ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.5272.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5272/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. Š. , a b) A. Š. , obou bytem v D., zastoupených JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici 29, PSČ 391 33 Jistebnice, proti žalovaným: 1) Z. M. , a 2) D. M. , oběma bytem v D., zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I, Řetězová 2, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 254/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. května 2009, č. j. 73 Co 450/2008-150, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vlastimila Škody.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že pozemek, nacházející se mezi domy, resp. parcelami účastníků, je zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu chůze a jízdy všemi vozidly přes jeho část, kterou od zahájení stavby svého domu v roce 1973 dosud užívali k přístupu k němu, stejně jako jej užívali žalovaní k přístupu ke svým nemovitostem. Žalovaní však poté, co v roce 1993 zmíněný pozemek odkoupili, žalobcům v jeho užívání brání.
Následujícím rozhodnutím předcházel vyhovující rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 17 C 254/96-99, který však Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. února 2008, č. j. 35 Co 201/2007-113, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s pokynem doplnit dokazování geometrickým plánem s náležitostmi vyžadovanými zákonem č. 344/1992 Sb. a vyhlášky č. 26/2007 Sb., který bude poté nedílnou součástí rozsudku.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, č. j. 17 C 254/96-120, určil „opakovaně, že pozemek zapsaný na LV u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště D. pro k. ú. H. O. je zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu chůze a jízdy, včetně jízdy motorovými vozidly, přes jeho část, která je vyznačena šrafováním na geometrickém plánu Ing. A. P. z D., ze dne 31. března 2008, který je nedílnou součástí každého vyhotovení rozsudku, ve prospěch každého vlastníka pozemků zapsaných na LV u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště D., pro k. ú. H. O.; dále uložil žalovaným zaplatit žalobcům náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou v katastru obce H. O. vlastníky rodinného domku se stavební parcelou a dalších přilehlých nemovitostí. Domek postavili a od roku 1974 užívali na základě příslušných rozhodnutí, aniž by však správní orgán rozhodl o oplocení nemovitostí, včetně situování vstupního prostoru k nim; tento prostor si žalobci zřídili s vyústěním na cizí sousedící pozemek, který od roku 1974 v přiměřené, resp. potřebné části užívali a udržovali jako přístupovou komunikaci ke svému domku, resp. nemovitostem. Žalovaní, jako vlastníci rodinného domku v tamním katastru se stavební parcelou a dalšími nemovitostmi, kolaudovaného v roce 1984, sousedící s žalobci přes zmíněný pozemek č. 918/27, tento pozemek rovněž bez jakéhokoliv právního titulu užívali. Šlo tedy o proluku mezi nemovitostmi účastníků, sloužící v minulosti místnímu JZD M. z titulu družstevního užívání jako spojovací cesta z křižovatky H. – O. k vjezdu na polnosti směr betonový můstek, křížící místní vodoteč, pokračující do ulice J. v D. Vlastnicemi pozemku byly M. Š. a M. K., jimž byl jako osobám oprávněným v rámci řízení podle zákona o půdě vydán a které jej 19. února 1993 prodaly realitní kanceláři, od níž ho kupní smlouvou z 12. listopadu 1993 získali do vlastnictví žalovaní. Po posouzení věci podle §130, §134 a §151o občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě, neboť předmětnou část pozemku tak, jak ji specifikovala znalkyně, žalobci dlouhodobě, od roku 1971 do roku 1993, užívali jako přístupovou komunikaci ke svým nemovitostem, aniž by jim v tom kdokoliv a kdykoliv bránil, pozemku se nezmocnili násilím, lstí či podvodem a užívali jej v dobré víře, že jsou oprávněni tak činit, a proto právo jeho užívání,odpovídající věcnému břemeni vydrželi.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 73 Co 450/2008-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu, jak je uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. Dále rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval stěžejní listinné důkazy a po poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) žalobce vyzval, aby uvedli, na základě jakých skutečností nabyli přesvědčení, že byli oprávněni předmětný pozemek užívat jako vlastní, a aby k tomu označili důkazy. Svoje tvrzení v tomto směru žalobci doplnili s tím, že žalobce a) bydlí v D. od roku 1945, místní situaci zná a ví, že předmětnou parcelu užívali i jiní majitelé sousedních nemovitostí, později však již jen žalobci a žalovaní. V užívání byli utvrzení vyjádřením tamního národního výboru z roku 1972. Navrhli výslech svědka N. a provedení důkazu doklady stavebního úřadu, což odvolací soud neshledal důvodným.
Odvolací soud uzavřel: Začala-li držba předmětného pozemku k 15. září 1971, mohli žalobci právo odpovídající věcnému břemeni vydržet k 1. dubnu 1984. To by se však mohlo stát toliko za splnění zákonných podmínek – uplynutí zákonné doby a splnění podmínky, že byli držiteli oprávněnými, tedy držiteli, kteří se zřetelem ke všem okolnostem byli v dobré víře o tom, že jim tvrzené právo patří. Jde o hmotněprávní podmínku, podle které držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. Zde však nestačí jen subjektivní přesvědčení či představa držitele, že mu právo náleží, je třeba, aby byl v dobré víře ke všem okolnostem, tedy i k okolnosti, za níž by mohlo věcné právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu, který by měl za následek vznik práva. Nestačí tedy skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni tak, že chodí-li či jezdí-li přes cizí pozemek – to totiž ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Držitel musí být v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, 22 Cdo 1868/2000 a 22 Cdo 2919/2000). V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že žalobci nepředložili žádný listinný (byť i domnělý) právní titul způsobilý mít za následek vznik tvrzeného práva; toto právo odvozují jen z jeho faktického výkonu. Jestliže od počátku pozemek užívali v domnění, že jde o již existující cestu užívanou i jinými uživateli, pak to objektivně vylučovalo jejich přesvědčení, že pro sebe jako vlastníky sousedních nemovitostí vykonávali právo chůze a jízdy a vylučovalo to i předpoklad jejich dobré víry při výkonu tohoto práva. Že nebyli přesvědčeni, že jimi tvrzené věcné břemeno existuje a že tedy nebyli v dobré víře, svědčí jejich žádost ze srpna 1994, jíž vyzvali žalovaného 1) k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání předmětného pozemku, jakož i žádost adresovaná Okresnímu úřadu v Děčíně, v níž se domáhali zřízení tohoto věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a namítají, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Vada řízení podle jejich názoru byla založena tím, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy, a tak nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení věci – v tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 870/2002. Doplněným tvrzením mělo být prokázáno, že sporný pozemek byl jeho původním vlastníkem „věnován“ vlastníkům sousedních pozemků za účelem zajištění přístupu na jejich nemovitosti, protože tak vyžadovala místní situace. Dále odvolatelé připomínají, že odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně opřel o názor, že „zde nebyl právní titul – byť i domnělý, od něhož by žalobci mohli odvodit svoji dobrou víru“. S tímto závěrem dovolatelé nesouhlasí a v podrobnostech s ním polemizují připomínkami k vývoji vlastnictví a k okolnostem užívání předmětného pozemku z hlediska času a osob včetně jeho udržování a vlivu tamního národního výboru v sedmdesátých letech na povědomí veřejnosti o jeho funkci coby prostoru užívaného veřejně nejen žalobci, ale i žalovanými. Věc rozebírají z hlediska definice držby a institutu vydržení práva v čase, jak to vyplývalo ze změn právní úpravy včetně otázky dobré víry žalobců. Uzavírají, že pozemek užívali od 15. září 1971 do doby, kdy jej v listopadu 1993 získali žalovaní do svého vlastnictví, aniž by je kdokoliv a kdykoliv v užívání omezoval, a tak se stali nositeli práva odpovídajícího věcnému břemeni. O svém právu jsou přesvědčeni, a k případné námitce, že šlo o přesvědčení mylné, přičemž by šlo nepochybně o omyl omluvitelný, uvádějí, že by případná úvaha v tomto směru byla v očividném protikladu ke skutečnosti. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Odmítají dovolací argumentaci žalobců a navrhují, aby dovolací soud jejich dovolání zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela správné, je v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud se danou věcí zabýval pečlivě v potřebném rozsahu a jeho právní závěry jsou přesvědčivé natolik, že na ně dovolací soud může odkázat. Dovolací soud se proto dále může omezit jen na stručné posouzení dovolacích námitek žalobců.
Pokud žalobci namítají, že právní předchůdci žalovaných věnovali sporný pozemek k užívání vlastníkům sousedních pozemků za účelem zajištění přístupu k jejich nemovitostem, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 2/2002, pod č. 23, podle kterého „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty.“ Ostatně žalobci se nedomáhali, aby jim žalovaní strpěli výkon práva cesty, ale určení, že předmětný pozemek žalovaných je zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu chůze a jízdy žalobců a všech jejich právních nástupců.
Pokud se pak žalobci dovolávají své dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem s tím, že byli právem přesvědčeni o svém právu cesty a že šlo o jejich omluvitelný omyl, dovolací soud kromě judikatury využité odvolacím soudem ještě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR 2/1988, pod č. 26, podle kterého „k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“ například i jinými obyvateli obce apod. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí“, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2114/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4257, podle kterého „právo odpovídající věcnému břemeni může být vydrženo na základě právního titulu, který bez dalšího sjednaná práva a povinnosti nezakládá, ale obecně vzato je způsobilý je založit“.
Dovolací soud nemůže za opodstatněnou považovat ani námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkazy, jejichž provedení žalobci navrhovali, nemohly totiž vést k dokázání existence relevantní skutečnosti, jež by žalobcům mohla omluvit jejich omyl v otázce existence právního důvodu (titulu) způsobilého založit (z objektivního hlediska) jejich přesvědčení, že jim právo cesty k předmětnému pozemku náleží. Dovolací soud může na základě spisového materiálu v této věci konstatovat, že takový kvalifikovaný právní důvod nebyl žalobci ani tvrzen; jimi tvrzený titul „věnování“ k vydržení práva věcného břemene nevede.
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, a celkem činí 16.320,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu