ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2592.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2592/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. G. , bytem v K. V., S. 853/5, zastoupené JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalovanému R. T. , bytem v K. V., S. 853/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 247/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2012, č. j. 12 Co 6/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 41 C 247/2010-81, ve výroku I. zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku ve výši 50 168,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Žalobu co do částky 449 832,- Kč zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ,,ve správném znění“ potvrdil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatky na účtech u ČSOB, a. s. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nedotčen. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud ve výrocích V. - VI.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvedla, že ještě před vyhlášením koncentrace řízení před soudem prvního stupně sdělila soudu prvního stupně, že žalovaný ukládal vyšší částky peněz a akcií, patřících do společného jmění manželů, na neznámé účty v zahraničí. Vytýkala soudu prvního stupně, že bylo na něm, aby si tyto důkazy sám opatřil postupem podle §128 o. s. ř. Soud podle jejího názoru ,,měl a mohl vyzvat peněžní ústavy působící v ČR k odpovědi na otázku, zda u nich má žalovaný účet a kolik finančních prostředků se na tomto účtu ke dni rozvodu manželství účastníků nacházelo, protože je málo pravděpodobné, že by žalovaný jezdil ukládat peníze v hotovosti mimo území ČR.“
Žalovaný se k dovolání obsáhle vyjádřil, nicméně neuvedl žádnou právně relevantní argumentaci, která by měla význam pro řešení věci v dovolacím řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
V dané věci – bez ohledu na „upřesňující“ výrok odvolacího soudu – konstituovaly oba soudy práva a povinnosti účastníků ve vztahu k dovolacím námitkám shodně, neboť dovolatelka nepolemizuje s tou částí rozsudku odvolacího soudu, na základě které (oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně) byly do vlastnictví žalovaného přikázány zůstatky na účtech u peněžních ústavů.
Přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat toliko prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení zásadní právní význam, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti však dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje.
Nalézacím soudům totiž fakticky vytýká vadu řízení spočívající v tom, že neprovedly podle jejího přesvědčení dostatečně označené důkazy, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podstata dovolání je ve zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci – nalézací soudy totiž uzavřely, že ke dni zániku manželství účastníků existovaly zůstatky pouze na dvou účtech u Československé obchodní banky, a. s., zatímco podle přesvědčení dovolatelky měly dospět ke skutkovým zjištěním, že ke dni zániku společného jmění manželů existovaly ještě další finanční prostředky na jiných účtech u peněžních ústavů.
Dovolání je ovšem v daném směru vnitřně rozporné. Dovolatelka v dovolání uvádí, že „její bývalý manžel ukládal vyšší částky peněz, patřících evidentně do SJM na jí neznámé účty u cizích bank“, přičemž označila důkazy, že tyto finanční prostředky se na účtech u „cizích peněžních ústavů mimo ČR“ nacházejí (aniž by dovolací soud podrobil přezkumu skutečnost, zda takové důkazy dovolatelka skutečně v průběhu řízení označila či nikoliv); současně však měl soud podle jejího názoru vyjádřeného výslovně v dovolání „vyzvat peněžní ústavy, působící v ČR, k odpovědi na otázku, zda u nich má žalovaný účet a kolik finančních prostředků se na tomto účtu nacházelo ke dni rozvodu manželství, protože je málo pravděpodobné, že by žalovaný jezdil ukládat peníze v hotovosti mimo území ČR“. Naproti tomu v doplnění dovolání žalobkyně uvádí, že soud měl vyžádat od „peněžních ústavů ve Spolkové republice Německo zprávu, zda právě v těchto peněžních ústavech neukládal žalovaný svoje finanční prostředky, které nabyl během manželství se žalobkyní“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (vyjádření k dovolání nebylo sepsáno advokátem).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu