ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4755.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4755/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. M. , b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti žalovaným 1) K. G. , 2) M. H. , 3) V. H. , 4) H. H. , 5) B. K. , 6) P. K. , 7) M. T. , 8) S. T. , 9) E. G. , o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 189/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 12 Co 274/2009–324, ve znění opravného usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 12 Co 274/2009-341, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 15 C 189/2004-234, zrušil výrokem I. rozsudku podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 641, zahrada, o výměře 5 119 m2, zapsanému na listu vlastnictví č. 570 pro obec a katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk, a vypořádal je způsobem uvedeným ve výrocích II. – VI. rozsudku. O nákladech řízení pak rozhodl ve výrocích VII. – IX. rozsudku.
Soud prvního stupně zrušil na návrh žalobců spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k pozemku parc. č. 641 v katastrálním území S. a vypořádal je tak, že pozemek rozdělil mezi žalobce a žalované. Vzal za prokázané, že všichni účastníci jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti, která se nachází v blízkosti domu, v kterém mají účastníci rovněž spoluvlastnické podíly. Konstatoval, že všichni spoluvlastníci si již pozemek fakticky rozdělili a užívají jej odděleně. Rovněž z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že mezi spoluvlastníky jsou neshody, které odůvodňují zrušení podílového spoluvlastnictví.
V řízení před soudem prvního stupně byl pořízen geometrický plán, který řešil přístup žalobců k jejich pozemkům po rozdělení předmětné nemovitosti. První variantou bylo zřízení věcného břemene práva cesty ve prospěch žalobců přes pozemek, který měl připadnout žalovanému 1) a žalované 9) do jejich společného jmění manželů. Druhou variantu pak představovalo zřízení přístupové cesty na pozemky žalobců po oddělení části pozemků, které měly připadnout do společného jmění manželů žalovaného 1) a žalované 9). Žalobci nesouhlasili s první variantou přístupu na jejich pozemky přes pozemek žalovaného 1) a žalované 9), neboť ti v minulosti uskladnili na „svém“ pozemku dřevo, kterým bylo zabráněno průjezdu a průchodu přes pozemek. V řízení však bylo prokázáno, že se uvedené jednání neopakovalo a žalovaný 1) za 5 dní po složení dřeva na svůj pozemek toto dřevo odstranil. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nejvhodnějším řešením je zřídit věcné břemeno podle navržené první varianty s tím, že i u ostatních spoluvlastníků byly tímto způsobem upraveny přístupy k jejich pozemkům a neexistuje žádný důvod, proč by měl být přístup žalobců řešen jiným způsobem, když by takovým postupem bylo založeno nerovné postavení spoluvlastníků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 12 Co 274/2009–324, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že pozemek přikázaný do vlastnictví žalovaných 2) a 3) přikázal do vlastnictví žalované 4). Žalovanou 4) rovněž zavázal, aby na vyrovnání „spoluvlastnického podílu“ zaplatila určené částky žalovaným 5) a 6) a 1) a 9), a nově upravil povinnost žalované 4), pokud šlo o výši přiměřené náhrady vůči žalovaným 5) a 6) a 1) a 9), přičemž tato změna reflektovala změnu v přikázání pozemků. Dne 7. května odvolací soud vydal opravné usnesení č. j. 12 Co 274/2009-341, kterým rozsudek doplnil tak, že stanovil, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán Ing. Květoslava Berky ze dne 2. května č. 328-105/2007 a rovněž opravil výroky o nákladech řízení státu o identifikaci účtu, na který mají být poukázány.
V ostatním odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění i právního posouzení věci. Zdůraznil, že se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak jak jej učinil soud prvního stupně (tj. se samotným rozdělením a zřízením věcných břemen), souhlasili všichni žalovaní a zřízení věcného břemene postačí k zajištění přístupu žalobců k jejich pozemkům, přičemž stejným způsobem byl upraven i přístup k pozemkům ostatních spoluvlastníků. Ani odvolací soud tedy neseznal, že by zde byl důvod k tomu, aby přístup k pozemkům žalobů byl vyřešen jiným způsobem než u ostatních vlastníků. Uvedl, že pokud v minulosti došlo ze strany žalovaného 1) k bránění v přístupu na část pozemku užívanou žalobci, jednalo se o výjimečnou situaci, což bylo i v průběhu řízení objasněno.
V odvolacím řízení dále žalobci předložili důkaz, kterým byl souhlas Policie České republiky, dopravního inspektorátu ze dne 13. května 2009. Odvolací soud však s poukazem na zásadu neúplné apelace v odvolacím řízení provedení tohoto důkazu nepřipustil a tento svůj postup odůvodnil poukazem na skutečnost, že předložený důkaz nelze podřadit pod žádnou z výjimek ze zákazu novot uplatněných v odvolacím řízení v režimu §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v §237 písm. a) o. s. ř. a v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b), tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívají se, že nalézací soudy nepostupovaly správně, když z variant geometrického plánu zvolily první, a tak přístup k pozemkům žalobců zajistily zřízením věcného břemene, jímž zatížily pozemek žalovaných 1) a 9). Soudy tak pochybily, když nerozhodovaly s ohledem na předcházení budoucích sporů; zřízením věcného břemene je z důvodu konfliktních vztahů žalobců a žalovaných 1) a 9) ,,odsoudily“ k podání další žaloby na zrušení věcného břemene. Rovněž brojí proti tomu, že odvolací soud nepřipustil provedení listinného důkazu – souhlasu Policie České republiky, dopravního inspektorátu ze dne 13. května 2009, ačkoliv se dle jejich názoru jednalo o důkaz přípustný v odvolacím řízení podle §205a odst. 1 písm b) a c) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř, dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. uvádí nejen jednotlivé možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale také závazné pořadí, ve kterém je soud může použít. Rozdělení věci mezi spoluvlastníky je na prvém místě.
Podle §142 odst. 3 věty první obč. zák. při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti.
Dovolatelé v dovolání nezpochybňují způsob, jakým nalézací soudy provedly vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy reálným rozdělením předmětné nemovitosti mezi spoluvlastníky. Neztotožňují se však s názorem nalézacích soudů, pokud jde o způsob zajištění přístupu k jejich pozemkům, když nalézací soudy zřídily v jejich prospěch věcné břemeno práva cesty přes sousední pozemek žalovaných 1) a 9) a nepřiklonily se k variantě spočívající v nezbytném zřízení přístupové cesty, kterou dovolatelé navrhovali.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), C. H. Beck, pod pořadovým č. 5748, vyložil, že lze podle §142 odst. 3 obč. zák. zřídit věcné břemeno spočívající v právu cesty.
Je na úvaze soudu, zda při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zřídí věcné břemeno. Při zřizování věcného břemene je pak třeba brát zřetel na právně relevantní skutečnosti, např. hospodárnost a účelnost zřízení nového přístupu k nemovitosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1715/2010, Soubor, pořadové č. C 8618).
Úvaha nalézacího soudu, zda zřídí věcné břemeno či nikoliv, při respektování a zohlednění právně významných skutečností, nemůže být předmětem přezkumu dovolacím soudem, ledaže by byla zjevně nepřiměřená.
Obecná východiska podmínek rozdělení nemovitostí i ve vztahu ke zřízení věcných břemen vyložil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8945, tak, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého z podílových spoluvlastníků s konkrétním způsobem rozdělení nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl.
S uvedenou judikaturou je rozhodnutí nalézacích soudů v souladu.
V daném případě nelze považovat úvahy nalézacích soudů za nepřiměřené. Nalézací soudy pouze zvolily jednu z více možných variant rozdělení pozemku, lišící se od jiné ve způsobu přístupu žalobců k jejich pozemkům, a to variantu, která vyplývá přímo ze zákona (§142 odst. 3 obč. zák.). Výběr zvoleného způsobu vypořádání pak dostatečně odůvodnily požadavkem rovnosti všech (spolu)vlastníků rozděleného pozemku, když věcná břemena byla zřízena i mezi ostatními vlastníky. Rovněž pak bylo prokázáno, že žalovaní 1) a 9) zabránili složením dřeva v přístupu žalobců na jimi užívanou část pozemku pouze jednorázově v roce 2004, nalézací soudy tak neměly důvod se od zvolené varianty odchylovat.
Pokud žalobci namítají, že zřízením věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes sousední pozemek soudy pochybily, neboť nebraly v potaz riziko možných budoucích sporů a ,,odsoudily“ tak dovolatele k podání žaloby na zrušení věcného břemene, nelze jejich námitce přisvědčit. Dovolatelé v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008.
Tento poukaz však není přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí míří na řešení zcela odlišného případu.
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a která tak může vést ke zrušení věcného břemene, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1041). V rozsudku uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 12, str. 447, na který dovolatelé odkazují, dospěl dovolací soud k závěru, že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní, nemovitost zatíženou věcným břemenem nikdo z nich proto neužívá a i v průběhu řízení docházelo k jejímu poškozování, které účastníci sváděli jeden na druhého, a existence věcného břemene je důvodem sporů mezi účastníky, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu.
V tomto konkrétním rozhodnutí však konfliktní vztahy mezi účastníky, které dosahovaly značné intenzity, měly za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, důvod ke zrušení věcného břemene tedy prospíval povinnému z věcného břemene, nikoliv oprávněnému.
V případě dovolatelů, kteří jsou oprávněnými z věcného břemene, nelze uzavřít, že by vztahy mezi účastníky byly konfliktní do té míry, aby měly za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných v takové intenzitě, která by mohla vést k úvaze ke zrušení věcného břemene a tím pádem bránit zřízení věcného břemene, ani v řízení tato skutečnost nevyšla najevo. Prokázáno bylo pouze jednorázové zabránění v přístupu ze strany žalovaných 1) a 9) před cca 8 lety. Za této situace nelze prezumovat úvahu o předpokládaném konfliktním výkonu práv a povinností vyplývajících z věcného břemene, v takové intenzitě, která by mohla vést ke zrušení věcného břemene
Dovolatelé měli dále za to, že řízení je postiženo vadou, spočívající v neprovedení listinného důkazu (souhlas Policie České republiky – dopravního inspektorátu se zřízením přístupové cesty). Zde uplatnili dovolací důvod vyplývající z §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Domnívali se, že odvolací soud měl s ohledem na ustanovení §205a písm. b) a c) o. s. ř. důkaz provést.
Podle §205a odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
Přípustnost navrhovaného nového důkazu v odvolacím řízení však není možné vyvodit z dovolateli uplatněných ustanovení §205a písm. b) a c) o. s. ř., neboť dovolateli předložený důkaz není způsobilý prokázat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205a písm. b) o. s. ř.), protože dovolatelé ve skutečnosti nesměřují k prokázání vady řízení (kterou ostatně ani netvrdí), ale k naznačené nutnosti odlišného zjištění skutkového stavu věci oproti skutkovým závěrům učiněným soudem prvního stupně.
Ani na základě §205a písm. c) o. s. ř. nebyl odvolací soud oprávněn dovolateli navrhovaný důkaz provést, protože nezpochybňuje věrohodnost již provedených důkazních prostředků.
Nejde totiž o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jako ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2003, pod pořadovým č. 175). Dovolatelé však zpochybňují toliko skutková zjištění podávající se z provedeného důkazu – vyjádření Městského úřadu v Šumperku ze dne 6. dubna 2004 – týkající se podmínek pro případné provedení dalšího dopravního napojení na pozemní komunikaci III./4503 v katastrálním území Sobotín, nikoliv samotnou věrohodnost uvedeného důkazního prostředku. O případ připuštění nového důkazu v režimu §205a odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. tak nemůže jít.
Nad rámec dovolací soud dodává, že i kdyby důkaz navrhovaný v průběhu odvolacího řízení byl důkazem přípustným, na výsledku dovolacího řízení by to ničeho nezměnilo. Ikdyž by se jednalo o vadu řízení, nebyla by však způsobilá založit nesprávné rozhodnutí ve věci, protože odvolací soud ani soud prvního stupně své rozhodnutí na existenci skutečností podávajících se z odvolateli zpochybňovaného důkazu (zprávy Městského úřadu v Šumperku) prostřednictvím předloženého důkazu v odvolacím řízení (zprávy Policie České republiky ke zřízení přístupové cesty) nezaložily. Jinými slovy řečeno, obsah zprávy Městského úřadu v Šumperku nebyl pro nalézací soudy pro volbu způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví podstatný a určující, neboť zjištění, které měl odvolací soud z důkazu předloženého dovolateli v odvolacím řízení učinit, nebylo podle odůvodnění rozsudků významné pro rozhodnutí věci, a neprovedení navrženého důkazu by tak nemohlo představovat vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nalézací soudy svá rozhodnutí totiž založily na úvaze, že z navrhovaných způsobů přístupu k pozemkům dovolatelů je zřízení věcného břemene vhodnější variantou, která odpovídá okolnostem dané věci, tj. skutečnosti, že i v případě ostatních vlastníků je přístup k pozemkům řešen podobně a není zde důvod řešit přístup k pozemkům žalobců jinak, neboť pokud došlo v minulosti k zabránění průchodu dovolatelů přes sousedův pozemek, stalo se tak pouze jednorázově a v dřívějším období. Jinak řečeno - to, že v řízení před soudem prvního stupně původně vydal Městský úřad Šumperk zamítavé stanovisko pro zřízení nové přístupové cesty (druhá varianta naznačená v geometrickém plánu), tedy nemělo vliv na úvahu soudu, proč zvolil variantu první naznačenou v geometrickém plánu, tedy zřízení věcného břemene, a odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně správný. Nalézací soudy nevyloučily vypořádání spoluvlastnictví variantou druhou pro negativní stanovisko ke zřízení dopravního napojení k pozemní komunikaci, ale z jiných, výše uvedených důvodů. Proto stanovisko Police České republiky, předložené dovolateli v odvolacím řízení, nemělo vliv na úvahu soudu odvolacího při přezkumu správnosti závěrů soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný a uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolací soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu