ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.296.2011.2
sp. zn. 22 Cdo 296/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce B. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalovaným: 1) Jo. L. , 2) Ja. L. , oběma zastoupeným JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernerova 443, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 447/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. září 2010, č. j. 18 Co 296/2010-152, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku krajského soudu se odmítá .
II. Dovolání proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 10 C 447/2007-119, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. dubna 2010, č. j. 10 C 447/2007-122, uložil žalovaným povinnost „zdržet se rušení vlastnického práva žalobce spočívajícího ve stínění jeho pozemku p. č. 1296/12 v katastrálním území P. pěstováním dřevin při severní hranici svého pozemku st. p. č. 1216 v katastrálním území P., které přesahují výšku 2,5 metru“ (výrok I. rozsudku). V části, ve které se žalobce domáhal „zdržení rušení svého vlastnického práva spočívajícího v přesahování větví a průniku kořenů stromů na jeho pozemek p. č. 1296/12 v katastrálním území P.“, žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Ve vztahu k žalobnímu požadavku na zdržení se rušení vlastnického práva žalobce stíněním stromy soud prvního stupně žalobě vyhověl. Ze znaleckého dokazování provedeného v tomto řízení i v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 234/1990 vzal za prokázáno, že stínění způsobené okrasnými stromy na pozemku žalovaných st. p. č. 1216 není nadměrné. Pozemek žalobce je dostatečně rozlehlý k tomu, aby mohl být využíván více požadovanými způsoby bez toho, aby nesnesl částečné zastínění okrasnými smrky, které byly před skončením řízení žalovanými sníženy na výšku 3,8 metru. Sám žalobce má v místech, které je stíněno smrky, sklad kompostu a prken, čemuž stín v zásadě nijak nevadí. V nevelké vzdálenosti byly při místním ohledání zjištěny dva vzrostlé stromy, přičemž v dřívějším období se na daném místě nacházelo u žalobce více ovocných stromů, případně ořešáků. Z toho nevyplývá, že případný negativní vliv smrků žalovaných by byl nějak zásadní a přesahoval míru přiměřenou poměrům. I přes tyto skutečnosti však soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zdržet se pěstování dřevin vyšších jak 2,5 m, a to ve smyslu §127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Učinil závěr, že okrasné smrky byly vysazeny a tvoří tzv. živý plot a oddělují vizuálně pozemky účastníků. Funkce živého plotu může být splněna právě již od výšky 2,5 m, když tato výška přesahuje lidskou postavu, zamezuje nežádoucím pohledům a může znamenat zachování soukromí na pozemcích obou vlastníků. Výšku 2,5 m považoval soud prvního stupně rovněž za vhodnou a přiměřenou k možnostem žalobce na případný ořez přesahujících větví, neboť ve větší výšce by mu mohlo ořezávání přesahujících větví činit problémy.
Naproti tomu soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou v části, v níž se žalobce domáhal zdržení se zásahů do jeho vlastnického práva spočívajících v přesahování větví a kořenů. Poukázal na skutečnost, že rozsah přesahu větví na pozemek žalobce nelze považovat za překračující míru obvyklou a přiměřenou poměrům. Z ohledání na místě samém vzal za prokázáno, že větve stromů částečně přesahují plot na hranici pozemků účastníků a pozorovatelný přesah kořenů smrků na pozemek žalobce nebyl zjištěn. Na pozemku žalobce je u jižní strany (plotu) umístěn kompost a uskladněná prkna do výše 1 m. Jinak je pozemek porostlý trávou a nacházejí se na něm vzrostlé stromy jabloně a ořešáku. V samotné blízkosti hranic pozemků účastníků žalobce neprovádí žádnou pěstební činnost, prostor za jeho domem východním směrem umožňuje dostatečné možnosti pro umístění pěstebních záhonů a případně skleníků. Přesah větví nepřekračuje běžné poměry na sousedských hranicích. Pozemek žalobce je dostatečně velký k tomu, aby jej mohl využívat pro své potřeby jako je pěstební či rekreační činnost. Ve vztahu k tvrzenému zásahu kořenů na pozemek žalobce soud prvního stupně zamítl žalobu prakticky ze shodných důvodů. Navíc podle shodných tvrzení učiněných účastníky na závěr řízení vzal za prokázáno, že na hranici pozemků byla vykopána rýha a část kořenů byla přerušena.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. září 2010, č. j. 18 Co 296/2010-152, k odvolání žalobce i žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. rozsudku změnil tak, že zamítl žalobu, aby se „žalovaní zdrželi rušení výkonu vlastnického práva žalobce k pozemku č. 1296/12 v k. ú. P. spočívajícího ve stínění, přesahování větví a průniku lesních stromků vysázených u hranice mezi pozemky č. 1296/12 a č. 1296/10 v k. ú. P.“ (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zčásti však nikoliv s jeho právním posouzením věci, a to pokud šlo o posouzení zásahů do vlastnického práva žalobce stíněním stromy žalovaných. Soudu prvního stupně vytkl, že i když dospěl k závěru, že smrky žalovaných na jejich pozemku nestíní žalobci nad míru přiměřenou poměrům, tedy nad míru přiměřenou poměrům neomezují vlastnická práva žalobce, přesto přikročil k uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění smrky tak, aby jejich výše nečinila více než 2,5 m. Tím překročil rámec §127 odst. 1 obč. zák., který dopadá právě na případy obtěžování vlastníka nad míru přiměřenou poměrům. Navíc soud prvního stupně překročil možnosti vyplývající z uvedeného ustanovení i v tom, že nad rámec petitu žaloby přesně upravoval, jaká by měla být výše smrků na pozemku žalovaných, neboť v souladu s ustálenou judikaturou má být míra obtěžování vymezena v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud však především zdůraznil, že žalovaní smrky vysázenými na hranici pozemků s žalobcem neobtěžují žalobce stíněním nad míru přiměřenou poměrům především proto, že nedaleko od těchto smrků je dům žalovaných, který má výšku 9 metrů a ten převážně stíní pozemku žalobce. Nejsou to tudíž smrky, které označil žalobce za hlavního původce stínění jeho pozemku. Navíc s ohledem na poměry účastníků ani smrky ve výši dosahující na počátku řízení 5 m by nezpůsobovaly obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům především proto, že pozemek žalobce stíní v převážné míře dům žalovaných a žalobce má na hranici pozemku umístěn kompost a skladuje tam prkna.
Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné. Nesdílel však jeho názor, že by povinnost k odstranění přesahu větví a kořenů nemohl uložit žalovaným v případě, že by byl požadavek žalobce oprávněný. Nebylo by totiž povinností žalobce, aby sám přesahující větve či kořeny odstraňoval. Protože však je pro rozsudek rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, vyšel odvolací soud ze shodných tvrzení účastníků učiněných v průběhu odvolacího řízení potud, že žalovaní vykopali mezi pozemky účastníků rýhu, a dále z prohlášení žalobce, že mu nyní na jeho pozemku u hranice s pozemkem žalovaných roste tráva. Není proto možné žalovaným „ukládat povinnost odstraňovat kořeny a větve stromů, které na pozemek žalobce nezasahují, respektive nad míru přiměřenou poměrům není žalobce obtěžován“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a podal je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) (a podle obsahu dovolání i z důvodu uvedeného v §241a odst. 3) o. s. ř.
Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že stínění stromy (smrky) žalobců není možné považovat za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům. V daném směru se žalobce neztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, že stínění pochází převážně od domu žalovaných, a smrky tak nejsou hlavním zdrojem stínění. Podle přesvědčení odvolatele tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování ani v závěrech znaleckého posudku Ing. V. Š. Žalobce zdůraznil, že „sporuje objektivitu a kvalitu, resp. řádnost vypracovaného posudku znalce Ing. V. Š.“, ze kterého soudy vyšly při úvaze o zdrojích zastínění, neboť znalecký posudek má „spoustu nedostatků“ mimo jiné i proto, že otázku stínění posuzoval ve vztahu k rekreaci, a opomněl, že na pozemku žalobce je „něco jako garáž, septik, skleníky, hnojník a spousta záhonů“. I přes to dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že skutečnosti zjištěné znalcem a vyplývající ze znaleckého posudku nevzal při svém rozhodování v úvahu, „neřídil se jimi a zcela je opomíjí“.
Žalobce nesouhlasil ani s rozhodnutími nalézacích soudů v části, ve které nevyhověly jeho požadavku na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování větvemi a kořeny stromů; zde se však omezil bez jakékoliv bližší argumentace na závěr, že větve a kořeny stromů jej nad míru přiměřenou poměrům obtěžují. Rozhodnutí nalézacích soudů považuje mimo jiné za rozporné s dobrými mravy; navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a „vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení“.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Z hlediska přípustnosti dovolání je nutno odlišovat dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze úspěšně uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)
Dovolatel v dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku neformuluje žádnou právní otázku, tím spíše otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Podle §127 odst. 1 věta první obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.
Ve vztahu k charakteru ustanovení §127 odst. 1 větě první obč. zák. platí, že uvedené zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7480).
Dovolání žalobce proti výroku II. proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v této části rozsudku odvolacího soudu napadené dovoláním žalobkyně posoudil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně. Dovolání je tudíž v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Ač dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., ve vztahu k měnící části rozsudku odvolacího soudu především namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, konkrétně ve znaleckém posudku znalce Ing. V. Š. Dovolatel v této souvislosti zpochybňuje zjištění, že hlavní příčinou stínění pozemku žalobce nejsou smrky žalovaných, ale jejich rodinný dům. Ten však v průběhu řízení žalobce jako příčinu obtěžování stíněním neuváděl, neboť svá žalobní tvrzení omezil na výhrady vůči stínění pocházejícího ze stromů žalovaných. Uvedenou dovolací námitkou vystihuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou tu podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4255).
Tento dovolací důvod není dán.
Skutkové zjištění, že hlavní příčinou stínění pozemku žalobce je dům žalovaných a nikoliv stromy na jejich pozemku, vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. V. Š. Znalec ve znaleckém posudku uvedl, že míra, kterou se na zastínění pozemku podílejí okrasné stromy na pozemku žalovaných v poměru k zastínění způsobeného rodinným domem žalovaných, je podle metodiky ČSN 12 % nezastavěné plochy. Skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování má.
Obtěžování je právně významné jen v případě, že je „nad míru přiměřenou poměrům“. Představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání pozemku (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 716 – 718).
Odvolací soud vyšel při posouzení zdrojů stínění a rozsahu stínění mimo jiné ze závěrů znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že míra zastínění pozemku žalobce není nadměrná, přičemž znalec tuto otázku posuzoval z hlediska československých norem vztahujících se k pozemkům sloužícím k rekreaci. Závěry znaleckého posudku navíc odrážejí i skutečnost, že jehličnaté stromy lze z hlediska vypracování znaleckého posudku nahradit toliko neprostupnými válci, takže celkové proslunění pozemku žalobce je příznivější než závěry podávající se z matematického modelu. Žalovaný nedůvodně znaleckému posudku a znalci, vytýká, že opomenul, že na pozemku se nachází garáž, septik, skleníky, hnojník a spousta záhonů. Znalec při výslechu u jednání soudu prvního stupně konaného dne 11. března 2010 výslovně uvedl, že v místech největšího zastínění pozemku se nenachází ani záhony ani stromy žalobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že míra zastínění pozemku žalobce stromy žalovaných v daném konkrétním případě nepředstavuje obtěžování nad míru přiměřenou poměrům; vyšel z toho, že zastínění pozemku žalobce je primárně způsobeno domem žalovaných a nikoliv jejich stromy (podle závěrů znaleckého posudku je podíl zastínění způsobený stromy oproti zastínění způsobenému domem 12 %), snížení vzrůstu stromů z 5 m na 3,8 m vedlo ke snížení stínění o 1 % a stínění dopadá na tu část pozemku žalobce, kterou žalobce využívá toliko k ukládání kompostu a skladování prken a nikoliv k umístění zahradních objektů a k pěstební činnosti, případně k rekreačnímu či jinému obdobnému využití. Nadto rozsah stínění nepřekračuje ani limity dané příslušnou československou normou, neboť více než polovina nezastavěné plochy je osluněna nejméně tři hodiny denně a ani z rekreačního hlediska není oslunění pozemku žalobce nedostatečné.
S těmito konkrétními závěry, které vedly odvolací soud k úvaze o tom, že se nejedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, ostatně dovolání ani v rovině právní žádným způsobem nepolemizuje. Kritika dovolatele se soustředí toliko na zpochybnění závěrů podávajících se ze znaleckého dokazování potud, že podle názoru dovolatele není hlavním zdrojem stínění dům žalovaných, ale právě smrkový porost. Dovolatel zjevně spojuje naznačenou kritiku právního závěru o tom, že se nejedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům toliko s posouzením primárního zdroje stínění, jímž je podle žalobce nikoliv dům žalovaných, ale smrkový porost. Vůči hodnocení jednotlivých parametrů, které odvolací soud při úvaze o míře obtěžování posuzoval, se žalobce v dovolání žádným způsobem nevymezuje, neboť dovolatel pojí svůj závěr o míře obtěžování výhradně s okolností, že hlavní příčinou stínění jsou stromy žalobců a nikoliv jejich dům.
V daném případě nelze vytknout odvolacímu soudu nepřiměřenost závěru, že se nejedná obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že se jedná o stínění do míst, která žalobce ekonomicky výrazněji nevyužívá, a že hlavní zdroj stínění spočívá v domu žalovaných a nikoliv v jejich stromech, které se na míře stínění podílejí pouze minimálně. Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená i s přihlédnutím k účelu, ke kterému žalobce zastíněnou část pozemku využívá a jenž není ani stíněním nijak ovlivněn.
Pokud žalobce namítá, že soudní rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy, podotýká dovolací soud, že obsah soudního rozhodnutí nelze poměřovat korektivem dobrých mravů, ale toliko hlediskem zákonnosti. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které korektiv dobrých mravů obsahuje, míří na právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích, tj. vztazích upravených občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1814). V daném případě by bylo možno pověřovat korektivem dobrých mravů toliko výkon práva žalobce, ale nikoliv vydané rozhodnutí odvolacího soudu.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu