ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2868.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2868/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Irish Pub Vsetín, s.r.o. , se sídlem Vsetín, Žerotínova 1114, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 25845837, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, proti žalovanému T. D. M. , zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, o zaplacení částky 396 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 10 Cm 89/2005 o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo 21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové, advokátky se sídlem Zlín, Mostní 5552.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo 21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, potvrdil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-153, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. listopadu 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-171 ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 396 640 Kč s úrokem z prodlení ročně 15,4 % ročně z částky 396 640 Kč za dobu od 16.7.2001 do zaplacení a ve výroku IV. o zaplacení náhrady nákladů řízení České republice; výrokem II. odvolací soud změnil výrok III. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně a učinil shodné skutkové závěry i právní závěry jako Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Oba soudy konstatovaly, že mezi žalovaným a L. V., jako zhotovitelem, předchůdcem žalobkyně, byla uzavřena smlouva o dílo dne 20.8.1997, přičemž L. V. své povinnosti zhotovitele splnil – viz předávací protokol ze dne 31.1.1998, však žalovaný nezaplatil celou cenu díla, když neuhradil cenu vyúčtovanou fakturou č. 9801 a později tutéž částku fakturou č. 9814. Soudy opřely svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni požadovanou částku ve výši 396 640 Kč o uznání závazku ze dne 3.5.2001, které má všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle §323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soudy neuznaly námitku žalovaného, že uznaný závazek ve výši 396 640 Kč nebyl dostatečně identifikován, jestliže uznání závazku obsahovalo identifikaci závazku osobou dlužníka a věřitele, právní důvod závazku (provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v Interhotelu Moskva ve Zlíně) i jeho výši (396 640 Kč) a to i s odkazem na fakturu č. 9801. Odvolací soud přihlédl zároveň k tomu, že L. V. jiné práce než na uvedeném interiéru pro objednatele neprováděl. Žalovaný neprokázal zánik uznaného závazku.
Pokud uvedená pohledávka ze smlouvy o dílo byla posléze postoupena L. V. na společnost Irská hospoda s.r.o. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4.9.2001 a ta ji následně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 30.6.2009, je podle závěru obou soudů žalobkyně aktivně legitimována. Za neodůvodněnou považovaly oba soudy námitku žalovaného ve směru neplatnosti smluv o postoupení pohledávek ze dne 4.9.2001 a 30.6.2009. Soudy dospěly ze skutkových zjištění k závěru, že první postupní smlouva obsahovala dostatečně určitou specifikaci postupované pohledávky jejím důvodem, osobou dlužníka i výší závazku. Jestliže bylo ve smlouvě odkazováno na jinou fakturu, než kterou původně L. V. svou pohledávku vůči žalovanému uplatnil, nemělo to podle závěrů obou soudů vliv na určitost vymezení pohledávky, jestliže i v této další faktuře byla pohledávka vymezena obdobným způsobem jako na faktuře původní a mezi žalovaným a L. V. byl uzavřen pouze jediný právní vztah, takže nemohlo být pochyb o identifikaci postoupené pohledávky. Ani druhou postupní smlouvu nepovažovaly soudy za neplatnou pro neurčitost postoupení, byl-li ve smlouvě odkaz ohledně předmětu postoupení na první postupní smlouvu, která byla přílohou druhé postupní smlouvy.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za oprávněnou žalovaným vznesenou námitku zániku závazku započtením své pohledávky vůči žalobou uplatněné pohledávce. Oba soudy dospěly k závěru, že jednostranné zápočty žalovaného ze dne 13.3.2008 a ze dne 24.11.2006, učiněné žalovaným v jiném řízení, jsou neplatné pro jejich neurčitost dostatečné specifikace pohledávek, když ze započtení nevyplývá, které z uvedených pohledávek po započtení zanikají a které zůstaly neuhrazeny, použil-li žalovaný pro zápočet pouze součet pohledávek a nikoliv jednotlivé pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že soudy nesprávně posoudily započtení vzájemných pohledávek mezi žalobkyní a žalovaným. Je přesvědčen, že ze započtení bylo možno dovodit, jaké pohledávky zápočtem zanikají a které zůstávají neuhrazené. Poukazuje na to, že ke specifikaci pohledávek došlo již v roce 2006 před Krajským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cm 12/2000, a to přípisem nazvaným Vyjádření k podání nazvanému „Doložení listinných důkazů“ z 25.7.2006 a 24.11.2006. Žalovaný nově specifikoval započtení vzájemných pohledávek přípisem ze dne 15.11.2010. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tímto započtením ze dne 15.11.2010, které mu bylo předloženo společně s odvoláním.
Za další důvod dovolání považuje dovolatel skutečnost, že na straně žalobkyně se jedná o neexistentní pohledávku, neboť nemohla být postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, když v právním vztahu se žalobkyní byl L. V. přičemž jemu žalobkyně dlužila částku 396 640 Kč z titulu neuhrazení provedeného díla v restauraci žalobkyně Bulldog ve Zlíně. L. V. proto nemohl postoupit neexistující pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
Dovolatel dále namítá, že soudy pochybily, jestliže se nezabývaly otázkou, zda ze strany žalobkyně nedošlo k jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pokud žalobkyně dluží žalovanému podstatně vyšší finanční částku za provedené dílo. Žalobkyně dluží žalovanému 1 243 553,70 Kč, což je předmětem řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 C 12/2000.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu, týkající se částky 396 640 s úrokem z prodlení ve výši 15,4 % ročně za dobu od 16.7.2001 do zaplacení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný po podání dovolání doručil soudu přípis ze dne 22.1.2012 zvaný „Doplnění dovolání žalovaného....“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné a ani důvodné. Ohledně započtení ze dne 13.3.2008 má shodně se soudy za to, že toto započtení je obsahově neurčité. K započtení ze dne 24.11.2006 uvedla, že soudy správně posoudily toto započtení jako neurčité a navíc zdůraznila, že toto započtení bylo zasláno soudu ve formě vyjádření se k žalovanému nároku, jak sám žalovaný v dovolání uvádí, a nikoliv právnímu předchůdci žalobkyně, jako údajnému dlužníku. Pokud se týká započtení ze dne 15.11.2010 uvedla, že žalovaný již dne 15.12.2009 prokazatelně věděl, že uvedená pohledávka byla postoupena na žalobkyni a tedy zápočet nemohl být proveden, protože žalovaný proti žalobkyni (nikoliv proti právnímu předchůdci žalobkyně) nemá žádnou pohledávku, která by mohla být započtena.
Žalobkyně se dále domnívá, že v dané věci nedošlo k žádnému porušení dobrých mravů. Je přesvědčena, že po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby pohledávku, kterou vymáhá několik let, nebylo možné postoupit na jinou osobu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného ze dne 20.6.2011 bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 22.1.2012, označené jako „Doplnění dovolání žalovaného …….“, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 6.7.2011, a proto k tomuto podání nemůže být přihlédnuto (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, nemůže být důvodná námitka žalovaného, jíž popírá existenci pohledávky, která je předmětem řízení, jestliže bylo v řízení prokázáno, že pohledávka uplatněná žalobou ve výši 396 640 Kč byla povinnou stranou uznána v uznání závazku ze dne 3.5.2001, které má všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle §323 obch. zák. - byl-li uznaný závazek ve výši 396 640 Kč dostatečně identifikován osobou dlužníka a věřitele, právním důvodem závazku (provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v Interhotelu Moskva ve Zlíně) i jeho výši (396 640 Kč) a to i s odkazem na fakturu č. 9801. Z řízení nevyplynulo, že by žalovaný prokázal neexistenci uznaného závazku. Jestliže strana žalovaná platně uznala svůj závazek vůči žalobkyni, bylo na žalovaném aby prokázal opak, neboť za této situace přešlo důkazní břemeno na žalovaného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaném v Soudní judikatuře, seš. č. 7/2002, pod označením SJ 127/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném)].
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že nedůvodná je i námitka žalovaného k posouzení započtení učiněného žalovaným vůči uplatněné pohledávce žalobkyně jako neplatného právního úkonu pro jeho neurčitost. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný v zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 13.3.2008 uvedl pouze výčet pohledávek žalobkyně vůči žalovanému a výčet pohledávek žalovaného vůči žalobkyni, pohledávky žalobkyně sečetl, stejně jako své pohledávky, a započetl finanční částku součtu svých pohledávek vůči součtu pohledávek žalobkyně, z čehož odvolací soud správně dovodil, že z takového započtení nelze dovodit, které jednotlivé pohledávky započtením zanikly, a proto je učiněné započtení neplatné pro neurčitost. Takový závěr soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18.2.2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, či usnesení ze dne 23.2.2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek ze dne 10.4.2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, případně usnesení ze dne 16.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 – všechny veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že v případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal uvedenou neurčitost právního úkonu započtení i v započtení učiněném žalovaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 12/2000 podáním ze dne 24.11.2006, jestliže se ztotožnil se všemi právními závěry soudu prvního stupně.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval započtením ze dne 15.11.2010, předloženým mu společně s odvoláním, namítá tím ve skutečnosti neúplnost dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů. Tato námitka sice může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Dovolací soud dále řešil námitku dovolatele, že se soudy nezabývaly posouzením jednání žalobkyně, které bylo podle jeho právního názoru v rozporu s dobrými mravy. Nejprve je nutno konstatovat, že soud prvního stupně se námitkou, zda jednání žalobkyně nebylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy, zabýval a dovodil, že jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., neboť skutečnost, že irská hospoda, s.r.o. neuhradila částku, která je předmětem jiného soudního řízení, nezpůsobuje nemravnost jednání žalobkyně, která uplatňuje pohledávku získanou v souladu se zákonem na základě postoupení pohledávky od věřitele žalovaného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se všemi právními závěry napadené části rozsudku soudu prvního stupně, nelze dovodit, že by námitka dovolatele byla oprávněná.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu