ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.842.2011.3
11 Tdo 842/2011-II.-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. 7. 2012 v trestních věcech obviněných D. T. , I N. , roz. A., P. B. , V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2008 ze dne 4. 3. 2009, obviněného L. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 To 85/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2008 ze dne 4. 3. 2009, a obviněného P. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 6 To 96/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2008 ze dne 4. 3. 2009, v neveřejném zasedání takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. T., I. N., P. B., L. J., a P. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, byli uznáni vinným:
obv. D. T. ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1), ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (bod 13), obv. I. N., roz. A. ze spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1, §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného a dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (body 5 až 7) a ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. (bod 8), obv. P. B. ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. (bod 2), obv. V. K. ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1), dále ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. (bod 2), a rovněž ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. (bod 4), obv. L. J. ze spáchání trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1), obv. P. N. ze spáchání trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. (bod 1), a trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. (bod 2).
V důsledku toho byli tímto soudem odsouzeni:
obv. D. T. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků a současně mu byl uložen trest propadnutí věci a trest vyhoštění v trvání 10 (deseti) let, obv. I. N. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku a současně mu bylo tímto soudem uloženo, aby spolu s obv. E. L. zaplatili společně a nerozdílně poškozenému H. D. L., na náhradě škody částku ve výši 28.600,- Kč, obv. P. B. k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků a obv. V. K. za výše uvedené trestné činy (a za sbíhající trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b), d) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 9 T 152/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 482/2007) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let a současně k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let, obv. L. J. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12,5 (dvanácti a půl) roku a obv. P. N. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let.
II.
Proti tomuto rozsudku podali všichni výše jmenovaní odvolání . Věc byla z důvodu rychlejšího procesního projednání rozdělena tak, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, o odvolání obv. D. T., I. N., P. B. a V. K., tentýž soud usnesením ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 To 85/2009, o odvolání L. J. a rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 6 To 96/2009, o odvolání P. N. .
Vrchní soud v Olomouci odvolání obv. D. T., P. B. a L. J. v souladu s §256 tr. řádu odvolání zamítnul.
O odvolání obv. P. N. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 6 To 96/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, obv. P. N. uznal vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku (bod 2), a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Současně podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně tohoto odsouzeného ve zrušené části ve vztahu k trestnému činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. (bod 1) vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí.
O odvolání obv. I. N. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 8) a v celém výroku o trestu, a nově uznal tohoto obviněného vinným za pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestné činy pod body 5 – 7, které zůstaly ve výroku o vině nezměněny, mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců a současně mu uložil trest propadnutí věci.
O odvolání obv. V. K. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, tak, že napadený rozsudek byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem 4) a dále v celém výroku o trestu. Poté bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obv. V. K. za trestné činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1. odst. 3 písm. b) trestního zákona (bod 1), dále za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákona (bod 2), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b), písm. d) tr. zák., (kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 9 T 152/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 482/2007), byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 9 T 152/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 482/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části pod bodem 4) napadeného rozsudku vrácena soudu I. stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
III.
Proti výše uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci podali všichni výše uvedení obvinění mimořádný opravný prostředek – dovolání, a všichni jej odůvodnili odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jejich názoru rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mimo tohoto dovolacího důvodu obv. I. N. své dovolání navíc zdůvodnil odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu, neboť dle jeho názoru mu současně byl uložen trest ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu a také bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv byly v řízení mu předcházejícím dány důvody uvedené v písm. g) a h) tr. řádu.
Také obv. P. B. mimo dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu své dovolání zdůvodnil ještě odkazy na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a h) tr. řádu, neboť dle jeho přesvědčení ve věci rozhodl vyloučený orgán a současně mu byl uložen trest stanovený mimo trestní sazbu stanovenou v tr. zák.
IV.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obvinění (stručně řečeno) sami i v rámci organizované skupiny v různé míře podíleli na opatřování padělaných bankovek ze zahraničí (dolary, eura), které poté po určitou dobu přechovávali, a pak je prodávali nebo se je pokusili prodat jako pravé, v důsledku čehož se finančně obohacovali na úkor poškozených. V jednom případě došlo navíc k opatření si padělané osobní identifikační karty a k výměně fotografie i pozměnění identifikačních znaků u cestovního pasu a řidičského průkazu. Následně byly takto padělané veřejné listiny užity jako pravé. Podrobný popis všech skutků, kterých se obvinění dopustili, obsahuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008.
Vzhledem k tomu, že trestná činnost všech výše jmenovaných dovolatelů je vzájemně skutkově propojena a projednávané trestné činy spolu navzájem úzce souvisí, Nejvyšší soud ČR shledal, že v daném případě jsou vytvořeny podmínky pro opětovné spojení věcí do společného řízení , a proto usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 842/2011-I., rozhodl podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam o spojení všech tří věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že všechny věci budou Nejvyšším soudem ČR nadále vedeny pod sp. zn. 11 Tdo 842/2011.
V.
a) Dovolatel D. T. své dovolání zdůvodnil odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný nejprve předeslal, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není druhou odvolací instancí. Přesto ve svém podání zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které dle jeho názoru odporuje zásadám logiky. Podle jeho názoru nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by všechny bankovky USD a EUR byly padělané, neboť směnárník, který bankovky přebíral, namátkou zkontroloval pouze několik z nich. Proto závěry soudů nižších instancí o tom, že všechny bankovky byly padělané, považuje za vadný. Soudy nižších instancí také nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“ a chybně kvalifikovaly jednání pod §140 odst. 3 tr. zák. (značná škoda). Zároveň dovolatel zpochybňuje to, jak soudy zhodnotily úroveň společenské nebezpečnosti jeho jednání, neboť ta podle něj nedosahuje takového stupně, aby bylo možné uložit trest v sazbě 10 – 15 let, tedy ve stejném rozpětí jako u trestného činu vraždy. Za stěžejní skutečnost pak uvádí, že vrchní soud v jeho případě rozhodoval dne 22. 10. 2009, tedy v době, kdy bylo jasné, že od 1. 1. 2010 bude platit nový trestní zákoník, který za tento trestný čin stanoví sazbu v rozmezí 5 – 10 let. Z tohoto důvodu také ostatní spoluobvinění dosáhli podstatně nižšího trestu, zatímco jeho trest je vzhledem k těmto okolnostem nepřiměřeně tvrdý. V této souvislosti rovněž upozorňuje Nejvyšší soud na jeho judikát ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 9 Tzn 150/1998, kde je uvedeno, že „k vyšší trestnosti činu nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby“.
Proto žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o vině a trestu zrušil a sám ve věci rozhodl podle §265m tr. řádu, nebo aby věc vrátil zpět odvolacímu soudu k novému projednání.
b) Dovolatel I. N. ve svém dovolání nejprve podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení, vč. právní argumentace soudů I. a II. stupně, a poté proti nim vznesl své dovolání, odůvodněné odkazy na dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu.
Ve svém podání nejprve zpochybnil právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 5 –7, (rozsudku Krajského soudu v Brně), neboť podle jeho názoru soudy I. a II. stupně ve svých odůvodněních neuvedly, z jakých důvodů použily přísnější právní kvalifikaci podle §140 odst. 2 tr. zák. Také společenskou nebezpečnost jeho skutků hodnotily pouze z hlediska výše uloženého trestu, a nikoli z pohledu §88 odst. 1 tr. zák. V rámci této výhrady pak dovolatel zpochybnil provedené důkazy a namítl, že v celém dokazování nebylo zjištěno, jakým způsobem měl padělané bankovky získat. Proto předkládá vlastní skutkovou verzi, ve které uvádí, že předmětné bankovky dostal jako platbu za zboží od osoby blízké. Poté rozebírá rozdíl mezi skutkovou podstatou podle §140 odst. 2 tr. zák. a skutkovou podstatou podle §140 odst. 1 tr. zák., a tuto část uzavírá tvrzením, že pokud nebylo dokazováním vyvráceno, že mu bylo padělanými penězi placeno jako pravými a on se je snažil udat dále ve snaze zmírnit následek, nelze podle jeho názoru užít právní kvalifikace §140 odst. 2 alinea druhá.
Pokud jde o skutek pod bodem 8, (resp. skutek pod bodem III. rozsudku Vrchní soudu v Olomouci) dovolatel vznáší pochybnost, zda pro subsidiární povahu §140 odst. 1 tr. zák. vůči §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je možné tento útok samostatně stíhat a uznat obviněného vinným z trestného činu podle §140 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu. Při dodržení zásady „in dubio pro reo“ dle názoru dovolatele nelze použít přísnější právní kvalifikaci , neboť není vinou dovolatele, že orgány činné v trestním řízení neopatřily dostatek důkazů k tomu, aby jeho obhajobu vyvrátily. Protože soud kvalifikoval skutky obviněného pod nesprávnou právní kvalifikací, proto je uložený nepodmíněný trest nepřípustný nejen druhem uloženého trestu, ale i výměrou , neboť byl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, navíc v rozporu s §23 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel rovněž brojí proti tomu, aby byly jeho skutky hodnoceny jako vysoce společensky nebezpečné, stejně jako proti přitěžujícím okolnostem , které soudy nižších stupňů shledaly v tom, že se dovolatel dopustil vícero útoků a k páchání trestných činů svedl také výrazně mladší osoby, a naopak nepřihlédly k celé řadě polehčujících okolností. Z těchto důvodů, ale i v kontextu nové právní úpravy, která stanoví výrazně nižší trestní sazbu, dovolatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. (Současně ale připouští, že s ohledem na úpravu §16 odst. 1 tr. zák. nelze tuto úpravu v jeho případě aplikovat.)
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, v celém rozsahu zrušil, dovolatele uznal vinným pouze trestným činem udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák., a uložil mu přiměřený test odnětí svobody, jehož výkon by byl odložen na odpovídající zkušební dobu.
c) Obviněný P. B. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., i když své námitky ve svém obsáhlém dovolání podle dovolacích důvodů netřídí.
V tzv. obecné části dovolatel nejprve vyjádřil své přesvědčení o tom, že v daném řízení byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada zjištění skutkového stavu nad veškerou pochybnost, zásada vyhledávací a další. Poté uvádí, že soudy nižších stupňů vycházely při dokazování pouze z jednostranného náhledu na celý případ, některé důkazy nebyly vůbec provedeny, některé byly hodnoceny v rozporu s formální logikou a některé byly dokonce zcela pominuty.
V rámci tzv. konkrétní části svého dovolání nejprve namítá [pravděpodobně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] neurčitost a nekonkrétnost skutkové věty i nepodloženost tohoto výroku skutkovými zjištěními, vč. logické rozpornosti. Upozorňuje i na to, že soudy nižších stupňů odmítly vyslechnout svědky izraelské státní příslušnosti, ačkoliv k tomu byly ze strany obviněného a jeho obhajoby opakovaně vyzýváni. Dále za nezákonné označuje všechny provedené domovní prohlídky a zdůrazňuje, že se s takto provedeným důkazem ztotožnil i soud odvolací, který navíc procesní pochybení nepřípustně bagatelizoval. Současně dovolatel za nezákonné označil i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které ovšem soudy I. a II. stupně navíc vyhodnotily jako stěžejní důkaz, přestože nebylo jednoznačně prokázáno, že by v odposlouchávaných telefonátech hovořil právě dovolatel. Následně pak obviněný obsáhle rozebírá a hodnotí některé další důkazy provedené ve věci (zejména závěry znaleckých posudků), polemizuje s některými dílčími zjištěními soudů nižších instancí a označuje je za příklad nepřípustných dedukcí, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel také dodává, že byl nesprávně kvalifikován jako člen organizované skupiny. Aby však mohl být jako člen takové skupiny určen, musel by mu být prokázán úmysl k uvedenému protiprávnímu jednání. Ten však z žádných provedených důkazů nevyplynul.
V další části dovolání [jejichž námitky dovolatel nejspíše zamýšlel podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu] obviněný namítá podjatost předsedy senátu a dalších soudců, neboť ti v rámci rozhodování o vazbě obviněného N. (neuvádí z jakého data) jednoznačně vyslovili názor o vině tohoto spoluobviněného v bodě 1) obžaloby, který se týkal i dovolatele. Obviněný v této souvislosti zdůrazňuje, že ze strany obou soudů však nešlo o skutečné zkoumání vazebních důvodů, ale o předčasné vyjádření se k jeho vině. V této souvislosti se rovněž kriticky vyjadřuje k práci tlumočníků, kteří překládali telefonní hovory uvedené v cizí řeči, zejména uvádí, že tlumočníci byli ovlivnění obsahem opatření o jejich přibrání a že některé části předmětných rozhovorů překládali nepřesně.
V další skupině námitek [nejspíše řazených pod §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] dovolatel vznáší, že část obviněných byla souzena a odsouzena podle trestního zákoníku platného a účinného od 1. 1. 2010, kdežto on byl odsouzen podle trestního zákona platného do 31. 12. 2009. Tuto skutečnost dovolatel označil za právně nesprávnou a vyjádřil přesvědčení, že by mu měl být uložen, vzhledem k pozdější právní úpravě, trest mírnější.
Vzhledem k výše uvedeným námitkám dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. řádu, a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil dovolatele B. obžaloby, event. aby postupoval v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. Současně žádá, aby jeho dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.
d) Dovolatel V. K. své podání zdůvodnil odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V obecné rovině nejprve předeslal, že podle jeho náhledu vůbec není patrno, ze kterých relevantních důkazů oba soudy nižších instancí vycházely, když dospěly k závěru, že je vinen skutky, které jsou popsány ve výrokové části napadeného rozsudku. Také z odůvodnění obou rozsudků konkrétně nevyplynulo, kterými úvahami se soudy obou stupňů řídily a jak se vypořádaly s argumenty obhajoby.
Co se týče bodu 1) výroku o vině, dovolatel uvedl, že zde uvedené skutečnosti nejsou pravdivé a k jejich prokázání nebyl proveden jediný relevantní důkaz. V této souvislosti především vylučuje existenci jakékoli dohody mezi spoluobviněnými a následně ze svého úhlu pohledu reinterpretuje provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného B.. Zároveň akcentuje, že nebylo prokázáno, že všechny bankovky předané tomuto poškozenému byly padělané a zdůrazňuje i fakt, že tento poškozený se nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Dovolatel je přesvědčený, že za daného důkazního stavu není možné vyslovit závěr o jeho vině, a pokud to soudy nižších stupňů udělaly, nerespektovaly princip presumpce neviny, v důsledku čehož se jedná se o vadné rozhodnutí, které nemá oporu v provedených důkazech, a proto je dovolatel označuje za nepřezkoumatelné.
K bodu 2) obviněný vyjádřil nesouhlas s odůvodněním nalézacího soudu, neboť podle jeho názoru je tento rozsudek i této části opřen o skutečnosti, které nemají podklad v provedených důkazech. Dovolatel hlavně zdůrazňuje, že nebyli vyslechnuti (z této trestné činnosti podezření) občané Izraele, a to kvůli přílišné obtížnosti získání těchto důkazů. Jako stěžejní důkazy byly vyhodnoceny odposlechy telekomunikačního provozu, které však byly vedeny převážně v ruském jazyce, takže bylo nutné jejich obsah přeložit, což soud I. stupně svěřil tlumočníkovi, který nebyl zapsán v seznamu tlumočníků a byl přibrán ad hoc. Vzhledem k těmto chybám dovolatel zpochybňuje věrohodnost dovozeného skutkového stavu věci, a proto označuje rozhodnutí i v této části za nepřezkoumatelné, neboť nebyl náležitým způsobem dovozen skutkový stav věci, a proto bylo třeba provádět další dokazování a důkazy navrhované obhajobou provést. Protože však těmto návrhům obhajoby nebylo vyhověno, nebylo ani relevantní dovolatele uznat vinným tímto skutkem pro neúplnost důkazní situace, resp. pro přetrvávající pochybnosti, které svědčí ve prospěch obviněného ve smyslu zásady „in dubio pro reo“.
Dovolatel také vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval správně, když vyloučil z původního řízení obviněné, jejichž obhájci se v listopadu r. 2009 nedostavili k veřejnému zasedání, což mělo za následek, že pro totožný skutek byl (s ohledem na nabytí účinnosti nového tr. zákoníku) každý z obviněných odsouzen rozdílně. Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud měl při uznání viny rozhodovat o trestu v intencích nové právní úpravy.
Vzhledem k výše uvedeným námitkám dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, a aby podle §265l dost. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
e) Dovolatel L. J. ve svém písemném podání ze dne 19. 4. 2010 a doplnění tohoto dovolání ze dne 23. 7. 2010 odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve podrobně reprodukoval obsah soudních rozhodnutí a také obsah jím podaného odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, ve kterém uvedl, že soudy obou stupňů se spokojily jen s kusým dokazováním a provedené důkazy navíc hodnotily pouze ze svého úhlu pohledu (konkrétně poukazuje na hodnocení výpovědi svědka R. B. st.). Na základě těchto argumentů dovolatel namítl, že skutek pod bodem 1) výroku o vině trpí závažnými vadami a v podstatě nijak prokázán nebyl. (Z textu dovolání není dostatečně patrné, kde končí číst o odvolacím řízení a kde začíná argumentace vlastního dovolání.)
Dovolatel upozorňuje na to, že soud jej I. stupně zkrátil v jeho právu na obhajobu a na spravedlivý proces , protože nevyhověl žádosti jeho obhájce JUDr. Živěly o odročení hlavního líčení, čímž mu neumožnil, aby v přiměřené lhůtě po převzetí obhajoby spis nastudoval. Ke zkrácení jeho práva na obhajobu došlo rovněž v odvolacím řízení, když soud II. stupně jednal ve věci v jeho nepřítomnosti, ačkoliv dovolatel řádně omluvil svoji neúčast zdravotními důvody, přesněji řečeno se nemohl zúčastnit jednání soudu pro přetrvávající bolesti. V této souvislosti odkazuje na lékařské nálezy a zprávy. Současně akcentuje, že soudy projednávající tento případ jej prakticky nevyslechly a rovněž neakceptovaly jeho návrhy na výslechy dalších svědků . Dovolatel však trvá na tom, aby byl v této věci vyslechnut, stejně jako jeho praktická lékařka a rovněž požaduje, aby bylo vyhověno i jeho dalším důkazním návrhům. V další části dovolání obviněný zdůrazňuje rozdíl mezi starou a novou právní úpravou , neboť nová právní úprava posuzuje jím spáchaný trestný čin mnohem mírněji, k čemuž však Vrchní soud v Olomouci nepřihlédl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil znovu k projednání a rozhodnutí.
V doplňku svého dovolání ze dne 23. 7. 2010 své námitky dále prohlubuje tím, že vytýká soudům I. a II. instance porušení celé řady zásad trestního řízení – mimo práva na spravedlivý proces soudy také nerespektovaly zásadu kontradiktornosti, veřejnosti, ústnosti, rychlosti řízení i základní právo obžalovaného na obhajobu. Poté vypočítává ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod, která byla rovněž postupem soudů nižších stupňů porušena. Dále z důvodu podjatosti soudu dovolatel žádá, aby věc projednal jiný senát, přičemž nespecifikuje, zda za podjatý považuje senát soudu I. nebo II. stupně.
Poté opakuje svoje námitky o neumožnění prostudování spisu JUDr. Živělovi a o konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti. Následně zdůrazňuje nutnost hodnocení důkazů i viny obviněného podle pravidel formální logiky. V tomto smyslu zpochybňuje věrohodnost svědka B. a brojí proti hodnocení záznamů odposlechů telefonních hovorů soudy a uvádí, že postup soudů při tomto hodnocení byl v rozporu se zásadami presumpce neviny a „in dubio pro reo“. Také zdůrazňuje, že se nezúčastnil žádného z dalších souzených skutků, které spočívají v dispozici s padělanými bankovkami (body 2 – 9 výroku o vině), a že mezi dovolatelem a nalezenými penězi nebyl prokázán žádný vztah. Dle jeho náhledu nebyla zachována ani totožnost skutku, protože nebylo nade veškerou pochybnost prokázáno, že by se skutek pod bodem 1) skutečně stal. Soudy totiž neshromáždily důkazy, které by vedly ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině a tvrdí, že k závěru o jeho vině vedly soudy „jiné poznatky než řádné důkazy“. Z výše uvedených důvodů dovolatel opakuje svůj požadavek, aby věc byla znovu projednána za respektování všech zásad trestního řízení.
Nejvyššímu soudu byly současně doručeny i další doplňky dovolání, a to celkem sedm doplnění z roku 2011 (konkrétně ze dne 16. 4., 9. 7., 20. 7., 8. 8., 16. 9. a 17. 11., 29. 12. 2011) a pět z roku 2012 (konkrétně ze dne 7. 1., 12. 1., 13. 1., 16. 1. a 9. 4. 2012). Protože dvouměsíční lhůta pro podání dovolání vypršela dne 13. 11. 2010, Nejvyšší soud k následně doručeným podáním již nepřihlížel. Stejně tak tomu bylo i v případě doplnění, která Nejvyššímu soudu zaslal dovolatel z vlastní vůle (nikoliv prostřednictvím obhájce). Na výslovnou žádost obviněného byl v kopii Nejvyššímu soudu rovněž doručen podnět obviněného ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 4. 2011 a řada jeho doplňků.
f) Dovolatel P. N. své podání odůvodnil odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Úvodem předeslal, že toto řízení je zatíženo řadou procesních vad , které činí některé důkazy nepoužitelnými, nicméně orgány činné v trestním řízení na jejich základě rozhodly o jeho vině i o vině osob, které nemají s uvedenými obchody nic společného.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolatel podřadil námitku o tom, že v této věci rozhodl vyloučený orgán. K tomu uvádí, že považuje Krajský soud v Brně za podjatý ode dne, kdy rozhodl v souladu s názorem stížnostního soudu o nepřijetí peněžité záruky. Dovolatel vyjadřuje své přesvědčení o tom, že už na počátku dokazování soud I. stupně vyjádřil k jeho osobě své přesvědčení o jeho vině a stal se k jeho věci podjatým, což považuje za nepřípustné. Na jiném místě svého dovolání ještě přidává svou námitku o podjatosti tlumočníka , který dle jeho tvrzení byl přítelem jednoho obžalovaného.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel subsumoval svou námitku o tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení celé řady práv , např. práva na obhajobu a na spravedlivý proces, a také k porušení řady zásad trestního řízení – především principu presumpce neviny, zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost, zásady veřejnosti, ústnosti, zásady volného hodnocení důkazů, a dále i jednotlivých ustanovení trestního řádu, např. ustanovení o neodkladných a neopakovatelných úkonech, ustanovení týkající se domovních prohlídek a odposlechů telekomunikačního provozu.
Podle dovolatele při dokazování došlo ze strany soudu k nepřípustné selekci důkazů a k jisté libovůli při jejich hodnocení související s porušením základů formální logiky. Dovolatel soudům nižších instancí vytýká, že výroková věta nemá základ v provedeném dokazování, a že skutková zjištění vycházející z nezákonně provedených důkazů , za které považuje domovní prohlídku i odposlechy telekomunikačního provozu. Dále dovolatel tvrdí, že důkazně nebylo prokázáno, že by se jednalo o obchod s padělanými dolary či jinými měnami a následně provedené důkazy hodnotí ze svého úhlu pohledu, přičemž polemizuje se závěry soudů o úloze osob z Izraele a velmi podrobně vypočítává okolnosti, které v důkazním řízení nebyly prokázány, ačkoliv podle dovolatele zkoumány být měly. Poté uvádí, že si je vědom toho, že dovolání neslouží k nápravě vad skutkových, ale právních, zároveň však dodává, že to neplatí v případě, kdy nesprávná právní kvalifikace má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu porušení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V závěru dovolatel ještě zdůrazňuje svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, neboť v průběhu přípravného řízení byl nucen podrobit se operaci mozku, v jejímž důsledku nebyl schopen se účastnit procesních úkonů. K této skutečnosti však orgány činné v trestním řízení nepřihlédly, stejně jako nebylo vyhověno návrhu obviněného o vyhotovení znaleckého posudku o jeho duševním stavu.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům P. N. navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ho obžaloby, event. aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.
VI. Vyjádření státního zástupce
K předmětným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
a) Výhrady obv. D. T. , formálně podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci kterého obviněný vznesl námitku o tom, že nebyla prokázána skutečnost, že všechny bankovky předané R. B. byly padělané, i výhradu o přílišné přísnosti uloženého trestu státní zástupce odmítá, neboť ty deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Dle jeho názoru pod deklarovaný dovolací důvod lze subsumovat pouze námitku, podle které nebyly splněny materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 tr. zák. Protože však tuto námitku dovolatel nijak nekonkretizuje, státní zástupce pouze konstatuje, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. V projednávané trestní věci si obvinění opatřili padělané stodolarové bankovky a zvlášť úmyslného trestného činu proti měně se dopustili v souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který byl za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. rovněž zvlášť závažným úmyslným trestným činem (§41 odst. 2 tr. zák.). Tyto okolnosti případu zcela jistě vylučují argument obviněného, že by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti trestných činů podle §140 tr. zák., spáchaných ve značném rozsahu. Z výše uvedených důvodů státní zástupce námitky obv. T. navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zčásti neodpovídající deklarovaným dovolacím důvodům a z části jsou zjevně neopodstatněné.
b) K dovolání I. N. státní zástupce uvedl, že první okruh námitek, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu směřuje proti právní kvalifikaci skutku. Nicméně dovolatelův odkaz na §88 odst. 1 tr. zák. státní zástupce označuje za nepřiléhavý, neboť toto ustanovení upravuje materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty. Ustanovení §140 odst. 2 tr. zák. však okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k §141 tr. zák. neupravuje. Jde o samostatné trestné činy a §141 tr. zák. je privilegovanou skutkovou podstatou ve vztahu k §140 odst. 2 tr. zák. Řada námitek dovolatele, směřujících proti předmětné právní kvalifikaci, spočívá v opakování argumentů jeho obhajoby, čímž obviněný de facto přesunul těžiště svých výhrad do oblasti skutkového zjištění, což však deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Ani výhrada týkající se právní kvalifikace pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zák. podle státního zástupce neobstojí, neboť skutky popsané pod body 5 – 7 a pod bodem 8 výroku o vině zakládaly dva samostatné trestné činy, mezi kterými je významný časový odstup, který vylučuje, aby se jednalo o útoky pokračujícího trestného činu. Vzhledem k tomu státní zástupce považuje tyto námitky za neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu.
K druhé řadě námitek, kterou dovolatel subsumoval pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v rámci nich namítl nepřiměřenou přísnost trestu, stejně jako nerespektování hledisek §23 odst. 1 tr. zák., státní zástupce rovněž odmítl a uvádí, že v rámci předmětného dovolacího důvodu není možné vznášet námitky o přílišné přísnosti uloženého trestu, který je jinak přípustný a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby. Proto hodnotí tyto námitky jako zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
c) K dovolání P. B. , který podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu námitku podjatosti předsedy senátu a dalších soudců , neboť ti v rámci rozhodování o vazbě obviněného N. údajně vyslovili názor i o jeho vině v bodě 1 obžaloby, se stání zástupce odmítnul vyjádřit pro zcela nekonkrétní formulaci, ze které nevyplývá, kterých soudců a kterého rozhodnutí o vazbě se má týkat a v které fázi řízení bylo toto rozhodnutí vydáno. Proto k ní nedoporučuje vůbec přihlížet.
Další námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , a ve kterých brojí proti úplnosti provedeného dokazování, proti hodnocení důkazů soudy a následně odmítá prakticky veškerá skutková zjištění, státní zástupce uvádí, že tyto výhrady neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Stejně odmítavě se vyjádřil i k námitce týkající se existence zákonného znaku členství v organizované skupině [§140 odst. 3 písm. a) tr. zák.].
Pokud se týká námitek dovolatele, subsumovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , tak podle názoru státního zástupce dovolatel napadá výrok o trestu jen proto, že hodnotí udělený trest jako nepřiměřeně přísný. K tomu státní zástupce podotýká, že trestní zákoník č. 40/2009 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení umožňující zmírnění trestu pravomocně uloženého před 1. 1. 2010 za čin, který je po tomto datu mírněji trestný, a proto tuto i další námitky obv. B. navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné, tedy podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
d) Dovolání V. K., které je formálně opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , dle státního zástupce také neobsahuje jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů, popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Stejně jako ostatní dovolatelé i obv. K. brojí proti úplnosti provedeného dokazování, vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších instancí, vytýká porušení nikoliv hmotně právní, ale procesní zásady „in dubio pro reo“, stejně jako vyloučení věci proti některým obviněným ze společného řízení a na základě této polemiky odmítá prakticky veškerá skutková zjištění ve skutkových větách uvedená. Z toho vyplývá, že v případě dovolatele K. nelze žádnou z jím uplatněných dovolacích námitek podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, a proto i toto dovolání navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
e) K dovolání obv. L. J., který všechny své námitky podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , státní zástupce poznamenal, že ani v tomto dovolání se žádná ze vznesených námitek netýká nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzených trestných činů. I v tomto dovolání naprostá většina vznesených námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění. Rovněž námitky, podle kterých obhájci nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k prostudování trestního spisu, nebo námitky týkající se provedení veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného státní zástupce odmítá, neboť ani ty uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. K posledně jmenované výhradě státní zástupce dodává, že je pouze věcí obviněného, který žádá ze zdravotních důvodů o odročení veřejného zasedání, aby odvolacímu soudu řádně doložil, že jeho zdravotní stav vylučuje osobní účast u veřejného zasedání. Nicméně podle jeho názoru je nepřípustné, aby dovolatel svoji zdravotní nezpůsobilost k účasti u veřejného zasedání o odvolání prokazoval až ve stadiu dovolacího řízení a polemizoval o tom, co mohlo a nemohlo být známo jeho ošetřující lékařce o jeho zdravotním stavu. Tyto námitky by dle státního zástupce neobstály ani v případě, že by byly uplatněny v rámci odpovídajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu . Stejně tak státní zástupce odmítá i dovolatelův obecný odkaz na příznivější novou právní úpravu platnou od 1. 1. 2010 obsažený v závěru jeho dovolání z 19. 4. 2010, protože jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce uzavírá, že předmětné dovolání obviněného J. neobsahuje žádné námitky, které by bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tř. řádu.
f) K námitce obv. P. N. , podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Brně byl Vrchním soudem v Olomouci v části týkající se tohoto dovolatele ve všech výrocích zrušen a odvolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem o vině i o trestu. Proto výhrady týkající se údajné podjatosti soudců soudu I. stupně tedy z procesních důvodů nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Zcela mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou námitky týkající se údajné podjatosti tlumočníka.
K námitkám podřazeným pod dovolacím důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že i v tomto dovolání naprostá většina z nich směřuje do oblasti skutkových zjištění. Jedinou akceptovatelnou námitkou je blíže nekonkretizovaná výhrada o nesprávné aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti spáchání činu členem organizované skupiny [§233 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Nicméně i tu státní zástupce odmítá, pro její neopodstatněnost, a proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
VII. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání v této věci přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestného řádu. To znamená – zda jsou všechna podaná dovolání v souladu s ustanoveními §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda všechna podaná dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti, upravené §265f tr. řádu. Po prostudování všech šesti dovolání Nejvyšší soud shledal, že všichni dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto nic nebránilo jejich projednání v řízení před Nejvyšším soudem.
VIII. K meritu
Všichni dovolatelé ve svých dovoláních vznesli podstatnou část svých námitek s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž deklarovali své přesvědčení o tom, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dle jejich náhledu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obecného hlediska – podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného práva (trestního práva) na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn těmito soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné pouze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Jinými slovy lze vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy nižších instancí.
Z toho také vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou jednak námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a námitky skutkové povahy, tj. výhrady, jimiž se dovolatelé domáhají jiného vyhodnocení důkazů oproti tomu, jak je zhodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují v rámci své obhajoby. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (což je vyloučené vzhledem k principu dvouinstančního řízení).
Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění není Nejvyšší soud oprávněn posuzovat také proto, není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (viz omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci, jistě by nepředepisoval katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze výše uvedený výklad o předmětném dovolacím důvodu prolomit jen zcela výjimečně, a to v případě, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takový závažný rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů např.: nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, tak Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zhodnotí, zda je tato výhrada akceptovatelná a právně relevantní. Zároveň je nutné zdůraznit, že v případě, že by dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji patřičně nezdůvodnil , v takovém případě Nejvyšší soud není povinován ji hledat a „domýšlet si“ v které části rozhodnutí obhajoba extrémní nesoulad spatřuje a z jakého důvodu. Z toho tedy vyplývá, že pokud dovolatel uvede pouze tento argument, ale bez relevantního zdůvodnění, tak jej Nejvyšší soud akceptovat nemůže. To samé platí i v případě, kdy dovolatel namítá extrémní nesoulad pouze účelově, tj. z důvodu, že soud II. stupně odmítl provést důkazy jím navrhované.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu řeší situaci, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán. Za vyloučeného je považován soudce (předseda senátu, samosoudce, člen senátu), který rozhodnutí napadené dovoláním učinil, ačkoliv byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. řádu. Musí jít tedy o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který ve věci samé rozhodl. Tzn., vyloučený soudce vydal rozhodnutí, které je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Tento dovolací důvod nelze použít, pokud tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Proto naplnění uvedeného dovolacího důvodu je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a sice že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a tato okolnost v původním řízení nebyla dovolateli známa (anebo mu tato okolnost byla známa a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta). Z toho vyplývá, že dovolatel není oprávněn namítnout podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, pokud věděl o této skutečnosti již dříve. Podjatost jiných osob než soudce je pojmově zcela vyloučena.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen
a) druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu , stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v §27 tr. zák. (§52 tr. zákoníku), ale bez splnění podmínek, které zákon přepokládá – tzn., že se jedná o případy, kdy v konkrétním pachateli za konkrétní trestný čin není možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky.
Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je i u trestu odnětí svobody, přičemž tento trest má horní a dolní hranici trestní sazby stanovenou v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona – podle toho, o jaký trestný čin jde, v jaké alternativě byl spáchán, event. zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (viz. §35 odst. 1, 2 tr. zák., §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Trest je uložen mimo zákonnou sazbu – jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, včetně nesprávného užití §40 tr. zák. (§58 tr. zákoníku) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Rovněž může jít o případy překročení horní hranice sazby při ukládání dalšího trestu podle §36 tr. zák.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu,
a) přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo
b) ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. řádu.
Z toho vyplývá, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu, bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou dovolacího důvodu je podle alternativy první umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo , ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu II. stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud II. stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatit jen v jeho druhé alternativě , tj. pokud bylo v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Tedy podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
IX. D. T.
Dovolatel D. T. podřadil všechny své námitky pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu .
V první námitce obv. T. uvádí, že soudy nižších stupňů jasně neprokázaly, že všechny bankovky, které byly za domluvenou cenu předány poškozenému B., byly padělané. Tato námitka usiluje o zpochybnění důkazního řízení, je tedy ryze skutkového charakteru. Jelikož obsahově neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud není oprávněn se jí zabývat.
Následně obv. T. zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty §140 odst. 2 alinea druhá a odst. 3 písm. b) tr. zák. a odmítá tuto právní kvalifikaci pro údajné nenaplnění míry společenské nebezpečnosti jím spáchaného skutku. Tato námitka je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná a Nejvyšší soud k ní uvádí toto. Tato námitka, kterou dovolatel zpochybňuje naplnění materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, je formulována velice povšechně a nekonkrétně. Obecně lze konstatovat, že v případě, že jsou naplněny formální okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu podle zák. č. 140/1961 Sb., tak se k nim nepřihlédne pouze tehdy, pokud by soud v konkrétním případě shledal míru nebezpečnosti tak nízkou, že by nedosahovala ani dolní hranici zvýšené trestní sazby. Tomu by odpovídal případ, kdyby nebezpečnost spáchaného skutku nedosahovala ani nejlehčímu běžně se vyskytujícímu případu dané kvalifikované skutkové podstaty.
V případě obv. T. a projednávaného skutku je kvalifikovaná skutková podstata dovozena z důkazně podloženého obchodování s velkým množstvím padělaných euro a dolarových bankovek, řádově se pohybujících v milionech korun, což zcela jasně odpovídá závažnému úmyslnému trestnému činu, namířenému proti měně České republiky a spáchaného navíc v souběhu s dalším závažným úmyslným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z toho vyplývá, že znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu byly zcela jistě naplněny, a to i z hlediska podmínky vymezené §88 odst. 1 tr. zák.
Za stěžejní námitku pak obv. T. označil skutečnost, že vrchní soud v jeho případě rozhodl o vině a trestu dne 22. 10. 2009, tedy v době, kdy už bylo jasné, že od 1. 1. 2010 nabude účinnosti nový trestní zákoník, který za tento trestný čin stanoví sazbu v rozmezí od 5 – 10 let. Spoluobviněným, kteří byli odsouzeni po tomto datu, byl uložen trest podle nové – mírnější trestní sazby, zatímco jeho trest se vzhledem k těmto okolnostem jeví jako nepřiměřeně tvrdý. (Námitku téhož charakteru vznesli i dovolatelé N., B., K., J..)
K námitkám na přísnost trestu je nutné uvést, že nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.) obsahuje jediné přechodné ustanovení v §419 tr. zákoníku, které uvádí, že trest uložený před nabytím účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle nového tr. zákoníku (popř. jeho nevykonaného zbytku) se nevykoná. Mimo tohoto ustanovení však neobsahuje žádné další ustanovení, které by umožňovalo zmírnění trestu pravomocně uloženého před 1. 1. 2010 za spáchání trestného činu, který je po tomto datu sankcionován mírněji. Soud byl povinen se řídit platnou a účinnou právní úpravou a z právně aplikačního hlediska ze strany soudu nedošlo, vzhledem k absenci přechodného zmírňujícího ustanovení, k žádnému pochybení.
Na druhé straně je pochopitelné, že ti odsouzení, kterým příslušný soud vyměřil sankci podle staré právní úpravy, subjektivně pociťují takový trest jako nespravedlivý. V této situaci však Nejvyšší soud není trestným řádem oprávněn k tomu, aby na tuto situaci zareagoval tak, jak požadují dovolatelé, neboť dovolací důvod, na který obv. T. (a další obvinění) odkazují, mu neumožňuje zasáhnout pouze do výroku trestu, (když rozhodnutí je z pohledu hmotně právního bezchybné). V této situaci by mohli odsouzení zvážit možnost obrátit se na kancelář prezidenta republiky ČR a jí tuto námitku předložit k posouzení. Prezident republiky je oprávněn udělené tresty udělením milosti zmírnit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného T. odmítl, neboť jej vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
X. I. N.
Dovolatel I. N. podřadil své námitky pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu.
V rámci výhrad subsumovaných pod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel napadl právní kvalifikaci skutků uvedených v rozsudku soudu I. stupně pod body 5 – 7, a to zpochybněním provedených důkazů tvrzením, že nebylo prokázáno, jakým způsobem měl padělané bankovky získat. V návaznosti na to pak v dovolání popisuje vlastní skutkovou verzi, ve které uvádí, že předmětné bankovky dostal jako platbu za zboží od osoby blízké. Tuto skutkovou verzi však oba soudy nižších instancí na základě provedeného dokazování odmítly, a tento svůj závěr ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily (viz rozsudek Krajského soudu v Brně na s. 69 an., a Vrchního soudu v Olomouci na s. 44). S tím se však dovolatel zjevně nesmířil, a v důsledku toho své argumenty předložil v rámci dovolání znovu, a to přesto, že takto formulované námitky deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a proto nemohou být ze strany Nejvyššího soudu akceptované. (V této části použil dovolatel rovněž nepřiléhavý odkaz na §88 odst. 1 tr. zák., neboť toto ustanovení uvádí, za jakých okolností se přihlédne k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ale §140 odst. 2 tr. zák. popisuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz, nikoli okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k §141 tr. zák. Obě tato ustanovení definují dvě rozdílné skutkové podstaty a nejedná se tedy o vztah základní a kvalifikované skutkové podstaty.)
Podobně dovolatel argumentuje i námitkou týkající se skutku č. 8, právně kvalifikovaného jako pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zák. K tomu je nutné zdůraznit, že skutky pod body 5 – 7 a skutek pod bodem 8 (resp. pod bodem III. výroku soudu II. stupně) zakládají dva zcela samostatné trestné činy, čemuž odpovídá časový odstup mezi jednotlivými útoky. Skutky pod body 5 – 7 výroku o vině byly spáchány od 19. 11. do 14. 12. 2006, zatímco skutek popsaný pod bodem 8 až dne 13. 4. 2007, tedy až po uplynutí cca 4 měsíců. Právě tento časový odstup je zásadní pro to, aby jednotlivé útoky nebyly kvalifikovány jako pokračující trestný čin, z důvodu absence blízké časové souvislosti.
Další námitky dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , který je zaměřen na případ, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Jak již bylo výše uvedeno, v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze předkládat námitky, které namítají přílišnou přísnost uděleného trestu, když je předmětný trest druhově odpovídající a současně uložen v rámci zákonné trestní sazby. Dovolatel N. považuje udělený trest za nepřiměřený, s poukazem na to, že skutek, který mu je kladen za vinu byl nesprávně právně kvalifikován (když tuto chybnou právní kvalifikaci dovozuje z nesprávně vyhodnocených důkazů), a také z důvodu nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem. Nicméně taková argumentace obsahově deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Zvláštní pozornost pak dovolatel věnuje výhradě o tom, že části spoluobviněných (mezi kterou patří i on) byl udělen trest podle starší právní úpravy, a části z nich podle nové právní úpravy, kde je trestní sazba za tento trestný čin vyměřena příznivěji. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil výše.
Vzhledem k tomu, že námitky podřazené dovolatelem N., subsumované pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako neopodstatněné, jeví se jako neoprávněná i námitka vznesená do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu . Proto, vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud rovněž odmítl celé dovolání obv. N. jako zjevně neopodstatněné.
XI. I. B.
Dovolatel I. B. podřadil své námitky pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu.
V části dovolání, jehož námitky dovolatel směřuje pod §265b odst. 1 písm.b) tr. řádu , a v rámci kterých namítá podjatost tlumočníků , kteří „některá slova či pasáže rozhovorů překládali jinak, než jaký je doslovný význam těchto slov s ohledem na charakter trestné činnosti“.
K této námitce je třeba uvést, že uvedený dovolací důvod řeší výhradně podjatost soudce (samosoudce, předsedy senátu, či člena senátu), který rozhodl ve věci samé. Jiné osoby, které se účastní trestního řízení (týká se to zejm. státní zástupce a tzv. pomocných osob výslovně jmenovaných v §27 an. tr. řádu), se nachází zcela mimo rámec případů, na které tento dovolací důvod dopadá. Jinými slovy namítat podjatost jakékoliv jiné osoby než soudce, je zcela vyloučeno. Navíc námitkami, které se týkaly osob tlumočníků a věrohodnosti jejich překladů odposlouchávaných hovorů, se podrobně zabýval už Krajský soud v Brně (s. 48). Odtud pochází i informace o tom, že některé překlady tlumočníka Gulova (zapsaného jako tlumočníka pro jazyk ukrajinský) nechal soud překontrolovat Ing. Vigdorovičem (který je zapsán pro jazyk ruský i ukrajinský). Ten odposlechy přeposlouchal a některé z vyhotovených překladů ještě doplnil a zpřesnil, zvláště v místech, které byly slyšitelné hůře. Není tedy pochyb o neoprávněnosti této výhrady.
K námitce, která upozorňuje na údajnou podjatost předsedy senátu a jeho členů, v rámci které dovolatel B. uvedl, že se soud I. stupně v rámci rozhodování o vazbě vyslovil mj. k otázce viny obv. N., a tím se nepřímo vyjádřil také k otázce jeho viny. Tím soud údajně prezentoval svůj názor na dovolatelovu vinu, a to dlouho před tím než bylo ukončeno dokazování.
Předně tato námitka neobsahuje žádné konkrétní údaje. Dovolatel totiž v dovolání neupřesnil – konkrétně které rozhodnutí o vazbě má vlastně na mysli, kterých soudců se jeho výhrada týká, v čem spočívá údajná podjatost soudců, a také jaký konkrétní dopad má mít rozhodnutí o vazbě obv. N. k obv. B.. Bez těchto údajů se Nejvyšší soud k této námitce nemohl blíže relevantně vyjádřit, a proto ji musel odmítnout. Současně Nejvyšší soud odkazuje dovolatele na ustanovení §67 tr. řádu, které výslovně předpokládá, že při rozhodování o důvodech vazby se soud jaksi předběžně vyjádří k vině, jestliže „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán (…) a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný“. Tím však soud v žádném případě nepředjímá budoucí rozhodnutí o vině obviněného ještě před tím, než před soudem řádně proběhne dokazování.
Dlouhá řada výhrad, které dovolatel B. popsal a podřadil pod dovolací důvod §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřuje do provedených důkazů, když zpochybňuje důkazy z hlediska obsahového i procesní použitelnosti. Konkrétně brojí proti odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu i domovním prohlídkám, aby následně odmítl v podstatě všechna skutková zjištění. Tímto však dovolatel zcela ignoruje, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání neměnný a Nejvyšší soud je povinen z něj vycházet tak, jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku . Proto v dovolacím řízení již nelze skutkový stav znovu přezkoumávat z hlediska správnosti nebo úplnosti provedeného dokazování. Jedinou možností úspěšné argumentace jsou námitky, které se týkají nesouladu neměnných skutkových zjištění, popsaných ve skutkových větách, a zákonných znaků souzeného trestného činu nebo jiných hmotně právních posouzení. Takové námitky však dovolatel ve svém podání, přes značnou obsáhlost svého dovolání, nepředložil.
V části, ve které obv. B. podřadil své další výhrady pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu napadl výrok o trestu přesvědčením o jeho nepřiměřené přísnosti vzhledem k nové právní úpravě, platné od 1. 1. 2010. Tato námitka však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, jak bylo odůvodněno v části týkající se dovolatele N..
Vzhledem k výše uvedenému byly námitky dovolatele B. vyhodnoceny zčásti jako neodpovídající deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti jako zjevně neopodstatněné.
XII. V. K.
Dovolatel V. K. všechny své námitky subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci nich uvedl, že skutkový stav vztahující se k bodům 1) a 2) nebyl dostatečně důkazně prokázán, vytýká soudům nižších instancí celou řadu pochybení, zejména to, že některé navrhované důkazy nebyly vůbec provedeny, a proto je provedené dokazování neúplné. Na tomto základě pak odmítá všechna skutková zjištění, reinterpretuje provedené důkazy ze svého úhlu pohledu, a poté uzavírá, že na tomto základu není možné vyslovit závěr o jeho vině, a to ve všech skutcích, které jsou mu kladeny za vinu. Současně mluví o porušení procesní zásady „in dubio pro reo“.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání obsahuje pouze námitky skutkového charakteru, a nikoliv námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkových větách a zákonných znaků trestného činu padělání a pozměňování peněz. Lze proto říct, že všechny námitky jsou z hlediska dovolacího řízení bezvýznamné. I námitka, která se týká vyloučení věci proti některým obviněným ze společného řízení, stejně jako výhrada o údajném porušení zásady „in dubio pro reo“ jsou irelevantní, vzhledem k jejich procesnímu charakteru.
V závěru svého dovolání obv. K. podobně jako ostatní spolupachatelé zdůrazňuje, že část spoluobviněných byla odsouzena podle trestního zákona, platného do 31. 12. 2009 a část podle trestního zákoníku, platného od 1. 1. 2010, v důsledku čehož mu byl vyměřen nepřiměřeně přísný trest. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud výše.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel se neztotožnil se skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry soudů nižších instancí a pokouší se v dovolání znovu opakovat argumenty své obhajoby, a to přesto, že to trestní řád v rámci dovolacího řízení neumožňuje. Proto Nejvyšší soud odmítnul dovolání V. K., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
XIV. L. J.
Dovolatel J. podřadil všechny své námitky pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť má za to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení.
Po prostudování dlouhé řady vznesených námitek obviněného bylo zjištěno, že dovolatel J. zpochybňuje celé dokazování, neboť uvádí, že soudy neshromáždily všechny potřebné důkazy, a důkazy svědčící v jeho prospěch neakceptovaly. Současně protestuje proti tomu, jakým způsobem byly vyhodnoceny důkazy, zejm. rozporuje zdokumentované záznamy telekomunikačního provozu a výpovědi některých svědků, zejm. svědka B.. S ohledem na to také vznáší námitku podjatosti senátu, z jeho dovolání však nevyplývá, zda měl na mysli senát soudu I. nebo II. stupně. [Navíc tuto námitku měl uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Námitka o tom, že soudy nižších instancí neakceptovaly jeho návrhy na výslechy jím navrhovaných svědků (č. l. 5291, 5302) je irelevantní, neboť není procesní povinností soudů I. a II. stupně vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Z toho vyplývá, že neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že celé řízení bylo nespravedlivé. Je správné a v souladu se zásadou rychlosti řízení, když soud, projednávající daný případ, odmítne provést důkaz, který nemá žádnou souvislost s předmětem řízení, pokud není způsobilý ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, nebo pokud je nadbytečný (srov. např. sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 470/03, II. ÚS 418/03, I. ÚS 733/01, apod.). Důvody odmítnutí důkazů, které obv. J. navrhoval u soudů I. a II. stupně, oba soudy ve svých rozhodnutích podrobně popsaly (viz rozsudek Krajského soudu v Brně na s. 33, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, s. 6 – 7). Stejně tak je nutné odmítnout námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně, neboť soudy provedené důkazy hodnotí výhradě podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, když přitom vycházejí z dokonalé znalosti projednávaného případu. Předně však tento způsob argumentace je vyloučen a dovolací důvod, pod který dovolatel své námitky subsumoval, nenaplňuje, neboť všechny tyto výhrady zjevně směřují do skutkových zjištění.
Dovolatel také zdůrazňuje, že byl soudem zkrácen v řadě svých procesních práv, přičemž jmenuje především porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces (a to přesto, že byl ve veřejném zasedání zastupován svým obhájcem, který jeho obhajobu aktivně vykonával). Současně byla dle jeho názoru porušena zásada presumpce neviny, zásada „in dubio pro reo“, a celá řada dalších procesních principů. Tyto výhrady však Nejvyšší soud odmítá, neboť všechny tyto námitky jsou procesního charakteru a nejsou podřaditelné pod výše zmíněný dovolací důvod.
V rámci námitek procesního charakteru dovolatel mj. uvádí, že soud II. stupně v této věci konal veřejná zasedání v jeho nepřítomnosti (ačkoliv dovolatel řádně omluvil svoji neúčast zdravotními důvody) K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pro námitku konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je určený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který však dovolatel nevyužil. Nicméně i kdyby dovolatel na relevantní dovolací důvod odkázal, bylo by nutné řešit otázku, zda nepřítomnost obviněného J. byla v rozporu s platným zněním trestního řádu. Účast obviněného u veřejného zasedání není tak striktně vyžadována, jako je tomu u hlavního líčení. V podstatě jediné ustanovení, které v rámci veřejného zasedání nesmí být porušeno, je §263 odst. 4 tr. řádu, ale jinak trestní řád neobsahuje žádné kogentní ustanovení, které by nařizovalo povinnou účast odvolatele při veřejném zasedání. To platí i v případě, kdy odvolatel svou neúčast řádně a včas omluví zdravotními důvody, protože pokud odvolací soud nepovažuje účast obviněného za nezbytně nutnou, je oprávněn konat veřejné zasedání i v jeho nepřítomnosti, což odpovídá zásadě rychlosti řízení. Proto ani tato námitka nemohla v dovolacím řízení obstát.
Také výhradu dovolatele, že soudy I. a II. stupně jej prakticky nevyslechly, je nutné upřesnit. Obv. J. byl vyslechnut v přípravném řízení (č. l. 824-825) a při hlavním líčení konajícím se ve dnech 1. – 3. 10. 2008 využil svého práva a odmítl vypovídat (č. l. 4695). Poté se dalších jednání u soudu I. i II. stupně se na vlastní žádost převážně neúčastnil. Výjimkou bylo hlavní líčení z 29. a 30. 10. 2008, na kterém byl vyslýchán svědek R. B. (č. l. 4787) a závěrečné hlavní líčení, konající se dne 4. 3. 2009, kdy byl vyhlášen rozsudek (při kterém obv. J. využil svého práva k závěrečné řeči – viz č. l. 5440).
S ohledem na provedené dokazování dovolatel rovněž namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, což je výhrada zcela zmatečná. Soudy obou stupňů projednávaly a rozhodovaly o skutku (uvedeném v bodě 1), který je v obžalobě uveden, takže totožnost skutku zjevně zachována byla. Jako bezpředmětná se jeví i výhrada, že Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí nezohlednil rozdíl mezi starou a novou právní úpravou, o čemž bylo pojednáno výše.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele J. byly vyhodnoceny v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy jako zjevně neopodstatněné.
XV. P. N.
Dovolatel P. N. podřadil své námitky pod dovolací důvody §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu zařadil svou námitku o podjatosti Krajského soudu v Brně, o které je údajně přesvědčen od chvíle, kdy vydal vazební rozhodnutí, ve kterém (byť to bylo teprve na začátku dokazování) vyjádřil své předsvědčení o jeho vině. Současně je dovolatel přesvědčen i o podjatosti tlumočníka , o kterém ví, že je blízkým přítelem jednoho z obžalovaných.
Ze spisového materiálu vyplývá, že námitku podjatosti odmítl nejen Krajský soud v Brně, ale také Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní. Ten v odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 6 To 25/2009, (č. l. 5487) podrobně vysvětlil, že pokud se předseda senátu Mgr. Plšek vyjádřil k otázce viny, bylo to ve smyslu, že všechny zjištěné skutečnosti, které měl soud v danou chvíli k dispozici, nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a proto bylo na místě i podezření o spáchání trestného činu obv. N. (viz zejména č. l. 5487).
Mimo to – ohledně bodu 2) meritorně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 6 To 96/2009, (č. l. 6303), a to na základě odvolání obv. N., což bylo poté, co rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně tohoto obviněného zrušil. Z §265 odst. 1 písm. b) tr. řádu vyplývá, že dovolatel je oprávněn namítnout, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Z výše uvedeného vyplývá, že soud I. stupně vyloučen nebyl, a navíc ve věci ani nerozhodl [rozhodl pouze o skutku nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., neboli o bodu 1) rozsudku Krajského soudu v Brně, který však není předmětem tohoto jednání]. Námitky o údajné podjatosti tlumočníků jsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu rovněž zcela irelevantní, jak bylo odůvodněno výše.
Většina námitek podřazených obv. N. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou namířeny proti hodnocení důkazů soudy, proti jejich procesní použitelnosti a proti úplnosti provedeného dokazování. I tento dovolatel tak v podstatě odmítá všechna skutková zjištění uvedená ve skutkových větách, což je argumentace, kterou Nejvyšší soud není oprávněn reflektovat.
Jedinou námitkou, která směřuje do oblasti nesprávného právního posouzení skutku je blíže nekonkretizovaná výhrada o nesprávné aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti spáchání činu, o tom, že trestný čin byl spáchán členem organizované skupiny [§233 odst. 3 písm. a) tr. zák.]. K tomu je nutné uvést toto. Z konstatní judikatury vyplývá, že organizovaná skupina je – sdružením nejméně tří trestně odpovědných osob, ve které je prováděna mezi jednotlivými členy dělba úkolů a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což výrazně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Tato skupina nemusí mít trvalejší charakter a může spáchat i jednorázový a ojedinělý trestný čin. Postačuje faktické včlenění pachatele do skupiny, není vyžadováno výslovné přijetí za člena skupiny nebo přistoupení ke skupině (srov. např. R 45/1986; R 53/1976 apod.)
Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že skutek byl naplánován, organizován a proveden v rámci organizované skupiny sedmi spolupachatelů (mimo N., K., B. a Z. se jí účastnili další tři osoby izraelské státní příslušnosti). Z provedených důkazů vyplývá, že každý z účastníků této trestné činnosti měl přidělen svůj úkol a tím i svůj úsek, za který nesl odpovědnost, takže dělba úkolů a jejich vzájemná součinnost mezi obviněnými zcela evidentně přesáhla rámec běžného spolupachatelství a zcela zjevně vykazovala všechny znaky organizované skupiny.
V závěru svého dovolání ještě dovolatel N. uvedl, že Krajský soud v Brně nepřihlédl k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu. I toto je námitka neoprávněná, neboť je procesního charakteru, a navíc se nezakládá na pravdě, jak vyplývá ze spisového materiálu, a také z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně na s. 33-34, který rekapituluje vstřícné kroky ze strany krajského soudu ohledně zdravotního stavu tohoto obviněného.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že jediná relevantní námitka dovolatele N., která uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, je neoprávněná. Ostatní výhrady jsou neodpovídající deklarovaným dovolacím důvodům, a proto Nejvyšší soud dovolání P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
XVI. Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, byly správně právně kvalifikovány, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Vrchní soud v Olomouci ve svých rozhodnutích uvedených pod sp. zn. 6 To 56/2009 ze dne 22. 10. 2009, 6 To 85/2009 ze dne 17. 12. 2009 a 6 To 96/2009 ze dne 11. 1. 2010 nepochybil (když současně svým rozsudkem sp. zn. 6 To 56/2009 reparoval dílčí pochybení rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve věci obv. K. a N..) V napadených rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci tedy nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu k porušení zákona. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. v souladu s §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť jej podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dovolání D. T., I. N., P. B., L. J. a P. N. rovněž odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť všechny námitky vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
(Pokud bylo v textu použito termínu „tr. zák.“, má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zkratka „tr. zákoník“ odkazuje na zákon č. 40/2009 Sb.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman