ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3941.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3941/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Z. M. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Trojdílná 13/440, proti žalované J. N. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 36/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 418/2010-778, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 419/2010-785, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 418/2010-778, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 419/2010-785, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozhodoval nejprve rozsudkem ze dne 16. května 2003, č. j. 10 C 36/98-298. Tento rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením Městského soudu v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 21. ledna 2004, č. j. 19 Co 517/2003-338, s pokynem, aby soud prvního stupně doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem ke zjištění tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, posléze rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 10 C 36/98-542, přikázal do vlastnictví žalobce nemovitosti a movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalobci uložil povinnost uhradit zůstatek dluhu vůči České spořitelně, a. s. ve výši 235.040,- Kč a ve výši 880.650,- Kč a vůči V. M. ve výši 200.000,- Kč a vůči M. K. ve výši 250.000,- Kč. Žalované pak byla uložena povinnost (výrokem IV. rozsudku) uhradit půjčku poskytnutou manželi J. a V. V. ve výši 240.000,- Kč. Žalobce měl žalované na vyrovnání podílu uhradit částku ve výši 2,528.605,-Kč. V tomto řízení soud prvního stupně ustanovil znalce, který podal revizní znalecký posudek a ocenil předmětné nemovitosti na 5,200.000,- Kč. Námitky žalobce proti reviznímu posudku považoval soud prvního stupně za neopodstatněné, neboť považoval revizní znalecký posudek za věcně správný. Při stanovení vypořádacího podílu soud prvního stupně přihlédl ke vnosům účastníků (u žalobce 140.000,- Kč a u žalované 80.000,- Kč).
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2005, č. j. 10 C 36/98-542, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně usnesením ze dne 12. ledna 2006, č. j. 64 Co 347/2005-456.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 10 C 36/98-723, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že výrokem I. rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce věci movité a rozestavěný dům v H. u P., nacházející se na stavební parcele č. 470, dále pozemek - stavební parcelu č. 470 a pozemek parc. č. 594/54, zahrada, to vše v katastrálním území H. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalobci ve výroku II. rozsudku uložil povinnost uhradit závazek vůči České spořitelně, a. s. ve výši 90.661,- Kč, půjčku poskytnutou V. M. ve výši 200.000,- Kč a půjčku od Ing. M. K. ve výši 250.000,- Kč. Žalovanou zavázal ve výroku III. rozsudku uhradit půjčku poskytnutou J. a V. V. ve výši 240.000,- Kč. Na vyrovnání podílu žalované uložil žalobci povinnost zaplatit částku ve výši 1,825.624,50 Kč (výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal v řízení za prokázané, že manželství účastníků zaniklo dne 28. dubna 1997. Provedl důkaz revizním znaleckým posudkem, v němž byla hodnota předmětných nemovitostí stanovena na 5,500.000,- Kč. Dále bylo zjištěno, že po zániku společného jmění manželů žalobce uhradil na úvěry poskytnuté Českou spořitelnou, a. s. částku ve výši 1,327.190,- Kč a účastníci částku ve výši 267.950,- Kč (z toho uhradil žalobce 221.950,- Kč a žalovaná 46.000,- Kč). K požadavku na vypořádání dalších položek, které navrhl žalobce podáním ze dne 27. října 2005, soud nemohl přihlížet, neboť prekluzivní lhůta k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů již uplynula. Žalobce opět namítal nesprávnost revizního znaleckého posudku, jeho námitky však soud prvního stupně nepovažoval za důvodné. Ve věci již byly vypracovány 3 znalecké posudky, které si nechali vypracovat účastníci. S námitkami se znalec vypořádal a vysvětlil, jakým způsobem byl posudek zpracován a z jakých pokladů čerpal. Pokud žalobce navrhoval vypořádat budoucí úroky z nesplaceného úvěru, soud tuto položku nemohl zahrnout do vypořádání, neboť se jedná o platby do budoucna, není tedy jisté, kdy žalobce úvěr doplatí a úroky z úvěru nelze ani vyčíslit.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 39 Co 418/2010-778, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zůstatek půjčky u České spořitelny, a. s., činí ke dni 12. května 2011 včetně příslušenství částku ve výši 69.790,30 Kč; v ostatním výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že změnil výši vyrovnacího podílu, který je žalobce povinen žalované zaplatit, a to na 1,877.405,-Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl ve výroku IV. svého rozsudku.
K opakovaným námitkám žalobce ohledně znaleckého posudku ohledně ceny předmětných nemovitostí se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že znalec vypracoval velmi obsáhlý a vyčerpávající znalecký posudek. Znalec měl podle zadání soudu prvního stupně určit obecnou cenu nemovitostí, tedy cenu tržní obvyklou v místě a době vypořádání, avšak ke stavu ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Znalec s ohledem na předpokládaný vývoj ekonomiky dospěl k ceně předmětných nemovitostí ve výši 5,500.000,-Kč. Konstatoval, že náklady vložené do nemovitosti v období od právní moci rozsudku o rozvodu manželství ve znaleckém posudku nezohlednil. Tento jeho závěr považoval odvolací soud za správný. Podle názoru odvolacího soudu se znalec dostatečně vypořádal i se závěry dalších znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytknul pouze to, že se ne zcela důsledně řídil jeho právním názorem vysloveným v předchozím řízení týkajícím se zohlednění plateb provedených jedním z manželů v období mezi zánikem a vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů na úhradu závazků vzniklých za trvání manželství. Soud prvního stupně tak nesprávně vycházel, pokud jde o úvěry poskytnuté za trvání manželství Českou spořitelnou, a. s., z částek, které byly uhrazeny za trvání manželství. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou od České spořitelny, a. s. a zjistil, že žalobce uhradil na první (již splacený) úvěr v období od 1. května 1997 do 18. ledna 2001 částku ve výši 1,279.190,-Kč a na druhý (zatím nesplacený) úvěr uhradil 187.450,- Kč a žalovaná 46.000,- Kč. Zůstatek nesplaceného úvěru ke dni 12. května 2011 pak činí částku 69.790,30 Kč. Soud prvního stupně pak vycházel správně ze zásad vyplývajících z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008), nicméně ve prospěch žalobce nezahrnul některé splátky, které poukázal České spořitelně, a. s. ještě za trvání manželství.
Pokud jde o povinnost k úhradě dalších půjček (V. M., Ing. M. K. a J. a V. V.) a vypořádání vnosů obou účastníků, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání je podle něj dána na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání pak má být důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasil se stanovením výše vypořádacího podílu, který má uhradit žalované.
Hodnotu předmětných nemovitostí, stanovenou znaleckým posudkem, považoval za nadhodnocenou. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami ohledně vlastnického omezení předmětných nemovitostí, námitkami týkajícími se zohlednění provedených investic do předmětných nemovitostí a námitkami týkajícími se vypořádávaných úvěrů.
Pokud jde o obecnou cenu předmětných nemovitostí, stanovenou ve znaleckém posudku, dovolatel uvedl velmi podrobně, v čem spatřuje pochybení znalce. Domnívá se zejména, že znalec použil chybné koeficienty a nevyšel z pravdivého stavu nemovitostí a dále nezohlednil omezení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ba dokonce konstatoval, že nemovitosti zatíženy nejsou. Dovolatel vytkl znalci, že předmětné nemovitosti oceňoval podle neplatné vyhlášky a kritizoval volbu způsobu ocenění předmětných nemovitostí s tím, že nezahrnuje vliv lokality a trhu, a nevyjadřuje tak obvyklou cenu těchto nemovitostí. Dále vytkl znalci, že nedostavěný dům, který patří mezi vypořádávané nemovitosti, ocenil podle již neplatných pravidel pro dokončené domy a nestanovil cenu porovnáním s dostupnými zrealizovanými prodeji v dané obci. Dovolatel má rovněž za to, že kdyby znalec neprovedl 4 způsoby ocenění, které považuje dovolatel za chybné, bylo by možné dospět k asi o milion nižší ceně předmětných nemovitostí. Znalecký posudek podle jeho názoru zjevně nezohledňuje poptávku a nabídku v daném místě a čase a porušuje zásadu, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se vychází ze stavu věci ke dni jeho zániku, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, a nerespektuje běžná kritéria pro stanovování cen. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, když neprovedl žalobcem navrhovaný revizní posudek, popřípadě znalce nevyzval ohledně uvedených pochybení k doplnění jeho znaleckého posudku. Má za to, že nalézací soudy měly znalecký posudek zkoumat tak, aby obecná cena nemovitostí odrážela cenu na obstarání obdobné věci a byla přiměřenou náhradou započítávanou na dorovnání podílů.
Pochybení nalézacích soudů dále dovolatel spatřoval v tom, že přikázaly do jeho výlučného vlastnictví nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí omezeny právní závadou bez specifikace, zda jsou přikazovány s touto závadou či nikoliv. Přitom skutečnost, že na předmětných nemovitostech váznou různá omezení vlastnického práva, musela být soudu v řízení známa. Žalobce dále nesouhlasil s postupem nalézacích soudů, které nevypořádaly „omezení vlastnického práva ohledně částky ve výši 60.000,- Kč včetně úroku z prodlení“, představující omezení převodu nemovitostí pro zajištění státního příspěvku na výstavbu rodinného domu, z toho důvodu, že prekluzivní doba pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů již uplynula, a nelze tak rozšiřovat žalobou uplatněný nárok. Má za to, že se v daném případě nejedná o nový samostatný nárok, ale naopak o nárok uplatněný žalobou a soud byl povinen si sám opatřit důkazy z úřední povinnosti při zjišťování, v jakém rozsahu jsou předmětné nemovitosti zatíženy.
Domníval se dále, že tímto zatížením došlo k takovému poškození nemovitosti, které odůvodňuje postup soudu odchylující se od zásady, že se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vychází ze stavu věci ke dni zániku, ale z ceny ke dni vypořádání. Nalézací soudy podle něj nezohlednily při stanovení ceny předmětných nemovitostí ani skutečnost, že stavba ještě není zkolaudována, není ji možné užívat, je poškozena a bude muset dojít k jejímu dobudování. Rovněž vytkl nalézacím soudům, že měly vypořádat investice, které dovolatel v řízení doložil a vyčíslil, čímž měl žalované vzniknout majetkový prospěch, protože se jedná o nutný náklad na údržbu společného domu ve smyslu §145 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel brojil i proti vypořádání obou úvěrů. Má za to, že soudy pochybily, pokud do závazku ke dni rozvodu nezahrnuly kromě již kapitalizovaných úroků i ty úroky, které do budoucna vzniknou.
Dovolatel brojil také vůči dle jeho názoru nesprávnému rozdělení náhrady nákladů řízení za situace, kdy nalézací soudy přiznaly znalcům znalečné v plné výši, ačkoliv bylo zjevné, že tyto znalecké posudky jsou v rozporu se zákonem.
Dovolatel ve lhůtě stanovené k podání dovolání své podání doplnil. Otázkou zásadního právního významu má být posouzení, zda „je možné přikázat nemovitosti v případě, že nelze v katastru nemovitostí zapsat výhradní vlastnictví k nemovitostem tehdy, pokud napadený rozsudek nespecifikuje, že jsou přikazovány včetně majetkového zatížení“ V doplnění dovolání dovolatel podal návrh na odklad vykonatelnosti.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za důvodné. Znalec podle jejího názoru cenu nemovitostí stanovil zcela správně. Má za to, že investice či náklady na rekonstrukci a údržbu nemovitosti nemohou být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť nemovitost je třeba vypořádat ve stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Totéž platí o pohledávce za státem ve výši 60.000,-Kč. V dalším žalovaná souhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel v dovolání napadl mimo jiné způsob, jakým soudy vypořádaly příslušenství úvěrového závazku, z hlediska, nakolik je třeba přihlédnout při vypořádání k příslušenství, které se váže k období po rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně zaujal názor, že k budoucím úrokům z nesplaceného úvěru přihlédnout nelze.
Odvolací soud naproti tomu při právním posouzení této otázky vyšel z toho, že pokud je předmětem vypořádání neuhrazený úročený dluh, který ke dni rozhodnutí soudu existuje, vypořádá soud nejenom splatnou část dluhu, včetně úroků ode dne zániku zákonného majetkového společenství do dne rozhodnutí soudu, ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu „přirostou“ teprve v budoucnu.
V této části odvolací soud posoudil práva a povinností účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně, a dovolání je proto v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel soudům vytkl, že při vypořádání příslušenství za období od rozhodnutí soudu nezohlednily.
Řešením uvedené otázky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113, v němž vyložil, že stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které nelze vypořádat jen splatnou část dluhu, aniž by bylo vypořádáno i příslušenství, byť se splatným ještě nestalo, jestliže i toto dosud nesplatné příslušenství dluhu tvoří součást nevypořádaného společného jmění účastníků.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že v daném směru je rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné. Odvolací soud vyjádřil názor souladný s argumentací dovolacího soudu a uzavřel, že soud prvního stupně z uvedených zásad vycházel, ačkoliv soud prvního stupně výslovně uvedl, že „budoucí úroky z nesplaceného úvěru“ zahrnout do vypořádání nelze. Odvolací soud nadto podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí vypořádal dluh z nesplaceného úvěru č. 618227115 ve výši zůstatku ke dni 12. května 2011 v částce 69 790,30 Kč, aniž by bylo zřejmé, zda svou úvahu o potřebě vypořádání i dalšího příslušenství do rozhodnutí jakkoliv promítl, tj. zda do vypořádání promítl i úroky, jejichž splatnost nastane v budoucnu. Smlouva o úvěru je (§497 a násl. obchodního zákoníku) smlouvou, kterou se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z rozhodnutí odvolacího soudu však ani nevyplývá, že by se mělo jednat o úvěr, u kterého by např. již nezůstávaly k úhradě žádné úroky, ale toliko jistina. Ačkoliv tedy odvolací soud vychází z nutnosti vypořádat i příslušenství úvěru, jehož splatnost nastane po rozhodnutí soudu, takové příslušenství nevypořádal a ani nevysvětlil, z jakého důvodu k jeho vypořádání nepřistoupil. Za této situace dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) uplatnil právem.
Dovolatel v dovolání dále napadl i způsob vypořádání úvěru, který ke dni rozhodování soudu již byl uhrazen. Nalézacím soudům vytkl, že u již splaceného úvěru č. 518073178 „nevypořádal splacenou část dluhu a splacených úroků bez toho, aby přičetl i jeho příslušenství – úroky, které by k dluhu přirostly teprve v budoucnu, kdyby nebyla půjčka předčasně splacena“. Zjevně touto úvahou směřuje k závěru, že soudy měly do vypořádání promítnout příslušenství, které by účastníci byli povinni poskytovateli úvěru zaplatit, pokud by nedošlo k dřívější úhradě tohoto úvěru.
V již výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 Nejvyšší soud uvedl, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich majetkového společenství, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů.
Do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se pak může jako smluvní závazek promítnout pouze neuhrazený dluh v jeho skutečné výši, nikoliv možné příslušenství, které by byly osoby zavázané z úvěrové smlouvy povinny zaplatit, pokud by nedošlo k dřívější (předčasné) úhradě úvěrových povinností. Jestliže totiž došlo v souladu se smluvními úvěrovými podmínkami k dřívějšímu splnění smluvních povinností, není dán dluh, který by existoval, a nemůže se proto projevit ve vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dovolatel zjevně směřuje k závěru, že pokud by k předčasnému (oproti původním smluvním podmínkám) splacení úvěru nedošlo, byla by výše úroků vyšší, než jaká byla vzhledem k předčasné úhradě, a tuto výši chce zohlednit při vypořádání. Jestliže se však nejedná o existující dluh ze závazkového právního vztahu, který nejenže neexistoval ke dni rozhodování soudu, ale jako splatný dluh neexistoval vůbec, odvolací soud postupoval správně, jestliže do vypořádání nepromítl příslušenství – úroky, které by k dluhu přirostly teprve v budoucnu, kdyby nebyla půjčka řádně splacena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž není dán.
Dovolatel v dovolání rozsáhlou argumentací zpochybňuje závěry znaleckého dokazování, pokud se jedná o obecnou (obvyklou) cenu, kterou soudy vzaly za základ pro úvahu o výši vypořádacího podílu. Podle jeho názoru měly soudy dospět k nižší ceně předmětných nemovitostí, protože závěry znaleckého dokazování nejsou správné.
V daném směru práva a povinnosti účastníků ve vztahu k vypořádání nemovitostí soudy posoudily shodně, a dovolání by proto bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
V rámci vymezení otázky zásadního právního významu dovolatel dále zpochybnil závěry podávající se ze znaleckého posudku určujícího cenu nemovitostí.
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že řízení ve věci se rozhodnutím dovolacího soudu nekončí, považuje dovolací soud za vhodné poukázat na skutečnost, že pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
S přihlédnutím k tomu, že znalecký posudek byl v řízení vypracován již v roce 2009, bude v dalším řízení nezbytná aktualizace znaleckého dokazování k obecné ceně předmětných nemovitostí, přičemž se odvolací soud (případně soud prvního stupně) bude muset vypořádat i s dovolacími námitkami vztahujícími se k již vypracovanému znaleckému posudku.
V souvislosti s vypořádáním nemovitostí však dovolatel vedle výhrad vůči zjištění obecné ceny zpochybnil i právní aspekty vypořádání.
Nalézací soudy při vypořádání nemovitostí vyšly z pravidla, podle kterého se při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny ke dni vypořádání, přičemž tento postup je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 496).
Soudní praxe nicméně připustila, že uvedené pravidlo neplatí bezvýjimečně; precizovala ho závěrem, podle kterého zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str. 418).
Dovolatel v dovolání namítal, že jsou dány podmínky pro uplatnění výjimky z uvedeného oceňovacího pravidla, a to ze tří důvodů :
a) v daném případě se jedná o vypořádání rozestavěného domu, který nebylo možné v době podání dovolání užívat, dům bude nezbytné pro úspěšnou kolaudaci dobudovat nemalými finančními prostředky, bude muset mimo jiné dojít k podání žádosti o změnu stavby a vypracování nové dokumentace. Tyto okolnosti představují pro dovolatele předpoklady pro odklon od výše uvedeného oceňovacího pravidla.
Podle názoru dovolatele soudy postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když nepokládaly za rozhodný jiný stav společné věci, než z jakého vychází judikatura, pokud nebylo pokračováno ve stavbě nedokončeného objektu a nemovitost je přikázána některému z účastníků jako stavba v podstatně horším stavu, než tomu bylo v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví.
S touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k němu nezaujal. Bude proto nutné, aby své stanovisko k uvedené námitce v rámci přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí vyjádřil v odůvodnění svého následného rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.).
b) soudy nezohlednily stav opotřebení nemovitostí za dobu trvání soudního řízení tím, že by při vypořádání postupovaly odchylně od obecného oceňovacího pravidla. Dovolatel v dovolání namítal, že soudy měly přistoupit k ocenění nemovitostí podle stavu a ceny v době vypořádání, protože věc užívali oba účastníci, společně se podíleli na majetkových výhodách z takového užívání plynoucích, a proto „se jeví spravedlivé, aby se též podíleli na zmenšení hodnoty, ke kterému v důsledku užívání došlo“.
Ani s touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k nim nezaujal. Bude proto nutné, aby své stanovisko k uvedené námitce vyjádřil v odůvodnění svého následného rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.).
c) soudy měly přihlédnout k ocenění nemovitostí podle stavu a ceny v době vypořádání také z toho důvodu, že ke dni rozhodování soudů byly předmětné nemovitosti zatíženy právní závadou, ke které soudy nepřihlédly; zohlednění této skutečnosti bylo namístě z toho důvodu, že podle názoru dovolatele bylo dáno okolností, že neprovedení kolaudace objektu bylo způsobeno „vinou žalované“, což zavinilo „omezení a trvalost a neodstranitelnost z důvodu uplynutí lhůty“.
V poměrech konkrétního případu dovolatel soudům vytýkal, že při rozhodování nezohlednily omezení převodu nemovitostí, jež se váže k pohledávce státu ve výši 60 000,- Kč s příslušenstvím. Dovolatel v této souvislosti vyjadřoval názor, podle kterého uvedené omezení a majetkové právo státu má vliv na určení výše ceny obecné a zejména pak na určení výše přiměřené náhrady započítávané do povinnosti úhrady na vyrovnání podílů.
Jestliže by dovolatel uvedenou námitkou soudům vytýkal, že nevypořádaly závazek účastníků vůči státu ve výši 60 000,- Kč s příslušenstvím, bylo by namístě se zabývat posouzením, zda takto uplatněný nárok je v souladu s ustálenými závěry judikatury dovolacího soudu, podle kterých soud může vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást zákonného majetkového společenství, které učiní účastníci předmětem řízení ve lhůtě do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) – (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. Listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8045, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 8310).
Pokud by však jeho výhrada směřovala pouze k tomu, že v rámci stanovení pravidel pro oceňování a pro vypořádání soudy nepřihlédly k tvrzené právní závadě na nemovitosti, ačkoliv k takové závadě přihlédnout měly, jednalo se o námitku nesprávného právního posouzení věci a nikoliv o uplatnění nového nároku.
Ani s touto námitkou a argumentací se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a žádnou argumentaci k němu nezaujal. Bude proto nutné, aby své stanovisko k uvedené námitce vyjádřil v odůvodnění svého následného rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.).
V souvislosti s tvrzenou právní závadou dovolatel považoval za otázku zásadního právního významu posouzení, „zda je možné přikázat nemovitosti tak, že nelze do katastru nemovitostí zapsat výhradní vlastnictví k nemovitostem, které byly přikázány do výlučného vlastnictví (dovolatele), jelikož napadený rozsudek nespecifikuje, že jsou přikazovány včetně majetkového zatížení. Katastrální úřad nemůže zapsat vlastnictví přikázané bez majetkového zatížení a svévolně tím zapsat vlastnictví zatížené majetkovým oprávněním bez zákonného důvodu“. Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatel touto námitkou vystihl argumentaci, podle níž nelze přikazovat do výlučného vlastnictví nemovitosti, které jsou zatíženy v katastru nemovitostí vyznačeným právem, z něhož vyplývá povinnost, bez specifikace, že jsou přikazovány s tímto právem nebo bez něj. V dalším řízení tak bude na odvolacím soudu, aby se i s touto námitkou ve svém rozhodnutí vypořádal.
Ve vztahu k věci samé dovolatel konečně nalézacím soudům vytkl, že nevypořádaly investice, které dovolatel vložil do předmětných nemovitostí v průběhu soudního řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, tj. po zániku bezpodílového spoluvlastnictví.
Dovolatel, byť bez bližší konkretizace, namítal, že soudy při vypořádání nepřihlédly k investicím, které v průběhu soudního řízení do předmětných nemovitostí učinil, a „neprovedly zápočet v částce skutečně vynaložených nákladů v rozhodnutí o výši povinnosti na úplné dorovnání podílů“.
Tyto investice v dovolání nijak blíže nekonkretizoval a ani z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jaké stanovisko k otázce žalobcem tvrzených vnosů zaujal odvolací soud. Ten ve svém rozhodnutí pouze souhrnně – taktéž bez jakékoliv bližší konkretizace – operuje s tzv. vnosy žalobce, z rozhodnutí se však nepodává, že by mělo jít o vypořádání částek, které žalobce – podle svého tvrzení – investoval do nemovitosti v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Bude proto v dalším řízení nutné, aby žalobce konkretizoval, o jaké investice do nemovitosti mělo z tohoto pohledu jít.
Z hlediska možného právního posouzení uvedené otázky odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že zhodnocení společné věci účastníky v době po zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze zdrojů, jež netvořily toto spoluvlastnictví, nemá vliv na cenu, kterou soud pro účely řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stanoví. Zhodnocení společné věci ze zdrojů nikoliv společných, jež netvořily bezpodílové spoluvlastnictví, nemůže mít vliv na cenu, kterou soud pro účely řízení o vypořádání stanoví pravidlem, podle kterého při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Je tomu tak především proto, že takové investice z odděleného majetku jednoho z účastníků do společného majetku soud ve smyslu §150, věty druhé, obč. zák. posuzuje odděleně od ceny věci, na níž byly vynaloženy. Podle tohoto ustanovení „každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit. co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“. Je-li aplikace tohoto ustanovení soudem opodstatněná, promítne se to nikoli ve výši ceny věci, na niž účastník svůj náklad vynaložil, ale do výroku, jímž se vyrovnávají podíly účastníků na vypořádávaném majetku.
Pokud žalobce v dovolání uplatňoval výhrady vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, poukazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého dovolání proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné. Protože však výroky o náhradě nákladů řízení jsou závislé na rozhodnutí ve věci samé, sdílí také právní režim rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. společně s napadeným usnesením o náhradě nákladů řízení státu zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu