ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1190.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1190/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. B. , bytem v P. 5, H. 129, b) J. Č. , bytem v P. 8, K. 493/5, c) D. E. , bytem v P. 4, B. 863/1, všech zastoupených JUDr. Petrem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalovaným: 1) Harver, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 2/1307, IČO: 27400611, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, 2) hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví k nemovitostem, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 36 Co 111/2009-222, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2010, č. j. 36 Co 111/2009-227, a opravného usnesení ze dne 30. července 2010, č. j. 36 Co 111/2009-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Kokeše.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen ,,soud prvního stupě“) rozsudkem ze dne 25. června 2009, č. j. 31 C 152/2006-173, zamítl ve výroku I. žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 839/4, zahrada, a parc. č. 836/2, ostatní plocha, to vše v katastrálním území Z., obci Praha, oddělených geometrickým plánem ze dne 21. března 1995, č. 1036-35/95, byla ke dni své smrti J. B., posledně bytem v P. 5, U. 425. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 36 Co 111/2009-222, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2010, č. j. 36 Co 111/2009-227, a opravného usnesení ze dne 30. července 2010, č. j. 36 Co 111/2009-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná č. se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožnila se závěry nalézacích soudů.
Žalovaný č. se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalované č. 1) k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky „zda je nalézací soud povinen zabývat se tvrzením procesních stran demonstrujících konkrétně, kdy historicky bez právního důvodu jedné z nich vlastnictví bez právního důvodu ubylo a druhé straně na vlastnictví bez právního důvodu přibylo a zda tedy došlo či nedošlo k nabytí od nevlastníka, anebo zda může takové tvrzení per se odmítnout s odkazem na domněnku, že pozdější historická geografická měření jsou bez dalšího vždy přesnější a způsobilá konstituovat práva subjektům, jež je nikdy neměla a jiné subjekty na jejich vlastnických právech zkracovat; a zda soud odvolací může takové neprokázané a nepřezkoumatelné domněnky nalézacího soudu bez dalšího přijmout za své a jednoduše na základě takové úvahy odvolání procesní strany odmítnout“.
Je zřejmé, že takto vymezená otázka nemůže již pro svou obecnost založit zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z jejího vymezení se ostatně podává spíše tvrzená vada řízení spočívající v tom, že podle názoru dovolatelů se soudy nezabývaly jimi v řízení uplatněnými skutečnostmi, a naznačený obecný nesouhlas se skutkovými zjištěními, ze kterých nalézací soudy při ve svých rozhodnutích vyšly.
Tím dovolatelé naznačují použití dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimiž však přípustnost dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
I ve zbylé části je dovolání (s výhradou dále uvedenou) jen nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními soudů založenou na výhradách vůči skutkovým zjištěním, která učinily, a dále námitkách vad řízeních spočívajících v neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem a v nesprávném hodnocení důkazů, aniž by v této souvislosti dovolatelé jakkoliv formulovali právní otázku, nadto v rovině zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
V rovině právního posouzení věci dovolatelé vyjadřují nesouhlas toliko s tím, jak nalézací soudy posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalovanými. V této souvislosti však přehlížejí, že tato otázka nebyla z pohledu odvolacího soudu pro rozhodnutí stěžejní, neboť odvolací soud pouze nad rámec důvodů, pro které shledal správným zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedl, že „předmětné pozemky mají žalovaní v nepřetržité držbě po dobu delší než 10 let.“.
Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru o neprokázání skutečnosti ze strany žalobců, že „by jejich právní předchůdkyně byla vlastníkem předmětných nemovitostí vůbec a především ke dni svého úmrtí, a žalobci nepředložili žádný nabývací titul, na základě kterého odvozují její vlastnické právo, ani netvrdí, že takový titul existuje“. S tímto závěrem v rovině právní však dovolatelé relevantně nepolemizují, neboť dovolání je toliko kritikou skutkových zjištění a závěrů nalézacích soudů, jakož i jejich postupů při provádění a hodnocení dokazování. Z dovolání není zřejmé, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu dovolatelé napadají a v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 1) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 5 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) vyhlášky] - (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobců podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5 300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve výši 1 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení žalované 1) činí 6 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovaným č. 2) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému č. 2) v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná č. 1) domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu