ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4919.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4919/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K. , bytem v Č. B., b) J. K. , bytem v Č. B., obou zastoupených JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalovaným 1) J. M. , bytem v Č. B., 2) J. M. , bytem v Č. B., oběma zastoupeným JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 3/66, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 382/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2010, č. j. 19 Co 1541/2010-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení věcného břemene chůze a jízdy jedno i vícestopými vozidly, které bylo na základě smlouvy zřízeno ve prospěch žalovaných na pozemku, vodní plocha, v katastrálním území L., obci Z. (dále jen ,,zatížený pozemek“). Důvodem pro zrušení věcného břemene měla být významná změna podmínek, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno. Zatímco v době uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene byl přístup žalovaných na jejich pozemek možný pouze přes zatížený pozemek, v době podání žaloby již mají umožněný přístup ke svým nemovitostem z veřejné komunikace, neboť zakoupili část pozemků, to vše v katastrálním území L., obci Z. o výměře 216 m2 (nyní pozemky v katastrálním území L., obci Z., dále jen ,,pozemky“), které byly připojeny k pozemku žalovaných v katastrálním území L., obci Z. (dále jen ,,pozemek“), a je tak možné je využít k vjezdu na pozemek žalovaných v katastrálním území L., obci Z. (dále jen ,,pozemek panující“), kde se nachází jejich chata.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2010, č. j. 12 C 382/2005-238, zrušil věcné břemeno práva chůze a jízdy jedno i vícestopými vozidly po zatíženém pozemku (výrok I. rozsudku) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zrušení věcného břemene ve výši 1.000,- Kč (výrok II. rozsudku). Ve výrocích III. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že žalobci jsou vlastníky zatíženého pozemku a žalovaní jsou vlastníky pozemku panujícího a pozemku. Na pozemku panujícím i zatíženém se nachází chaty. Žalovaným vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 9. února 1999, uzavřené mezi obcí Z., žalobci a žalovanými. Dále vzal za prokázané, že žalovaní uzavřeli s obcí Záboří dne 6. června 2003 kupní smlouvu, na základě které došlo k připojení části pozemku (dnes parc.) k pozemku. Žalobci darovali obci Z. nově vzniklý pozemek v katastrálním území L., obci Z. o výměře 9 m2 (dále jen ,,pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku, čímž došlo ke zvětšení možné plochy příjezdu z veřejné komunikace po části pozemku (dnes pozemky). Znalec Ing. P. konstatoval, že se tím stal příjezd na pozemek žalovaných bezproblémovým. V řízení byl pořízen další znalecký posudek Ing. S., který byl soudu předložen žalovanými. Soud prvního stupně však měl za to, že se s ním znalec Ing. P. vypořádal a uvedl, že posudek J. S. byl vypracováván v době, kdy plynulé odbočení na daném místě nebylo možné, což však bylo změněno právě vznikem pozemku, kterým došlo k takové změně vlastnických vztahů, že je nově bezproblémové odbočení pro všechny dopravní prostředky. Dále bylo prokázáno, že během řízení darovali žalovaní pozemek svému synovi R. M., který následně tento pozemek zčásti převedl zpět žalovaným. R. M. v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že není ochoten umožnit žalovaným přístup na pozemek parc. č. 2121/3, který by chtěl podnikatelsky využít. Nevysvětlil však, jaký konkrétní podnikatelský záměr na tomto pozemku má.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou v daném případě dány podmínky pro zrušení věcného břemene. Bezprostředně před datem rozhodování soudu totiž byla situace taková, že znalec Ing. P ve svém znaleckém posudku ze dne 18. dubna 2009 konstatoval, že je možné odbočení z veřejné cesty na pozemek, a žalovaní tak mají možnost dostat se na zatížený pozemek. Žalobci převedli část svého pozemku obci Z., čímž vznikl pozemek, který umožnil bezproblémový vjezd na pozemek žalovaných. Bezprostředně poté převedli žalovaní pozemek svému synovi, který jim následně část tohoto pozemku převedl zpět a soudu nevysvětlil důvody, které ho k této transakci vedly, ani to, jaký záměr má s uvedeným pozemkem. Uvedl, že žalovaným neumožní přístup po svém pozemku.
Soud prvního stupně hodnotil toto chování žalovaných a jejich syna v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) a poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, který vychází z restriktivního výkladu zákonných podmínek pro zřízení nezbytné cesty přes pozemek vlastníka. To, že se žalovaní dobrovolně zbavili přístupu na svůj pozemek, nemůže jít k tíži žalobců. Daná situace podle názoru soudu prvního stupně vyvolala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a proto soud prvního stupně věcné břemeno v souladu s ustanovením §151p odst. 3 obč. zák. zrušil.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 19 Co 1541/2010-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může spočívat jak v objektivních okolnostech, tak i v osobních poměrech účastníků a za jistých okolností může vzniknout i změnou chování účastníků. Odvolací soud se shodně se soudem prvního stupně ztotožnil se skutkovým zjištěním, že žalovaní měli přístup na zatížený pozemek, který vznikl tím, že přikoupili část pozemku o výměře 216 m2 (dnes pozemky). Ze znaleckého posudku Ing. V. P. bylo zjištěno, že je možné na tento pozemek najíždět z veřejné cesty ve vlastnictví obce a žalovaní mají tak zajištěn přístup na panující pozemek. To, že je takový přístup k jejich chatě o něco delší, než kdyby nadále využívali věcné břemeno přes zatížený pozemek, na věci nic nemění. Jestliže měli žalovaní přístup a tohoto přístupu se dobrovolně zbavili tím, že darovali pozemek svému synovi, aniž by k tomu měli vážný důvod, dospěl odvolací soud k závěru, že toto nemůže jít k tíži žalobců a zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene. Věcným břemenem by totiž měl být vlastník omezován co nejméně. Žalovaní získali přístup přes nově nabytý pozemek a nebyl tak důvod, aby žalobci byli nadále zatěžováni věcným břemenem, proto soud prvního stupně správně věcné břemeno za náhradu zrušil. Postup žalovaných, kteří se dobrovolně zbavili přístupu ke své chatě tím, že pozemky, které jim zajišťovaly tento přístup, darovali svému synovi, je třeba hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které považují za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé tvrdí, že zakoupení pozemku nemělo vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nedošlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nezhoršilo se užívání zatíženého pozemku žalobci ani žalobcům nevznikla žádná újma. Uvedli, že v důsledku zrušení věcného břemene nebudou mít do budoucna zajištěn adekvátní příjezd na pozemky ve svém vlastnictví všemi druhy osobních automobilů, nákladními vozidly a vozidly služeb. Dovolatelé mají za to, že darováním pozemku nedošlo k rozporu s dobrými mravy, protože uvedené pozemky nezajišťují plnohodnotné využití tak jako zrušené věcné břemeno. Dovolatelé jsou toho názoru, že i kdyby byl možný za určitých okolností určitými vozidly možný příjezd po pozemcích k panujícímu pozemku, nekryje se tento rozsah oprávnění s oprávněním z věcného břemene přes zatížený pozemek.
Dovolatelé mají za to, že je naplněn pouze jeden předpoklad zrušení věcného břemene, a to předpoklad změny poměrů, ostatní předpoklady naplněny nejsou. Podle jejich názoru věcné břemeno plní svou funkci a i přes nastalou změnu může nadále sloužit potřebám účastníků. Argumentují také tím, že pozemky jsou nezpevněné, mírně písčité, porostlé náletem a nesplňují nároky kladené na příjezdovou komunikaci a aby mohli sloužit příjezdu na panující pozemek odvolatelů, by bylo nutné investovat značné náklady.
Dovolatelé upozorňují, že na danou věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, na který soud prvního stupně odkázal, neboť není aplikovatelný ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Dovolatelé jsou toho názoru, že by se příčilo dobrým mravům, kdyby soud omezil jejich syna v jeho podnikání tím, že by ho donutil poskytnout celý pozemek pro průjezd jeho rodičů k objektu rekreační chaty, když je zřízeno věcné břemeno přes zatížený pozemek, které je tomuto účelu přizpůsobeno mnohem lépe.
Dovolatelé shrnuli, že na straně žalobců nedochází existencí věcného břemene k neodůvodněné újmě, když je zatížený pozemek jimi i dovolateli využíván již od roku 1999 na základě smlouvy, kterou dobrovolně podepsali. Přístup k panujícímu pozemku přes pozemek zatížený je podle názorů odvolatelů nejvhodnější a je nejlépe uzpůsoben průjezdu také jiných než osobních automobilů.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věcech samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) zakládajících zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže proto v dovolání dovolatelé naznačují nesouhlas se skutkovými zjištěními, zejména potud, že přes své pozemky nemají zajištěn přístup a příjezd k chatě ve stejném kvalitativním rozsahu jako přes pozemek žalobců, je kritika těchto skutkových zjištění pro právní posouzení věci bez významu. Soudy totiž vyšly z jednoznačných zjištění, že tento přístup přes vlastní pozemky žalovaných zajištěn dán je a z takového zjištění je v daném případě povinen dovolací soud vycházet.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelé především polemizují se skutkovými závěry nalézacích soudů. Rekapitulují právní názory odvolacího soudu, neuvádí však, v čem spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť jejich kritika právních závěrů je důsledkem odlišného náhledu na skutková zjištění, k nimž nalézací soudy dospěly.
V rovině právní je z dovolání zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí (i v případě, kdy by akceptovali skutková zjištění nalézacích soudů) se závěry, které nalézací soudy přijaly při úvaze o zrušení věcného břemene, byť v této souvislosti neformulují žádnou otázku zásadního právního významu.
Závěry nalézacích soudů jsou však v souladu s hmotným právem.
Podle §151p odst. 3 věta právní obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Nalézací soud vyšly – souhrnně řečeno – ze zjištění, že v době smluvního zřízení věcného břemene neměli žalovaní jakožto oprávnění z věcného břemene zajištěn přístup k jejich stavbě jiným způsobem než přes pozemek žalobců. Následně se stali žalovaní vlastníky pozemků vedoucích přímo k pozemku ve vlastnictví obce, čímž měli zajištěn přístup ke své chatě přes vlastní pozemky, neboť prostřednictvím uvedeného obecního pozemku je zajišťován přístup k rekreačním chatám, tj. nejenom k chatě žalovaných; tato skutečnost nebyla mezi účastníky v řízení sporná. Ostatně, přes uvedený obecný pozemek mají žalovaní zajištěn přístup i na pozemek ve vlastnictví žalobců, který je zatížen věcným břemenem ve prospěch žalovaných. Soudy obou stupňů právně vyhodnotily, že taková skutečnost je změnou poměrů, která zakládá důvodnost požadavku na zrušení věcného břemene. Tento dílčí právní závěr je v souladu s názory vyslovenými v odborné literatuře a dovolací soud neshledal v dané věci důvod se od nich odchýlit (Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1062).
Plné aplikaci tohoto závěru v dané věci však bránila skutečnost, že v průběhu řízení žalovaní svému synovi darovali pozemek zajišťující přístup od chaty žalovaných k obecnímu pozemku (pozemek). Ještě v průběhu řízení sice syn žalovaných část tohoto pozemku, označenou jako parc. daroval zpátky žalovaným, nicméně zbylé části tohoto pozemku (parc.) zůstaly v jeho vlastnictví.
Takové jednání soudy posoudily tak, že s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobců a vést k závěru, že podmínky pro zrušení věcného břemene z tohoto důvodu dány nejsou, jestliže takto žalovaní postupovali v průběhu řízení o zrušení věcného břemene bez vážných důvodů.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).
Nalézací soudy při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. v daném případě zohlednily, že k pozbytí vlastnického práva žalovaných k pozemku na jejich syna došlo v průběhu řízení o zrušení věcného břemene, přičemž je zjevné, že takový právní úkon může mít pro právní posouzení nároku žalobců zásadní význam. Přihlédly ke skutečnosti, že žalovaní uvedený pozemek svému synovi darovali, tj. nezískali za něj žádnou majetkovou hodnotu. Syn žalovaných sice v průběhu řízení naznačoval, že má zájem na uvedeném pozemku vykonávat podnikatelskou činnost, její obsah však nebyl schopen ani ochoten soudům specifikovat. Jednoznačně však odmítl umožnit žalovaným jakožto svým rodičům přístup k jejich chatě přes tento svůj pozemek. Následně část pozemku daroval zpětně žalovaným, část uvedeného pozemku si však ponechal, žádnou podnikatelskou činnost zde však nekonával a po rozhodnutí soudu prvního stupně tyto pozemky prodal třetím subjektům, aniž by k tomu měl „vážný důvod“. Soudy dále promítly do úvahy o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že žalobci darovali obci Z. pozemek (v části přiléhající k pozemku původně ve vlastnictví žalovaných jakožto části pozemku), čímž došlo ke zvětšení možné plochy příjezdu na pozemky žalovaných z pozemku ve vlastnictví obce Z., jenž slouží k zajištění přístupu k rekreačním chatám i jako „točna“ pro vozidla, v rozsahu zajišťujícím příjezd způsobem korespondujícím smluvně zřízenému věcnému břemenu z hlediska všech požadovaných dopravních prostředků. Z časového hlediska prakticky bezprostředně poté došlo k uzavření darovací smlouvy ve prospěch syna žalobců. Jestliže za této situace dospěly k závěru o použitelnosti §3 odst. 1 obč. zák., neboť výkon práv žalovaných považovaly za rozporný s dobrými mravy, nelze jejich úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu