ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1410.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1410/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. D. Š. , bytem v D. 114, zastoupeného Mgr. Michalem Brázdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované ZEAS Lysice, a. s. , se sídlem v Lysicích, Družstevní 68, IČO: 25333879, zastoupené JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 82/2006, v řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 37 Co 26/2009-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Josefa Havlíčka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. července 2008, č. j. 4 C 82/2006-97, ve výroku I. zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna na svůj náklad odstranit stavby, specifikované v tomto výroku a tvořící část areálu vepřína, nacházející se na pozemcích parc. č. 5241 a parc. č. 260/3 v katastrálním území a obci D. Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 37 Co 26/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Dovolání je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel sice v dovolání poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu „řeší otázku neřešenou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR“, resp. „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“, tuto otázku však žádným způsobem nespecifikuje ani nekonkretizuje a dovolacímu soudu není jakkoliv zřejmé, v čem by taková právní otázka, zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, měla spočívat.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, které posoudily „akt předání pozemku socialistické organizaci jako akt dobrovolný a právní“.
Podle názoru dovolatele však soudy měly na základě provedeného dokazování dospět k závěru, že se jednalo o „akt nedobrovolný“. K tomuto závěru měly dospět na základě hodnocení důkazu – „potvrzení ze dne 26. 8. 1957, které musel doložit otec žalobce zaměstnavateli“, resp. na základě soudy neprovedeného důkazu výslechem matky žalobce.
Z uvedeného je zřejmé, že kritika dovolatele se neupíná k právním závěrům nalézacích soudům, ale ke skutkovým zjištěním, z nichž soudy ve svém rozhodování vycházely, když podle názoru dovolatele měly soudy vycházet z odlišných skutkových zjištění, než ze kterých vycházely, a to na základě odlišného hodnocení důkazů, které provedly, resp. měly provést dovolatelem navržený důkaz, na základě kterého by dospěly k odpovídajícím skutkovým zjištěním. Uvedenými výhradami však dovolatel vystihuje dovolací důvod tvrzené vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. vytýkající soudu nesprávná skutková zjištění. Tyto důvody však nemohou u dovolání, jehož příslušnost může být založena jenom podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit jeho přípustnost (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Dovolatel dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení před odvolacím soudem se na vydání rozhodnutí podíleli soudci, kteří měli být z rozhodování věci vyloučeni s ohledem na své členství v Komunistické straně Československa.
Uvedenou výhradou dovolatel namítá, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce, resp. soudci.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
Naznačenou otázkou vydání rozhodnutí vyloučeným soudcem (soudci) dovolatel nalézacím soudům vytýká tzv. zmatečnostní vadu obsaženou v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že k této zmatečnostní vadě by dovolací soud mohl, v případě její existence, přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, kterým dané dovolání není. Zmatečnostní důvody však nejsou způsobilým dovolacím důvodem; má-li účastník řízení za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některým z důvodů zmatečnosti, může se domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 32, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, pod pořadovým č. 82 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1545/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9655).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů, a výše odměny po snížení ve smyslu §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s §8 činí částku 2 250,- Kč. Žalované dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celková výše nákladů v dovolacím řízení tak činí celkem 2 550,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu