ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3379.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3379/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci oprávněného J. J. , zastoupeného JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti povinné I. F. , o částku 57.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 37 Nc 5925/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 17.3.2010, č. j. 31 Co 77/2010-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18.12.2009, č. j. 37 Nc 5925/2002-46, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Odvolací soud uzavřel, že z listin ve spise založených je patrné, že soudní exekutor (který právě z tohoto důvodu podal podnět k zastavení exekuce) učinil všechny potřebné úkony ke zjištění a zajištění majetku povinné, a že se mu přesto žádný majetek povinné dohledat nepodařilo. S odvolacími námitkami oprávněného (který nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že exekutor exekuci řádně provede již pouze jednorázovou lustrací majetku povinného a že nelze uvalit trvalé inhibitorium na majetek povinné), že vzhledem k věku povinné lze předpokládat, že ta v budoucnu začne pracovat, a že případně nějakého majetku např. děděním nabude, že žádným právním předpisem není omezena délka exekučního řízení a že zastavením exekuce by došlo ke zkrácení jeho práva na vymožení pohledávky, se odvolací soud vypořádal závěrem, že tato argumentace by ve svém důsledku znamenala, že exekuční řízení by bylo nekonečné a že by trvalo až ke dni smrti povinné. Byť tedy není v zákoně výslovně uvedeno, jak dlouho má exekuční řízení trvat, je již ze samotné existence ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že zákonodárce počítal se situací, kdy k určitému datu nebude zjištěn žádný majetek povinného, považuje tedy zjištění provedená soudním exekutorem k rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za dostatečná. Odvolací soud se ztotožňuje i s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně (na něž v podrobnostech poukazuje), že není účelné ani hospodárné, aby exekuce probíhala neomezeně dlouhou dobu, během níž by povinný byl opakovaně (a s vysokou pravděpodobností i bezvýsledně) všeobecně lustrován ohledně svého majetku, v důsledku čehož by náklady exekuce nadále vzrůstaly bez reálné naděje na jejich vymožení z majetku povinného, což se příčí nejen obecné zásadě hospodárnosti řízení, ale přímo i existenci samostatného důvodu zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „problematika týkající se toho, jakým způsobem má být exekuce řádně provedena a za jaké situace může být exekuce při zjištění momentální nemajetnosti povinného zastavena, jakož i problematika délky exekučního řízení a srovnání postavení, resp. ochrany věřitele a dlužníka, není upravena právními předpisy,“ a že dosud ani nebyla jednoznačně vyřešena Nejvyšším soudem. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje zejména v závěru odvolacího soudu, že zjištění provedená soudním exekutorem byla k rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dostatečná. Dovolatel zdůrazňuje, že zastavení exekuce pro něj bude mít zásadní dopad již proto, že jím ztratí své pořadí v exekuci (jelikož ze sdělení exekutora plyne, že na majetek povinné jsou vedeny další exekuce). Jestliže by ostatní exekuce rovněž zastaveny nebyly, bylo by to projevem nerovného postavení oprávněného mezi dalšími věřiteli a jeho jednoznačným znevýhodněním, resp. poškozením. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem, že exekuce nemůže být pro povinného trvalým inhibitoriem, a že za řádné provedení exekuce lze považovat i jednorázovou všeobecnou a důkladnou lustraci majetku povinné; takový výklad směřuje proti principům exekučního řízení, podle nichž nemá být jeho účelem jednorázové bezvýsledné zjištění majetku povinného, nýbrž právě naopak vynucení plnění práva přiznaného titulem. V tomto ohledu odkazuje na znění ustanovení §46 odst. 2 exekučního řádu, podle něhož exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství či vynucení jiné vymáhané povinnosti a nákladů exekuce, včetně náhrady nákladů oprávněného.
Dovolatel pokazuje na odlišnost soudního výkonu rozhodnutí prováděného podle občanského soudního řádu a exekuce prováděné podle exekučního řádu; je totiž zásadní rozdíl má-li být výkon rozhodnutí zastaven podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto, že si oprávněný zvolil takový způsob jeho provedení, který nepostačuje nejen k uspokojení jeho pohledávky, ale i ani k uspokojení nákladů s tím spojených. Jestliže se však oprávněný vymožení své pohledávky domáhá exekucí, měl by exekutor využít všech prostředků a způsobů vedení exekuce daných exekučním řádem k tomu, aby splnění povinnosti na povinném vymohl. Exekutor není při své činnosti limitován pouze konkrétním způsobem provedení exekuce, nemůže tedy on ani soud jednoznačně určit, že pohledávku oprávněného již nebude možno nikdy vymoci. Takové hodnocení je pak podle dovolatele zcela vyloučeno v případě, kdy povinná je fyzickou osobou a kdy se exekuce vztahuje na všechen jí v budoucnu nabytý majetek. Výklad odvolacího soudu, že zákonodárce počítal se situací, kdy k určitému datu nebude zjištěn žádný majetek povinného, dovolatel neakceptuje, protože takováto interpretace by znamenala, že exekutor – ač je poslední instancí, prostřednictvím níž může oprávněný svou přisouzenou pohledávku v souladu se zákonem vydobýt – se o její vymožení nemusí více starat, jestliže po jedné lustraci povinného žádný majetek nezjistí.
V závěru dovolání oprávněný dovozuje, že „systém exekuce tak, jak jej prezentuje okresní i krajský soud, by nepochybně okamžitě vedl k nečinnosti povinných, kteří by tak pouze čekali na zastavení exekučního řízení, čímž by fakticky došlo k popření institutu exekuce jako nucené realizace plnění, prováděné oprávněnými orgány.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel však, ač jej ohlásil, ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neuplatnil.
Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného, ale i procesního práva), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nic takového však dovolatel ve skutečnosti nenamítá. Nevytýká totiž odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) určité právní normy (ostatně ani neuvádí, které ustanovení – patrně exekučního či občanského soudního řádu – bylo nesprávně vyloženo či použito, jelikož jeho jediný odkaz se týká §46 odst. 2 exekučního řádu, navíc ve znění účinném až od 1.11.2009, tedy pro souzenou věc nerelevantním, podle jehož druhé věty exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, z kteréžto zásady ovšem představuje výjimku právě ustanovení §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), nýbrž pouze namítá, že „domáhá-li se oprávněný vymožení své pohledávky exekucí (podle exekučního řádu, obsahujícího v tomto směru právní úpravu od občanského soudního řádu odlišnou), měl by exekutor využít všech prostředků a způsobů vedení exekuce daných exekučním řádem k tomu, aby splnění povinnosti na povinné vymohl,“ což se podle jeho názoru v souzené věci nestalo.
Výtka, že dokazování k nemajetnosti povinné nebylo úplné, je podřaditelná pod dovolací důvod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkaná neúplnost zjištění skutkového stavu), však – jak bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou, jelikož k těmto vadám dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). O případ, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, v souzené věci nejde (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže časopise pod č. 130, ročník 2006).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (k obdobným závěrům jako v souzené věci ostatně dovolací soud dospěl např. ve svých rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 4450/2009, 20 Cdo 3131/2010 a 20 Cdo 4106/2008), dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž přípustné není, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že povinné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu