ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1053.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1053/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce O. Š. , bytem P., zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovanému J. V. , podnikateli s místem podnikání T., IČ: 49030710, zastoupenému JUDr. Evou Marvanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 31/710, o zaplacení částky 108.406,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Táboře pod sp. zn. 9 C 80/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. července 2009, č. j. 15 Co 362/2009-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 108.406,- Kč s příslušenstvím představující dlužné nájemné (za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007) za užívání nebytových prostor, které žalovanému pronajal na základě nájemní smlouvy ze dne 12. 5. 2006 (dále jen ,,Nájemní smlouva“).
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 12. 2008, č. j. 9 C 80/2008-102, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2010, č. j. 9 C 80/2008-177, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 108.406,- Kč spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 7. 2009, č. j. 15 Co 362/2009-146, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně především uzavřel, že Nájemní smlouva je platným právním úkonem, který splňuje jak obecné, tak i zvláštní náležitosti tohoto úkonu ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). V této souvislosti zejména přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že pro souzenou věc je bez významu, zda žalobce Nájemní smlouvu uzavřel jako podnikatel či nepodnikatel ,,v tomto oboru“, neboť i případné porušení živnostenského zákona v podobě neoprávněného podnikání samo o sobě nemůže způsobit její absolutní neplatnost ve smyslu §39 občanského zákoníku v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003). Konstatoval, že otázkou tvrzeného neoprávněného podnikání žalobce se tak není nutno v této věci zabývat, neboť se nejedná o trestní ani správní řízení. Pokud žalovaný odůvodňoval neplacení nájemného ve výši sjednané v Nájemní smlouvě tvrzením, že mezi ním a žalobcem došlo k uzavření dohody o snížení nájemného v ústní formě, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyslovil názor, že ke změně Nájemní smlouvy mohlo s ohledem na ustanovení §40 odst. 2 obč.zák. dojít pouze na základě právního úkonu učiněného v písemné formě, jehož existence však prokázána nebyla; rovněž neshledal, že by výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou na zaplacení dlužného nájemného, byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek: a) ,,zda k provozování Obchodního domu jako stavebního komplexu značného rozsahu, smluvně poskytujícího mnoha samostatným podnikatelským subjektům – z nichž jedním byl i on sám
– nájem nebytových prostor, není potřebné jakékoliv živnostenské oprávnění osoby sjednávající a zajišťující provoz, zejména jestliže, tak jak v tomto případě, je poskytován nájem výhradně neoddělitelně s celým souborem doplňkových služeb…“, a b) ,,zda je přípustný závěr odvolacího soudu, podle kterého osoba, poskytující nájem obchodního domu včetně služeb v rozsahu výše uvedeném …. neporušuje svým jednáním trestní právo (zejména §118 TrZ)“. V této souvislosti namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly ,,názor Nejvyššího soudu, podle kterého platí, že nejen v případě, kdy byla osoba za takový trestný čin odsouzena, ale i v případě, že jednání takové osoby, ačkoliv nebyla pravomocně odsouzena a ani proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání, takový trestný čin ve smyslu §3 odst. 11 TrZ představuje“. Dále vyjadřuje přesvědčení, že i když nebyla dodržena písemná forma ,,nového cenového ujednání“, může se jej dovolávat tak, jako kdyby byl tento úkon platný, a to vzhledem k zásadě upravené v §3 obč. zák. a zásadě ,,nemo turpitudinem suam allegans auditur“; současně namítá, že soudy obou stupňů se bezdůvodně odmítly zabývat jeho důkazními návrhy k prokázání uvedených skutečností a objasnit tak, zda došlo k výslovnému přivolení žalobce k návrhu na slevu z nájmu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelem formulované otázky ad a) a ad b) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud nepovažoval (z důvodů zde uvedených) tvrzený nesoulad jednání žalobce (pronajímatele) s živnostenským, resp. trestním zákonem za právně relevantní; nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu (ne)správnost neexistujících právních závěrů odvolacího soudu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani dovolací námitka, že ač nebyla dodržena písemná forma ,,nového cenového ujednání“, lze se jej (z důvodů rozvedených v dovolání) dovolávat tak, jako kdyby tento úkon byl platný.
Podle §3 zákona č. 116/1990 Sb. musí mít nájemní smlouva (smlouva o nájmu nebytových prostor) písemnou formu. Ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle §40 odst. 2 obč.zák. může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně.
Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití §3 odst. 1 obč. zák. Absolutní neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák.), jež by bylo možno – v souladu s dikcí §3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl – podle citovaného ustanovení – v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti (§40a věta druhá obč. zák.) právního úkonu. K obsahově totožným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v časopise Soudní judikatura 2/2002, a pod C 266 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rovněž publikace Balák, F., Korecká, V., Vojtek, P.: Občanský zákoník, C. H. BECK, 2011, str. 128); odkázal na ně rovněž v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia z 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod R 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Námitkou, že soudy obou stupňů se bezdůvodně odmítly zabývat důkazními návrhy ,,k prokázání uvedených skutečností a objasnit tak, zda došlo k výslovnému přivolení žalobce k návrhu na slevu z nájmu“, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně namítaný nedostatečný rozsah provedeného dokazování se měl týkat okolnosti, jež – jak vyplynulo z výše uvedeného – nebyla pro právní posouzení uplatněného nároku právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu