ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1369.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1369/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně ALPINE Bau CZ s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 613/13, PSČ 757 43, identifikační číslo osoby 45192286, zastoupené JUDr. Olgou Humlovou, CSc., LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalované Euro Capital 2000 a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224/20, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25065173, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, o zaplacení částky 70.592.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 287/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 387/2008-484, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 387/2008-484, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 10 C 287/2007-448, zamítl žalobu o zaplacení částky 47.500.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl, že o zbývající části nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 11. července 2001 podepsána listina označená jako „Smlouva o půjčce“, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované půjčku v celkové výši 70.592.000,- Kč, a to ve dvou částech, v částkách 47.500.000,- Kč a 23.092.000,- Kč, s dobou splatnosti pro celou půjčku v délce 24 měsíců od vyplacení druhé části půjčky, nejpozději do 31. 7. 2003. Ohledně splacení půjčky si účastníci ujednali, že proběhne zásadně a aniž by k tomu byla potřebná další dohoda, bezúročně převodem části areálu v katastrálních územích Osnice a Dobřejovice vyznačené v příloze smlouvy s výměrou cca 38.000 m2 za kupní cenu 70.592.000,- Kč. Dohodnutá částka byla žalované poskytnuta v plné výši, z toho částka 37.500.000,- byla připsána na její účet dne 17. července 2001, částka 10.000.000,- Kč dne 21. srpna 2001 a částka 23.092.000,- Kč dne 22. března 2002.
Soud prvního stupně usoudil, že v listině označené jako smlouva o půjčce se žalobkyně zavázala přenechat žalované peněžní prostředky, zatímco žalovaná se zavázala převést na žalobkyni vlastnické právo k nemovitostem. Dovodil, že není-li obsahem smlouvy závazek dlužníka vrátit věci stejného druhu, ale závazek vrátit věci druhově odlišné, nemůže se jednat o smlouvu o půjčce. Převod vlastnictví k nemovitosti je účelem smlouvy kupní, případně smlouvy o smlouvě budoucí, pozemky však musí být označeny parcelním číslem a katastrálním územím a zde měla být převáděna část pozemků dosud neoddělená geometrickým plánem a tudíž bez parcelního čísla. Smlouvu proto shledal neplatnou pro neurčitost, uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatného právního úkonu a uplatněnou námitku promlčení tohoto nároku na základě aplikace ustanovení §394 a §397 obch. zák. vyhodnotil jako důvodnou.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že posuzovanou smlouvu nelze kvalifikovat jako smlouvu o půjčce, neboť pro posouzení právního vztahu podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) chybí esenciální náležitost, jíž je závazek k vrácení plnění stejného druhu. Dovodil, že závazek žalované spočíval v uzavření smlouvy se žalobkyní o převodu stavebních parcel o rozloze cca 38.000 m² v č ásti areálu označené v příloze smlouvy, a smlouvu na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil jako platnou smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle ustanovení §269 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která dostála požadavku na určitost závazků vyplývajícímu z ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., též z pohledu vymezení příslušných pozemků. Uzavřel, že za situace, kdy smlouva závazek žalované k vrácení částky 47.500.000,- Kč neobsahovala, žalobkyně se nemůže na základě tohoto právního vztahu zaplacení této částky domáhat a v souladu se smlouvou by byl pouze požadavek na bezplatný převod pozemků, který však v řízení uplatněn nebyl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledávala v tom, že odvolací soud posoudil právní úkon, na němž založila uplatněný nárok, v rozporu s projevenou vůlí stran vyjádřenou jak přímo v písemném právním úkonu, tak i v následující komunikaci stran, a právní posouzení tohoto právního úkonu je proto v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že jí ze smlouvy nesvědčí nárok peněžité povahy. Argumentovala, že tento závěr je v rozporu se smlouvou o půjčce, podle jejíhož §5 nemělo dojít k převodu určených pozemků na dovolatelku bezúplatně, nýbrž za kupní cenu ve výši 70.592.000,- Kč, tedy ve výši poskytnuté půjčky, a byl dohodnut způsob splnění závazku tak, že pohledávka žalované z titulu práva na zaplacení kupní ceny bude započtena vůči pohledávce dovolatelky z titulu práva na vrácení půjčky. Takové ujednání obsahovala též smlouva o dalším postupu, uzavřená mezi stranami téhož dne. Protože však žalovaná závaznou nabídku na uzavření kupní smlouvy na sjednané parcely nepředložila, k uzavření kupní smlouvy nedošlo, žalované nevznikla peněžitá pohledávka, která by mohla být započtena proti pohledávce dovolatelky ze smlouvy o půjčce, a dovolatelka tak má stále vůči žalované peněžitou pohledávku ve výši poskytnuté půjčky, která se podle §4 smlouvy stala splatnou k 31. červenci 2003.
V rámci další argumentace dovolatelka poukázala též na to, že podle §3 smlouvy o půjčce a podle článku 3.3 smlouvy o dalším postupu byl účelem půjčky rozvoj areálu, nikoliv zaplacení kupní ceny za pozemky či záloha na pozdější převod, a že ze smlouvy o půjčce ani z následného jednání stran nevyplynulo, že by již ze samotné smlouvy o půjčce měl dovolatelce vzniknout přímý nárok na bezplatný převod pozemků. Podle této smlouvy měla žalovaná až po rozdělení stávajících pozemků geometrickými plány předložit dovolatelce neodvolatelnou nabídku na všechny nově vzniklé parcely, které jí podle přílohy smlouvy o půjčce měly náležet, a teprve přijetím takové nabídky by došlo k převodu pozemků a „splacení půjčky“ započtením vůči kupní ceně by se stalo účinným. Z následného chování žalované, zejména z jejího dopisu ze dne 8. srpna 2003 a z pokusu o započtení uplatněného v řízení o určení neexistence zástavního práva, je zřejmé, že také žalovaná považovala pohledávku dovolatelky ze smlouvy o půjčce za pohledávku peněžitou.
Z toho, že posuzovaná smlouva není smlouvou převodní ani nezakládá závazek k pozdějšímu bezúplatnému převodu pozemků a že ji strany nazvaly jako smlouvu o půjčce, o povinnosti poskytnout finanční prostředky hovoří jako o vyplacení půjčky a určily splatnost půjčky, podle přesvědčení dovolatelky vyplývá, že strany skutečně zamýšlely uzavřít smlouvu o půjčce, a opačný výklad odvolacího soudu je v rozporu s výkladovými pravidly stanovenými v §266 obch. zák.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, majíc za to, že zjištění obsahu smlouvy pomocí výkladu je skutkovým zjištěním a že i v tom případě, že by se jednalo o právní posouzení, by tu chyběl potřebný judikatorní přesah, nehledě na to, že dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku nevymezila. Žalovaná předkládá vlastní interpretaci smlouvy o půjčce a následného jednání stran, jež konvenuje se závěry odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno [§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.], se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu, jak byli účastníci poučeni odvolacím soudem, je dovolání proti jeho rozhodnutí přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jde o rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé. Komentářová literatura i judikatura se shodují v názoru, že o měnící rozsudek se jedná i v tom případě, kdy se rozsudek odvolacího soudu z pohledu znění svého výroku jeví jako potvrzující (rozsudek soudu prvního stupně byl formálně potvrzen podle §219 o. s. ř.), avšak odvolací soud po obsahové stránce předmětná práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1878 s., a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 210). V souzené věci založil soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí ve věci samé na závěru, že smlouva, o niž žalobkyně opírá uplatněný nárok, je neplatná a právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat, neboť je promlčeno. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, leč žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění z ní nevyplývá.
Podle ustanovení §242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé týkající se dovolatelky, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přitakat.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je (mimo jiné) majetek získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.
Podle ustanovení §458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Především je třeba zdůraznit, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů se v dovolacím řízení nemůže změnit (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006, či jeho usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 3019/2007, oba in www.nsoud.cz ). Správnost skutkových zjištění (a tedy též jejich úplnost) lze zpochybnit dovolacím důvodem stanoveným v 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však dovolatel neuplatnil, a to ani podle obsahu jeho dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací přezkum v souzené věci je tedy omezen na zkoumání správnosti právního posouzení odvolacího soudu, při němž Nejvyšší soud vychází jen z těch skutečností, které vzaly soudy nižších stupňů za prokázané. K okolnostem, jimiž dovolatelka argumentuje, ačkoliv nejsou zahrnuty ve zjištěném skutkovém stavu věci, přihlížet nelze.
Závěr odvolacího soudu, že posuzovaná smlouva není smlouvou o půjčce, nýbrž smlouvou nepojmenovanou podle ustanovení §269 odst. 2 věty první o. s. ř., je správný; již ze samotného jazykového vyjádření obsaženého v této smlouvě je nade vši pochybnost zřejmé, že vůle stran směřovala k založení složitějšího závazkového vztahu, než jaký odpovídá smluvnímu typu upravenému v ustanovení §657 obč. zák. S posouzením, že účastníci v této smlouvě dostatečně určili předmět svých závazků, se však Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť nebylo dostatečně určeno plnění, které měla na základě této smlouvy poskytnout žalovaná.
Poznatek, k němuž dospěl odvolací soud, že tímto plněním měl být bezúplatný převod pozemků, je pochybný ve světle jeho skutkového zjištění, že ve smlouvě byla sjednána kupní cena pozemků ve výši peněžního plnění, k němuž se zavázala dovolatelka. Není též ostatně zřejmé, jak se „splacení půjčky“ podle smlouvy mělo uskutečnit převodem části areálu, aniž by k tomu bylo potřeba dalšího ujednání smluvních stran. Co měla žalovaná vlastně plnit oproti peněžnímu plnění dovolatelky, tak ve smlouvě dostatečně určeno není.
Nebyl-li v posuzované smlouvě dostatečně určen předmět závazků smluvních stran, pak smlouva vzhledem k ustanovení §269 odst. 2 věty druhé obch. zák. nebyla uzavřena, tj. vůbec nevznikla. Dovolatelkou uplatněný nárok na peněžité plnění bude proto nutno, aniž k tomu bylo třeba změny žaloby, posoudit podle právních předpisů upravujících nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod pořadovým číslem 131, rozsudek ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, a rozsudek ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, in www.nsoud.cz ).
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není tedy správné a dovolací důvod stanovený v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu