ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3268.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3268/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Janou Blechovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 46/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2010, č. j. 12 Co 664/2009-407, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2010, č. j. 12 Co 664/2009-407, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. října 2009, č. j. 5 C 46/2007-376, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2009, č. j. 5 C 46/2007-376, přikázal výrokem pod bodem I. z věcí náležejících do společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci v celkové hodnotě 56.700,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému majetek v celkové hodnotě 270.876,- Kč, který zahrnoval kromě movitých věcí i vedlejší stavbu dílny na pozemku parc. č. 1207/1 v k. ú. T. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 235.895,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem IV. soud uložil žalobkyni povinnost uhradit dlužné zůstatky úvěrů ve výši 48.882,90 Kč a 96.396,07 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu k České republice.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci za trvání manželství společně bydleli v domě čp. 923 v k. ú. T., který spolu s pozemky parc. č. 1207/1 a 1207/2 byl v podílovém vlastnictví žalovaného (podíl id. ¾) a jeho rodič ů M. a V. H. (id. ¼). Žalobkyně si při opuštění společné domácnosti z majetku náležejícího do společného jmění manželů („SJM“) odvezla movité věci, které ji posléze soud přikázal do výlučného vlastnictví. Soud vzal za prokázané, že v SJM účastníků náleží movité věci uvedené ve výroku rozhodnutí v obecné ceně 57.776,- Kč (mimo motorových vozidel) a dále motocykly a automobily uvedené ve výroku rozhodnutí v obecné ceně 129.800,- Kč. Z movitých věcí přikázal do vlastnictví žalobkyně věci, které měla ve svém držení, v obecné ceně 8.600,- Kč a motocykl K. E. v obecné ceně 48.100,- Kč a žalovanému do jeho výlučného vlastnictví přikázal movité věci v obecné ceně 49.176,- Kč a vozidla v ceně 81.700,- Kč.
Soud zahrnul do SJM i vedlejší stavbu dílny postavenou na pozemku parc. č. 1207/1 ve spoluvlastnictví žalovaného a jeho rodičů; vzal za prokázané, že u domu čp. 923 dříve stála stodola, která v době koupě nemovitostí žalovaným a jeho rodiči již byla zbouraná a zbyly z ní pouze základy, betonová podlaha a jedna cihelná zeď. Žalovaný zeď dozdil (opravil) a zbylé tři zdi zhotovil z lešenářských trubek, které koupil s rodiči spolu s domem. Na tyto trubky připevnil krajinky (odpadové dřevo), koupené spolu se střešní krytinou z laminátu ze společných prostředků účastníků. Stavbu prováděl za trvání manželství a ze společných prostředků bylo investováno asi 1.500,- Kč. Soud po zjištění, že žalovaný prováděl stavbu dílny v místě bývalé stodoly, která ještě před uzavřením manželství účastníků (1984) jako věc v právním smyslu zanikla, že stavba byla postavena za trvání manželství částečně z prostředků náležejících do SJM účastníků s odkazem na ustálenou judikaturu uzavřel, že stavba dílny náleží do SJM a přikázal ji do výlučného vlastnictví žalovaného.
Při vypořádání majetku soud prvního stupně vyšel z obecné ceny stavby dílny stanovené ve znaleckém posudku ve výši 140.000,- Kč. Celková hodnota majetku v SJM tak činila 327.576,- Kč, z níž podíl každého z účastníků by činil částku 163.788,- Kč. Žalované byly přikázány věci v hodnotě 56.700,- Kč a žalovanému v hodnotě 270.876,- Kč. Při vypořádání SJM soud zohlednil investice ze společného majetku do nemovitostí žalovaného a jeho rodičů, které snížil, aby odpovídaly spoluvlastnickému podílu žalovaného, na částku 51.375,- Kč. Do SJM zahrnul i závazky účastníků, které ke dni rozvodu činily 206.239,- Kč, mezi něž zahrnul i zůstatek nezaplaceného úvěru u GE Money Bank, a. s., ve výši 96.396,07 Kč. Ke dni rozhodování soudu žalobkyně již úvěry částečně uhradila a zbytek ve výši 48.882,90 Kč a 96.396,07 Kč ji soud přikázal k úhradě. Žalovanému pak stanovil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 235.895,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 12 Co 664/2009-407, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně stejné movité věci jako soud prvního stupně v celkové hodnotě 54.675,- Kč, ve výroku pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavbu dílny postavenou na pozemku parc. č. 1207/1 v k. ú. T. (obecná cena 140.000,- Kč) a dále stejné movité věci jako soud prvního stupně mimo PC stolu, vše v celkové hodnotě 268.716,- Kč, a ve výroku pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 186.508,- Kč do 30. 9. 2010. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu k České republice.
Odvolací soud shledal odvolání částečně důvodným. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl veškeré navržené důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu. Správně zjistil movité věci náležející do SJM, pouze mezi ně chybně zařadil PC stolek, který byl darem účastníků pro syny. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaného, že mu soud prvního stupně přidělil věci, o které neměl zájem; soud prvního stupně správně vyšel z toho, že tyto věci si účastníci pořídili převážně jako vybavení domu (v němž žalovaný bydlí a je jeho spoluvlastníkem) a že žalovaný je od ukončení společného soužití užívá. Za správné považoval i rozhodnutí o zařazení dílny, postavené na pozemku patřícím ze ¾ žalovanému a z ¼ jeho rodič ům, do SJM účastníků a její přikázání žalovanému, neboť původní stavba stodoly za trvání manželství účastníků již neexistovala jako věc v právním smyslu slova a dílna byla postavena za trvání manželství. Cenu soud prvního stupně stanovil v souladu se znaleckým posudkem. Investice ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného nebyly předmětem odvolání a účastnící k nim neměli žádné námitky, proto odvolací soud v tomto směru odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že do společných závazků účastníků náleží i nedoplatek úvěru u GE Money Bank, a. s., ve výši 96.396,07 Kč. Žalobkyně totiž uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 100.000,- Kč s uvedenou bankou 24. 8. 2006, tj. necelý měsíc před vyhlášením rozsudku o rozvodu manželství, žalovaný tvrdil, že o úvěru nevěděl a finanční prostředky takto získané nemohly být společně spotřebovány za trvání manželství. Výše uvedené mělo v konečném důsledku vliv na stanovení výše vypořádacího podílu, který soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve výši 186.508,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda nemovitost nezapsaná v katastru nemovitostí je součástí SJM, byla-li vystavěna za trvání manželství, když k okamžiku zhotovení všech čtyř obvodových zdí nemovitosti jednoznačně a nezaměnitelně určujících dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží stavby bylo využito výhradně materiálů, které byly pořízeny před vznikem manželství a náležely do výlučného vlastnictví pouze jednoho z manželů. Klade též otázku, zda lze při vypořádání SJM přikázat věc do výlučného vlastnictví účastníka, který o věc nemá zájem, pouze na podkladě skutečnosti, že má věc fakticky ve svém držení, neboť se druhý z účastníků držby věci vzdal opuštěním společné domácnosti.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že zahrnuly vedlejší stavbu dílny postavenou na pozemku parc. č. 1207/1 v k. ú. T. do SJM. Soudy měly vyjít z toho, že rozhodný pro posouzení vzniku stavby, a tedy vzniku vlastnického práva ke stavbě, je okamžik, ke kterému je stavba vybudovaná do takového stádia, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Další stavební práce jsou již pro vznik vlastnického práva bez významu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98). V řízení bylo prokázáno, že v době před uzavřením manželství účastníků, kdy žalovaný a jeho rodiče koupili dům č. p. 923 a pozemky parc. č. 1207/1 a parc. č. 1207/2 v k. ú. T. byla na pozemcích u domu zbouraná stodola, ze které zbyly základy, betonová podlaha a jedna zeď. Žalovaný cihelnou zeď dozdil (opravil) a zbylé tři zdi zhotovil ze zbytků lešenářských trubek ze stavby, které koupil se svými rodiči spolu s domem. Tedy k okamžiku vzniku stavby postavením všech čtyř zdí z materiálů nepatřících do SJM se stala stavba spoluvlastnictvím žalovaného a jeho rodičů a není možné ji zahrnovat do SJM. Rozhodnutím odvolacího soudu jim bylo odňato vlastnické právo k této stavbě, aniž by se stali účastníky řízení.
Žalovaný dále vytýká soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Teprve v řízení před odvolacím soudem byl upozorněn na to, že měl uplatnit před soudem prvního stupně vnosy ze svého výlučného majetku (a případně majetku rodičů) do majetku v SJM a přitom ze společného majetku byla na stavbu vynaložena pouze nepatrná částka (asi 1.500,- Kč), když podle znaleckého posudku má stavba dílny cenu 140.000,- Kč. Pokud by byl náležitě poučen podle §118a odst. 2 o. s. ř., mohl soud vydat jiné rozhodnutí, kterým by byly ochráněny jeho oprávněné zájmy.
Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávná v tom směru, že do jeho výlučného vlastnictví přikázaly veškerý movitý majetek náležející do SJM, který se nacházel ke dni zániku manželství na adrese posledního společného bydliště účastníků, ačkoliv soudu sdělil, že o tento majetek nemá zájem a že jeho finanční situace mu nedovoluje z tohoto majetku vyplatit žalobkyni vypořádací podíl. Přitom žalobkyni soudy přikázaly pouze ty věci, o které měla zájem. Tuto námitku uplatnil již v odvolání, ale odvolací soud k ní nepřihlédl. Soudy obou stupňů se vůbec nezajímaly o to, zda tyto movité věci žalovaný skutečně užívá. Žalovanému tak byly přikázány nejen věci, o které neměl zájem a které neužívá, ale i věci, které pořídila žalobkyně ze společných prostředků pro sebe a užívala je za trvání manželství výlučně sama, jako například šicí stroj Overlock. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní pravidlo občanského soudního řízení, kterým je rovnost postavení účastníků řízení (§18 odst. 1 o. s. ř.) a tím bylo porušeno i právo žalovaného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Bylo tak vydáno nepředvídatelné rozhodnutí. Pokud uvedené věci nechtěl žádný z účastníků, měl soud zvolit postup podle §142 odst. 1 poslední věta, případně mohl zvážit i přikázání věcí do spoluvlastnictví účastníků (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 629/2000), a ne je bez dalšího přikázat do vlastnictví toho z účastníků, který věci má ve své držbě v důsledku opuštění společné domácnosti druhou účastnicí a nemá o věci zájem.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud dosud neřešil otázku, jaký má v řízení o vypořádání SJM význam deklarovaná špatná finanční situace účastníka a s ní spojená neschopnost zaplatit částky na vyrovnání výše vypořádacích podílů; tato otázka činí z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání (viz §149 odst. 2 obč. zák.); neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (§150 odst. 3 obč. zák.).
Judikatura dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - pod č. C 8062, C 8268). Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často jsou lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání. Přesto soudní praxe vytýčila nejzávažnější skutečnosti, které mohou mít vliv na rozhodnutí o vypořádání; jestliže účastníci některou z těchto skutečností namítají, soud se jí musí zabývat.
Soudní praxe se při vypořádání SJM dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor č. C 1404). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Samotná skutečnost, že účastník nemá o konkrétní věc zájem, je významná potud, že by mu neměla být přikázána, má-li o ni zájem druhý účastník (nejsou-li pro jiný postup závažné důvody).
V dané věci byly žalovanému přikázány přes jeho výslovný nesouhlas a tvrzení, že jeho majetkové poměry mu neumožňují zaplatit částku na vyrovnání podílů movité věci s odůvodněním, že „tyto věci si účastníci pořídili z převážné části jako vybavení domu a že je žalovaný od ukončení společného soužití užívá“ (str. 4 rozsudku odvolacího soudu – „domem“ je nemovitost ve spoluvlastnictví žalovaného a jeho rodičů, ve které účastníci bydleli). Toto kritérium není samo o sobě nepoužitelné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, Soubor č. C 5050), samozřejmě za předpokladu, že vychází ze skutkových zjištění ohledně osudu společného majetku po zániku společného jmění. Žalobce však tvrdil, že by vzhledem ke své finanční situaci nebyl schopen poskytnout žalobkyni finanční náhradu; žádal též, aby soud přihlédl k tomu, že se stará o dva syny, kteří jsou sice zletilí, jeden však doposud studuje (č. l. 361 a násl.).
Soudy se při vypořádání SJM mohou odchýlit od zásady, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, jen mají-li pro to přesvědčivé důvody. Soudy též musejí dbát o to, aby nebyl majetek ve větší hodnotě a tedy i částka na vyrovnání hodnoty podílů přikázán účastníkovi, kterému jeho majetkové poměry objektivně neumožňují tuto částku uhradit, resp. pro kterého by její uhrazení bylo zvláště tíživé. Není-li tento postup respektován, jsou tím dotčeny obě strany; oprávněné straně se včas nedostane požadovaného plnění, povinnou stranu mohou postihnout důsledky spojené s vymáháním dluhu (zejména nutnost nést náklady vymáhání pohledávky). Pro vypořádání, při kterém je účastníkovi, kterému majetkové poměry neumožňují zaplatit částku potřebou k vyrovnání výše podílu, přikazován majetek ve větší hodnotě než druhé straně, tak musí být dány zvláště závažné důvody.
V projednávané věci se ani soud prvního stupně, ani odvolací soud tvrzenou nesolventností žalovaného nezabývaly, patrně proto, že ji nepovažovaly za právně významnou. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nelze však přisvědčit dovolací námitce, že soudy měly postupovat podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, ve kterém se uvádí: „Výjimečně, s přihlédnutím k okolnostem případu, může soud bezpodílové spoluvlastnictví manželů vypořádat i přikázáním rodinného domu do jejich podílového spoluvlastnictví“. V dané věci nejde totiž o nedělitelnou (nebo obtížně dělitelnou) věc značné hodnoty, ale o soubor movitostí, který lze rozdělit rovnoměrněji.
Není významné, že dílna byla postavena z materiálu patřícího žalovanému, resp. jeho rodičům. „Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, Soubor č. C 1524). Byl-li stavebníkem žalovaný, bylo třeba věc posoudit podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., což také soudy učinily. Protože soudy tuto otázku řešily v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nebylo pro její řešení shledáno dovolání přípustným. Investice vynaložené z výlučného majetku žalovaného na společný majetek bude možno uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu