ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1664.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1664/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. E. B. , proti žalovaným: 1) R. V. , a 2) J. V. , zastoupeným Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně, Palackého 823/4, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení bytů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 207/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. února 2009, č. j. 29 Co 802/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Milana Špičky.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2008, č. j. 13 C 207/2007-36, zamítl žalobu na určení, že „nemovitosti budova č. p. 165 v k. ú. H., část obce D., způsob využití bytový dům na parcele st. parcela č. 580 a na pozemku st. parcela č. 580 o výměře 554 m², zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané u KÚ pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, nejsou zatíženy břemenem doživotního bezplatného a nezkráceného užívání bytů, a to celé první patro této nemovitosti, tj. by č. I. o velikosti 1 + 4 a byt č. II o velikosti 1 + 1 s právem užívání veškerého příslušenství, právem volného přístupu a odstupu ke všem vyhrazeným místům a místnostem a s právem volného pohybu po pozemcích, patřících k této nemovitosti“ (výrok I. rozsudku). Dále zamítl žalobu, že „žalovaní jsou povinni vyklidit by č. I. a byt č. II. v druhém nadzemním podlaží (resp. v prvém patře) v domě č. p. 165, na adrese T., D. a vyklizené byty předat žalobci do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. 29 Co 802/2008-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaných tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel v dovolání zpochybňuje konkrétní výkladové závěry, ke kterým odvolací soud dospěl při výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 10. září 1999.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí odvolacího soudu spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení konkrétního článku smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného rozhodnutí zásadního právního významu. Výklad smluvního ujednání odvolacím soudem by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu.
Ve vztahu k výkladu smluv vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). V poměrech výkladu smlouvy týkající se věcného břemene a posouzení určitosti ujednání o věcném břemenu dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9319, vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
Těmto principům závěry odvolacího soudu dostojí i z pohledu jejich souladu s hmotným právem.
Dovolatel v dovolání především zpochybňuje výkladový závěr odvolacího soudu v tom, že právo výhradního a nerušeného bydlení odpovídající věcnému břemenu se vztahuje na celé patro, protože se „na patře vedle údajných Bytů nachází též spojovací chodba a schodiště“, přičemž chodba a schodiště jsou veřejně přístupné a neslouží k výhradnímu a nerušenému užívání osob oprávněných z věcného břemene.
Uvedená výhrada nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již proto, že závěr kritizovaný dovolatelem odvolací soud neučinil.
Odvolací soud při výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene totiž dospěl k závěru, že předmětem smlouvy jsou dva byty v domě č. p. 165 v Horním Oldřichově nacházející se v horním patře uvedeného domu. Jestliže odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí použil formulaci „celé první patro“, učinil tak zjevně v souvislosti s úvahou, že se na celém prvním patře domu nenacházejí žádné další prostory bytové, čímž čelil námitce žalobce ohledně neurčitosti předmětu smlouvy v souvislosti s tím, že původní byty procházely stavebními úpravami a nedošlo k jejich rekolaudaci, a tudíž je podle názoru žalobce nelze považovat za byty. Nevyjádřil tím však závěr, že by předmětem věcného břemene mělo být „celé první patro nemovitosti“, ale toliko úvahu, že byty, které jsou předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, se nacházejí v prvním patře a na „celém prvním patře“ se nenacházejí žádné další bytové prostory. Jinými slovy tím vyjádřil závěr, že v prvním patře se nacházejí pouze dva byty a ty jsou předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene.
Dovolatel dále vytýká odvolacím soudu výkladový závěr, že smluvní formulace „dům se stavební plochou č. parc. 580“ je dostatečná pro závěr, že dům č. p. 165 se nachází na stavební parcele č. 580, neboť podle jeho přesvědčení je taková formulace neurčitá a nesplňuje požadavky vyžadované ustanovením §5 zákona č. 344/1992 Sb.
Tato námitka není důvodná.
Podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití.
Žalovaní se mýlí, pokud poukazují na skutečnost, že uvedené ustanovení katastrální zákon ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy neobsahoval. Svou námitkou vystihují stav existující do novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb., který nabyl účinnosti 1. července 1996, tj. stav do 30. června 1996.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 9. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9308, vyložil, že skutečnost, že v listině, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není nemovitost označena v souladu se všemi požadavky §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., nezpůsobuje bez dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu. Může-li být takový nedostatek odstraněn výkladem natolik, že tu nejsou pochybnosti, jaké nemovitosti se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat zápis práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o dům č. p. 165, který se nachází na pozemku parc. č. st. 580. Na uvedený závěr odvolací soud usuzoval z toho, že předmětný dům je identifikován číslem popisným, označením katastrálního území, v němž je evidován a uvedením městské části města Děčín, ve které se nachází. Smluvní formulace, že se jedná o „dům čp. 165 D. se stavební plochou č. parc. 580 o výměře 554 m² tamže“ je podle názoru odvolacího soudu dostatečná pro závěr, že jde o dům č. p. 165, který se nachází na pozemku st. parc. č. 580, když smlouva navíc výslovně v této souvislosti odkazuje na list vlastnictví č. 313 pro katastrální území H.
Podle názoru dovolacího soudu je zcela správný závěr odvolacího soudu, že předmětný dům se nachází na pozemku st. parc. č. 580. Pro závěr o určitosti smlouvy o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem jsou byty v domě č. p. 165, je však dostačující již určitost, že se jedná o dům č. p. 165. O tomto závěru nemá dovolací soud jakýchkoliv pochyb, neboť dům je ve smlouvě o zřízení věcného břemene identifikován zcela jednoznačně a i odvolatelova námitka se týkala výhradně toho, jak je označen ve smlouvě o zřízení věcného břemene pozemek, na kterém se dům nachází, aniž by sám dovolatel namítl neurčitost samotného označení domu, v němž se nachází byty, k nimž bylo zřízeno věcné břemeno.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, jestliže uzavřel, že smluvní formulace „volný pohyb po pozemcích patřících k této nemovitosti“ je dostatečně určitá pro zřízení věcného břemene „chůze a jízdy po pozemku st. č. 580“.
Ani zde nemůže jít o otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud žádný závěr o existenci práva věcného břemene chůze a jízdy k pozemku st. parc. č. 580 ve svém rozhodnutí neučinil. Odvolací soud toliko uzavřel, že smluvní formulace „volného pohybu a pobytu po pozemcích patřících k této nemovitosti (míněno dům č. p. 165)“ není neurčitá, neboť výkladem projevu vůle dospěl k závěru, že se jedná o pozemky zapsané na témže listu vlastnictví jako bytový dům č. p. 165. V daném směru však odvolací soud především vyložil, že i kdyby bylo možné uvažovat o neurčitost daného smluvního ujednání, nemělo by to za následek neplatnost celé smlouvy o zřízení věcného břemene; s tímto závěrem dovolatel, kterému zjevně jde žalobou o to, aby soud při posouzení důvodnosti jeho nároku v rámci řešení předběžné otázky posoudil smlouvu o zřízení věcného břemene jako absolutně neplatnou vcelku, žádným způsobem v dovolání nepolemizuje.
Poslední námitka odvolatele vychází z přesvědčení o absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene založeného na tvrzení, že „byty, které zde byly dříve o velikosti 3 + 1 zanikly, protože byly přestavěny v průběhu 90. let“.
Uvedené tvrzení o zániku bytů je však tvrzením novým, ke kterému dovolací soud nemohl přihlédnout s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Tuto námitku žalobce nevznesl v řízení před soudem prvního stupně; v odvolacím řízení již její uplatnění nebylo možné, neboť soud prvního stupně žalobce správně poučil podle §119a odst. 1 o. s. ř.
V žalobě – a v průběhu řízení před soudem prvního stupně – žalobce v daném směru naopak tvrdil, že v domě se byty nacházejí a předmětem věcného břemene jsou nezkolaudované byty. Toliko namítal, že smlouva je absolutně neplatná proto, že nelze užívat byty, kterou nejsou zkolaudovány (tuto námitku však již v dovolání neuplatnil).
K důvodům absolutní neplatnost právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny. Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že podmínka kolaudace předmětu smlouvy není sama o sobě nezbytnou podmínkou platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Věcné břemeno spočívající v právu užívání rodinného domku (či bytu v něm) lze zřídit i v době, kdy stavba dosud nebyla kolaudována. Je však třeba odlišit vznik práva od jeho výkonu, jelikož vznikem smluveného práva užívání vzniká oprávněným osobám právní nárok, který budou moci realizovat až po veřejnoprávním schválení dokončené a faktického užívání k povolenému účelu způsobilé stavby (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 1998, sp. zn. 31 Ca 109/98, uveřejněný v databázovém systému Lex Data). Uvedený názor je pak jako správný akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1046).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází (s přihlédnutím ke skutečnosti, že z doplňujícího podání žalobce ze dne 20. ledna 2010 vyplývá, že dovolání je směřováno pouze do výroku o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemenu a žalovaní jsou svým zástupcem zastoupeni na základě zmocnění uděleného v řízení před soudem prvního stupně, které se podle obsahu vztahuje i na dovolací řízení) z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalovaných k dovolání žalobce) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ,ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7.100,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 20 %, tj. 1 420,- Kč a celkové náklady na jejich straně v dovolacím řízení tak činí 8.520,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8 520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Milana Špičky (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu