ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3495.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3495/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. V. K., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému doc. PhDr. Z. K., CSc ., bytem v P., zastoupenému JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 9, Wenzigova 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 35/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 25 Co 335/2009-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Viktora Pavlíka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. února 2009, č. j. 60 C 35/2007-114, rozhodl, že ze zaniklého společného jmění bývalých manželů – žalobkyně a žalovaného připadá do vlastnictví žalovaného členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Praha, se sídlem v Praze 8, Střížkovská 1/29a, IČ 00034592, vztahující se k bytu č. 08 ve 3. podlaží domu č. p. 955 v P., B. ul., a to v hodnotě 2.660.000,- Kč (výrok I.), žalobkyni přikázal zůstatek účtu č. 7222360023/0800, vedený u České spořitelny a. s. Praha 4, Olbrachtova 1929/62, ke dni 9. 10. 2006 v částce 8.864,16 Kč (výrok II.), žalovanému přikázal zůstatek účtu č. 523748173/0800, vedený u České spořitelny a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62 ke dni 9. 10. 2006 v částce 117.847,50 Kč (výrok III.), žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 1.370.362,90 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. - VII.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 25 Co 335/2009-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích ve věci samé jen tak, že částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit na vyrovnání jejího podílu, činí 1.202.513,- Kč, jinak jej potvrdil; rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení Odvolací soud zopakoval výslechy svědků – rodičů žalobkyně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rodiče darovali žalobkyni částku 200.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně však vycházel z toho, že ze žalobkyní vybrané částky 401.880,- Kč bylo na domácnost dcery použito jen 66.180,- Kč, které byly vynaloženy za trvání manželství účastníků, zbývajících 335.700,- Kč bylo ke dni zániku manželství v držení žalobkyně a není rozhodné, jak je pak použila. Z toho důvodu uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku nižší, než soud prvního stupně (1.370.362,90 Kč - 167.850,- Kč = 1.202.512,90 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jak vyplývá i z poučení v napadeném rozsudku. Bez specifikace dovolacího důvodu odkazem na příslušné ustanovení o. s. ř. uvádí, že „napadá vypořádání částky 200.000,- Kč (včetně úroku 228.257,- Kč) … nesprávnost rozhodnutí spatřuje v tom, že soud po svém provedeném dokazování zhodnotil zjištěné důkazy nesprávně, význam důkazů ve prospěch žalobkyně nadhodnotil a důkazy potvrzujícího stanoviska žalovaného nevzal v úvahu.“ Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009).
Oproti přesvědčení dovolatele není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 370.362,90,- Kč, odvolací soud uložil platební povinnost ve výši 1 202.513,- Kč. Jak už uvedeno, zahrnul do vypořádání jako součást společného jmění částku 335.700,- Kč, která byla ke dni zániku tohoto společného jmění v držení žalobkyně, a o její polovinu 167.850,- Kč snížil částku, kterou jí má žalovaný zaplatit. Vypořádání této majetkové hodnoty žalovaný v dovolání nezpochybnil.
Podle obsahu dovolání vytkl dovolatel soudům, že vzaly za zjištěné skutečnosti, o něž opřely úvahu, že do společného jmění manželů nenáležela částka 200.000,-Kč, kterou žalobkyni darovali její rodiče. V daném ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím.
Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a to právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel nalézacím soudům vytkl nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění potud, že na jejich základě učinily závěr o tom, že rodiče darovali žalobkyni částku 200.000,- Kč, neboť podle názoru dovolatele měly dospět k závěru, že tato částka vložená 3. 7. 2001 na specifikovaný účet u České spořitelny a. s. byly společné prostředky účastníků.
V dovolání tak zpochybňuje proces hodnocení důkazů a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterých nalézací soudy vycházely. Nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2.250, Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bod 4, §4 odst. 3 a snížená podle §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky), náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3.060,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu