde poškozeného zanechal, následně vrátil proto, aby mu pomohl, což jednoznačně svědčí o jeho úmyslu poškozeného neusmrtit. Zpochybnil výpověď poškozeného stran toho, že jej měl zaházet linoleem a zbytky koberců a zdůraznil, že kdyby měl v úmyslu poškozeného zabít, měl k tomu příležitost po dobu dvou hodin, navíc když na místě bylo kladivo, které by za tím účelem mohl použít. Uzavřel, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spolu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a následně mu měl být uložen trest v rámci trestní sazby stanovené v §145 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a to v celém rozsahu, a poté aby, pokud ve věci sám nerozhodne podle §265m tr. ř., přikázal věc podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že jeho námitky považuje za neopodstatněné. Poukázal na to, že v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém, když úmysl zabít poškozeného projevil jednak slovně a jednak jej lze dovodit i ze způsobu a intenzity fyzického napadení poškozeného. Přehlédnout kromě velké brutality útoku nelze ani to, že obviněný po něm poškozeného svázal, fakticky mu znemožnil dýchání a ponechal ho na opuštěném místě zasypaného různými předměty. Úmyslnému zavinění nasvědčuje i to, že obviněný poškozenému kromě finanční hotovosti odcizil rovněž klíče a doklady k jeho zánovnímu vozidlu, přičemž se své přítelkyni svěřil s tím, že bude disponovat v souvislosti s prodejem nějakého vozidla částkou 200.000,- Kč. V závěru svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a vyslovil souhlas, aby navrhované rozhodnutí, příp. i rozhodnutí jiné, učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Vykazuje rovněž zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle citovaného zákonného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze v převážné části podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Týká se to těch jeho dovolacích námitek, jež jsou blíže rozvedeny shora, které směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, kdy dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedeného dokazování (tj. že soudy především nesprávně vyhodnotily výpověď poškozeného A. P. a obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, týkajícího se osoby dovolatele). Ve skutečnosti tedy těmito námitkami dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování a nejde zde tedy o námitky právní. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným v tomto směru spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky ovšem pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze a jsou proto z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom skutečně zejména z výpovědi poškozeného A. P., nicméně tuto výpověď velmi pečlivě a podrobně vyhodnotily a daly do souvislosti i s dalšími důkazy, které věrohodnost poškozeného vesměs potvrdily (zejména s výpovědí svědkyně A. K., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie ohledně poškozeného) jakož i důkazy, z nichž byl zjištěn stav na místě činu. Zabývaly se přitom rovněž obhajobou obžalovaného a velmi pečlivě se vypořádaly jak s jeho věrohodností, tak i s jím uplatněnou obhajobou. Své závěry pak podrobně odůvodnily způsobem požadovaným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. v §134 odst. 2 tr. ř.
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. Za situace, kdy uvedené dovolací námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby obviněného, uplatněné v předchozích fázích řízení shodně jak před soudem nalézacím, tak i v průběhu odvolacího řízení, lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, která nevzbuzují pochybnosti.
Jiná situace je stran námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku, neboť tuto je nutno označit jako relevantní a odpovídající dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně je nutno ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný namítal, že neměl poškozeného v úmyslu usmrtit, neboť v opačném případě by jej nepochybně usmrtil, když k tomu měl dostatek času a jistě by v takovém případě i využil účinnější prostředky, jež měl na místě činu k dispozici. Proti závěru o tom, že poškozeného měl v úmyslu usmrtit, dle něj svědčí rovněž to, že se po určité době na místo činu vrátil.
Takovým výhradám ovšem nelze přisvědčit. Závěr o formě zavinění (§15, §16 tr. zákoníku) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudů, která vyplývají z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která znaky úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku evidentně naplňují.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je čin spáchán úmyslně (a to v úmyslu přímém), jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. I když u úmyslu přímého zákon mluví jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak složka volní, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Lze tedy uzavřít, že u přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.
Subjektivní stránkou zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku se zabýval jak soud prvního stupně (strana 12 jeho rozsudku) tak i soud odvolací (strana 4-5 jeho usnesení) a jejich závěry jsou přesvědčivé. Zejména odvolací soud velmi podrobně a konkrétně rozvedl na základě jakých skutečností uzavřel, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit. Přiléhavě upozornil, že obviněný svůj záměr usmrtit poškozeného v průběhu svého fyzického útoku vůči němu opakovaně slovně prezentoval, přičemž tato jeho slovní prohlášení korespondovala s velkou brutalitou útoku, jakož i jeho charakterem (kdy obviněný použil různé mechanismy a různé předměty - sprej, dřevené topůrko, kopy těžkou botou, dráty a roubík), směřováním útoku do oblasti hlavy a delší dobou ataku vůči poškozenému. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že obviněný cíleně ve fyzickém útoku značné intenzity pokračoval vůči poškozenému i poté, co ten opakovaně upadl do bezvědomí, jakož i to, že poškozeného svázáním omezil na pohybu a vložením roubíku do úst i na dýchání přesto, že mu byl znám jeho špatný zdravotní stav. Ze zjištěných skutečností pak je zřejmé, že obviněný jednal cíleně, když poškozeného neusmrtil ihned, ač k tomu měl nepochybně dostatek možností, neboť jeho motivem bylo rovněž zmocnění se majetku poškozeného, takže právě protrahovanost jeho jednání měla poškozeného přinutit prozradit, kde má umístěný trezor a schované peníze. Odvolací soud vzal v úvahu i následné jednání obviněného, který poškozeného zanechal i přes jeho vážná zranění, kterých si obviněný byl vědom, svázaného na odlehlém místě a před svým odchodem jej navíc zasypal předměty, které mu dále prakticky znemožňovaly dýchání. Bez významu pak není ani to, že obviněný znal jak zdravotní stav poškozeného, který byl v invalidním důchodu s ohledem na závažné a vícečetné choroby dýchacího systému, tak i jeho věk, a při svém odchodu si musel být vědom toho, že poškozený s ohledem na uvedený zdravotní stav, svá závažná zranění, jakož i stav, ve kterém jej zanechal (svázaného a s roubíkem v ústech, navíc zasypaného koberci, hadry a linoleem), nemůže přežít. Tvrzení obviněného, že se na místo vrátil právě proto, aby poškozenému pomohl, je nelogické již proto, že obviněný tak učinil až za poměrně dlouhou dobu, přičemž mu nic nebránilo, aby pomoc poškozenému zajistil bezprostředně po svém odchodu z místa činu ať již osobně, či např. telefonicky apod. Odvolací soud rovněž správně zohlednil v rámci úvah o formě zavinění i to, že obviněný si musel být vědom následků svého jednání v případě, že poškozený přežije, když ten by jej jako pachatele nepochybně identifikoval, jakož i fakt, že obviněný poškozenému mimo finančních prostředků odcizil rovněž klíče a doklady k zánovnímu vozidlu (užívání či prodej tohoto vozidla obviněným však byla za života poškozeného jen těžko možná).
Za této situace nemá Nejvyšší soud závěr soudů obou stupňů stran subjektivní stránky jednání obviněného důvod jakkoliv zpochybňovat a lze se ztotožnit s jejich závěrem, že obviněný se stíhaného jednání dopustil úmyslně /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. Zaviněním je pak evidentně pokryta i kvalifikovaná skutková podstata zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, je proto správné a odpovídající zákonu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud následně nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda