ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1928.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1928/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce statutárního města Plzeň , se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, IČO 075370, proti žalované ProMed Trading s. r. o. , se sídlem v Plzni, Čechova 61, IČO 26375010, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 116/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2010, č. j. 14 Co 693/2009-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 28 C 116/2009-97, mimo jiné rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit část dvou pozemků žalobce. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil, a to shora označeným rozsudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně vytýká, že nenechaly vypracovat znalecký posudek, který jedině mohl odpovědět na odbornou otázku, zda „specializovaná stavba určená k dlouhodobému stání, resp. provozování autobazaru,“ (dále jen „parkoviště“) je stavbou ve smyslu občanského práva, a tedy samostatnou věcí. Zároveň žalovaná popsala konstrukci parkoviště a tvrdí, že samostatnou věcí je. (V řízení přitom argumentovala, že neužívá pozemky žalobce, ale právě toto parkoviště, a to z titulu nájmu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jsa přitom podle §242 odst. 3 první věta o. s. ř. vázán jeho obsahem. Dospěl k závěru, že přípustné není.
Posouzení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva, a tedy samostatnou věcí v právním smyslu, je předmětem uvážení nalézacích soudů, které by Nejvyšší soud v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku mohl přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohledňuje zákonná kritéria a zda není zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009). To v daném případě říci nelze. To, že žalovaná pouze předkládá jiný názor na povahu sporného parkoviště, nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního významu, a nezakládá tudíž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Soud prvního stupně na základě svědecké výpovědi stavebníka parkoviště zjistil – a tímto zjištěním je dovolací soud vázán (§241a odst. 3 o. s. ř. a contrario) – že parkoviště, které žalovaná užívá, je „zpevněnou plochou, která byla vybudována tak, že byla odtěžena ornice, poté byly naneseny zátěžové vrstvy, následně provedeny izolace, zakrytí geotextilií a nakonec vybudovány inženýrské sítě, odkanalizování a osvětlení.“ Na základě toho usoudil, že „tyto změny… neměly za následek vybudování nové a svébytné nemovitosti, tedy stavby spojené se zemí pevným základem. Parkoviště totiž žádný pevný základ nemá. Jedná se toliko o povrchovou úpravu pozemků, která není samostatnou věcí.“ Odvolací soud považoval skutkové zjištění a právní závěr soudu prvního stupně za správné a doplnil k nim, že sporné parkoviště není parkovištěm veřejným, na něž by dopadal zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ale slouží obchodní činnosti žalované.
Z uvedeného skutkového zjištění neplyne nic, co by sporné parkoviště podstatně odlišovalo od jiných (neveřejných) parkovišť či podobných ploch, jež judikatura považuje za pouhou součást pozemku, nikoliv samostatnou věc. Judikatura přitom vedle technického hlediska považuje za významné i hledisko účelové, dodávajíc, že „není ani dobře představitelné, že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němž se tato zařízení či konstrukce bezprostředně nacházejí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2000, s. 35, týkající se parkoviště, „jehož povrch byl zpracován tak, že sestává ze tří vrstev stavebního materiálu“; dále srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 48/2002, týkající se zpevněné asfaltové plochy parkoviště; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 20/2008, s. 754, týkající se tenisového dvorce).
Pokud žalovaná namítá, že povaha parkoviště nebyla zjištěna odborným posouzením, je třeba uvést, že otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva, tedy zda naplňuje skutkovou podstatu §119 odst. 2 občanského zákoníku, je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Odpověď na ni proto nemůže náležet znaleckému posudku, sloužícího zjišťování skutkového stavu. Zákonná úprava je v těchto ohledech jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, tudíž zde nelze shledat otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 102 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Znalec v daném případě mohl toliko objasnit, jakou má parkoviště konstrukci (např. ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, znalec popsal, „z jakých všech vrstev stavebního materiálu předmětné tenisové dvorce sestávají“). To bude jistě zpravidla zjistitelné pomocí znaleckého posudku, neboť je-li již parkoviště vybudováno, běžným ohledáním jeho konstrukci zjistit nelze. Právě tento fakt činí ze zjišťování konstrukce parkoviště otázku odbornou. Jestliže však soud prvního stupně učinil potřebné zjištění výslechem osoby, jež byla svědkem výstavby, mohlo to být dostačující. Posouzení, zda bylo či nebylo, náleželo soudu prvního stupně v rámci volného hodnocení důkazů, jež v řízení o dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na §241a odst. 3 o. s. ř. a contrario nemůže dovolací soud nijak přezkoumávat a jež podle §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže založit zásadní právní význam tohoto rozhodnutí.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byl úspěšný žalobce, kterému žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu