ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2519.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2519/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované S.INTERIERY-eu, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 121/264, IČ: 27418294, zastoupené JUDr. Hanou Vrbovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 27, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 33/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 12 Co 309/2009-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 26 C 33/2008-67, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „část pozemku v katastrálním území L., obec P., jejíž grafická specifikace je provedena v plánku, který je součástí tohoto rozsudku“ (dále jen „předmětný pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 12 Co 309/2009-95, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve znění, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „část pozemku v katastrálním území L., obec P., a nebytové prostory v 1. nadzemním podlaží budovy, nacházející se na pozemku v katastrálním území L., obec P., jejichž výměra činí 93,27 m2, s tím, že grafická specifikace částí pozemku a nebytových prostor je provedena v plánku, který je součástí rozsudku“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“ a „nebytové prostory“); v nákladovém výroku II. citovaný rozsudek změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce P., státní podnik (dále jen „právní předchůdce žalobce“), a obchodní společnost Stavebniny Komplet, spol. s r. o., uzavřeli dne 3. dubna 1991 smlouvu označenou jako „Smlouva o nájmu nebytových prostor“ (dále jen „předmětná smlouva“, resp. „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdce žalobce přenechal uvedené obchodní společnosti za úplatu do dočasného užívání tam uvedené nemovitosti (dále jen „přenechané nemovitosti“) zahrnující mimo jiných i předmětné nemovitosti. Ve dnech 30. listopadu 1991 a 26. března 1993 uzavřeli účastníci smlouvy dodatky č. 1 a 2 k předmětné smlouvě (dále jen „dodatky č. 1 a 2“), jimiž měnili a doplňovali původní text smlouvy. Dne 30. dubna 1993 uzavřeli účastníci smlouvy s Ing. D. K. dodatek č. 3 k předmětné smlouvě (dále jen „dodatek č. 3“), v němž se dohodli na postoupení veškerých práv a povinností z předmětné smlouvy ze společnosti Stavebniny Komplet, spol. s r. o., na Ing. D. K. Dne 3. května 1993 uzavřel právní předchůdce žalobce s Ing. D. K. a společností A. O. Z., spol. s r. o., dodatek č. 4 k předmětné smlouvě (dále jen „dodatek č. 4“), v němž se uvedené subjekty dohodly na postoupení veškerých práv a povinností z předmětné smlouvy z Ing. D. K. na společnost A. O. Z., spol. s r. o.; součástí dodatku č. 4 byla samostatná příloha (dále jen „příloha k dodatku č. 4“), v níž právní předchůdce žalobce udělil společnosti A. O. Z., spol. s r. o., souhlas s podnájmem přenechaných nemovitostí, jakož i s tím, aby na podnájemce přešly práva a povinnosti nájemce z předmětné smlouvy dnem vstupu nájemce do likvidace nebo dnem prohlášení konkursu na jeho majetek. Dne 26. listopadu 1993 uzavřeli právní předchůdce žalobce a společnost A. O. Z., spol. s r.o., dodatek č. 5 k předmětné smlouvě (dále jen „dodatek č. 5“), jímž zamýšleli zvýšit nájemné z přenechaných nemovitostí. Dne 16. prosince 1996 uzavřeli hlavní město Praha jako nabyvatel vlastnického práva k přenechaným nemovitostem a společnost DALIMA, a.s., která odkoupila část podniku společnosti A. O. Z., spol. s r. o., dodatek č. 6 k předmětné smlouvě (dále jen „dodatek č. 6“), v němž se dohodli, že s účinností od 19. listopadu 1996 přecházejí veškerá práva a závazky z předmětné smlouvy na společnost DALIMA, a.s. Dne 3. března 2006 uzavřely tyto subjekty se společností safia – cz, s.r. o., dodatek č. 7 ke smlouvě (dále jen „dodatek č. 7“), v němž konstatovali, že dne 4. listopadu 2004 byly splněny podmínky pro přechod práv a povinností nájemce přenechaných nemovitostí na jejich podnájemce dohodnuté v příloze k dodatku č. 4 s tím, že s účinností od uvedeného data se měla stát nájemcem přenechaných nemovitostí posledně uvedená společnost. Dne 3. března 2006 uzavřela společnost safia – cz, s. r. o., jako nájemkyně a žalovaná jako podnájemkyně smlouvu o podnájmu předmětných nemovitostí (dále jen „podnájemní smlouva“). S účinky ke dni 27. února 2007 byl na majetek společnosti safia – cz, s. r. o., prohlášen konkurs.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná podle §21 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“), pro nedostatek obsahových náležitostí předepsaných pro smlouvu o dočasném užívání majetku ustanovením §348 odst. 1 hospodářského zákoníku, dále podle §22 odst. 1 hospodářského zákoníku pro neurčitost ve vymezení předmětu nájmu a konečně podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), pro nedostatek obsahových náležitostí předepsaných pro smlouvu o nájmu nebytových prostor ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Poté rovněž dovodil, že za tohoto stavu byly přenechané nemovitosti právně volné a tudíž nájemní poměr k nim mohl být popřípadě založen některým z dodatků k předmětné smlouvě. Podle názoru odvolacího soudu se tak nestalo, neboť dodatky č. 1 a 2 se účastníci předmětné smlouvy pouze neúspěšně pokoušeli odstranit její vady a žádný z pozdějších dodatků k předmětné smlouvě (z dodatků č. 3 až 7)
- s přihlédnutím k jejich obsahu – neobstojí jako samostatná nájemní smlouva ve smyslu §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“). S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že podnájemní smlouva je neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), jelikož uvedenou smlouvu žalovaná uzavřela se subjektem (se společností safia – cz, s. r. o.), jenž nebyl nájemcem předmětných nemovitostí; žalovaná tudíž nemovitosti užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (§126 odst. 1 obč. zák.). Proto odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalované namísto povinnosti vyklidit předmětný pozemek uložil (na podkladě úpravy žalobního návrhu /petitu/ učiněného žalobcem v odvolacím řízení) povinnost vyklidit předmětné nemovitosti, tj. nebytové prostory nacházející se v budově č. p. 264 umístěné na části předmětného pozemku a zbývající část tohoto pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání – za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. – především uvedla, že žalobce požadoval ve svém žalobním návrhu vyklizení předmětného pozemku a teprve při jednání před odvolacím soudem „změnil žalobní petit a rozšířil žalobní návrh i na vyklizení nebytových prostor“ , a poté – s přihlédnutím k uvedenému – namítla, že „rozšíření a změna žalobního petitu v rámci odvolacího řízení je v rozporu s platnými právními předpisy a tato změna by neměla být připuštěna“ . Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť předmětnou smlouvu vypracoval žalobce, resp. jeho právní předchůdce, který až do podání žaloby v dané věci nijak nezpochybňoval ani existenci ani „přechod nájemního práva“ . K tomu dodala, že předmětné nemovitosti navíc užívá na základě dodatku č. 7 ze dne 4. listopadu 2004, jímž bylo potvrzeno, že předchozí nájemce (tj. společnost safia – cz, s. r. o.) „vstoupil … do práv původního nájemce“ . Měla rovněž za to, že předmětnou smlouvu nelze posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., jelikož jejím předmětem nebyly samotné nebytové prostory, nýbrž přenechané nemovitosti jako celek. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolací námitka, že „rozšíření a změna žalobního petitu v rámci odvolacího řízení je v rozporu s platnými právními předpisy a tato změna by neměla být připuštěna“ , k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Navíc z pohledu takto formulované dovolací námitky nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu, natož na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že předmětná smlouva je neplatná (podle §21 odst. 1 a §22 odst. 1 hospodářského zákoníku a podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka - prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. - napadla.
Ustanovení §21 odst. 1 a §22 odst. 1 hospodářského zákoníku a §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. zakládají absolutní neplatnost právního úkonu stiženého vadami, které jsou v citovaných ustanoveních vypočteny (srov. např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 16. prosince 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněného pod č. 42 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).
Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Správnost právního názoru o (absolutní) neplatnosti předmětné smlouvy nelze zpochybnit dovolací námitkou, že smlouvu vypracoval žalobce, resp. jeho právní předchůdce, který až do podání žaloby v dané věci nijak nezpochybňoval ani existenci ani „přechod nájemního práva“ . Tyto okolnosti totiž nemohou zvrátit (zhojit) závěr o absolutní neplatnosti, jež – jak bylo vyloženo shora – působí přímo ze zákona a od počátku. Z hlediska zmíněné (zjevně bezdůvodné) dovolací námitky proto nelze usoudit na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro řešení otázky neplatnosti předmětné smlouvy.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro řešení uvedené otázky však nemůže založit ani dovolací námitka, že předmětnou smlouvu nelze posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě odvolací soud předně dovodil, že předmětná smlouva je (absolutně) neplatná podle §21 odst. 1 a §22 odst. 1 hospodářského zákoníku pro nedostatek obsahových náležitostí předepsaných pro smlouvu o dočasném užívání majetku ustanovením §348 odst. 1 téhož zákoníku a pro neurčitost ve vymezení předmětu nájmu (dále jen „první právní názor“). Následně rovněž dovodil, že předmětná smlouva je (absolutně) neplatná také podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. pro nedostatek obsahových náležitostí předepsaných pro smlouvu o nájmu nebytových prostor ustanovením §3 odst. 3 tohoto zákona (dále jen „druhý právní názor“). Protože první právní názor (názor, proti němuž posledně uvedená dovolací námitka evidentně nesměřuje) nemůže – s ohledem na to, co bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k absolutní neplatnosti právního úkonu – činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, pak z pohledu uvedeného právního názoru napadené rozhodnutí obstojí. Je proto nerozhodné, zda popřípadě může činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným druhý právní názor (názor, jenž – na rozdíl od prvního právního názoru – byl napaden rovněž posledně uvedenou dovolací námitkou), neboť na celkový závěr odvolacího soudu o (absolutní) neplatnosti předmětné smlouvy to nemůže mít žádný vliv.
Zbývá dodat, že je-li – se zřetelem k uvedenému – zapotřebí pokládat za správný závěr o (absolutní) neplatnosti předmětné smlouvy, je – logicky vzato – vyloučeno, aby společnost safia – cz, s. r. o., vstoupila (na základě ujednání obsažených v příloze k dodatku č. 4) „do práv původního nájemce“ , tj. aby se stala účastníkem právního vztahu, který předmětnou smlouvou (včetně jejích dodatků) nebyl vůbec založen. Tím spíše nemohla do neexistujícího právního vztahu na její místo nastoupit ani dovolatelka – domnělá podnájemkyně předmětných nemovitostí.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu