ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1510.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1510/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Dobřív , se sídlem v Dobřívi 305, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 1, proti žalované: ŽELEZÁRNY Hrádek a. s. , se sídlem ve Hrádku u Rokycan 204, IČ 45359016 zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 27, o vydání souboru věcí, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 28/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2010, č. j. 14 Co 296/2010-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2010, č. j. 6 C 28/2009-150, ve výroku I. uložil žalované povinnost vydat žalobkyni soubor věcí jmenovitě sestávající z položek pod písm. a) – u), specifikovaných v tomto výroku. Ve výroku II. pak zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2010, č. j. 14 Co 296/2010-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolání je v zásadě toliko obecnou rekapitulací průběhu řízení a skutkových zjištění a skutkových závěrů, které soudy učinily, aniž by ze strany dovolatelky byla patrná kritika konkrétních právních závěrů, ke kterým soudy dospěly, neboť dovolatelka své obecné výhrady vůči závěrům odvolacího soudu nepřípustně pojí především s odlišnými skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, ke kterým měly soudy podle jejího předsvědčení dospět.
Odvolací soud vyhovující výrok ohledně nároku žalobkyně odůvodnil jednak poukazem na skutečnost, že žalované nesvědčí žádné skutečnosti obligační či věcněprávní povahy, které by zakládaly její vlastnické právo k předmětu sporu, a žalovaná nenabyla vlastnické právo k předmětným věcem ani na základě vydržení. Z dovolání není zřejmé, který z těchto závěrů dovolatelka napadá konkrétní výhradou nesprávného právního posouzení věci, nadto v rovině, která by měla zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by současně dovolatelka nevycházela z odlišných skutkových zjištění.
Je zřejmé, že dovolatelkou v dovolání naznačené „nesprávné právní posouzení věci“ spočívající v „paušalizujícím zjednodušujícím odhlédnutí od tvrzení žalované a v průběhu řízení k důkazu navržených skutečností, jimiž žalovaná sledovala přesvědčit soud o nedůvodnosti podané žaloby“, je natolik obecné, že nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když z uvedené výhrady dovolatelky není ostatně ani zřejmé, jaký konkrétní dovolací důvod by jejím prostřednictvím měl být uplatněn a v jakých konkrétních okolnostech dovolatelka spatřuje jeho naplnění.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo, v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu