ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2980.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2980/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce města Rožmitál pod Třemšínem , se sídlem Rožmitál pod Třemšínem, Náměstí 8, zastoupeného JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem Příbram II, Pražská 13, proti žalovaným 1) J. S. , bytem R. pod T., a 2) K. S. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 163/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č. j. 23 Co 511/2008, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Vladimíry Oktábcové, advokátky se sídlem Příbram II, Pražská 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 14 C 163/2007-89, uložil žalovaným vyklidit byt č. 3, o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, v přízemí domu v ulici Č. – R. v R. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), do šesti měsíců od poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dle protokolů o převzetí bytu z roku 1986 a 1990 převzal 1. žalovaný předmětný byt a se souhlasem vlastníka ho modernizoval, že 2. žalovaná pronajala M. P. nájemní smlouvou z 10. 8. 2007 byt ve svém domě v R. pod T., ulice B. (dále „dům“) na dobu neurčitou za dohodnuté nájemné, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně z 31. 1. 2007, č. j. 14 C 157/2006-73, byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi, kterou dal žalobce (v označené věci žalovaný) žalovaným (v označené věci žalobcům) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), tj. že mají dva byty (vedle předmětného bytu mají byt v domě a dále v domě, taktéž v R. pod T. /dále „dům/), že posléze uvedený dům je neobyvatelný a že žalovaní přes výzvu žalobce z 16. 5. 2007 předmětný byt nevyklidili. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že se žalobce právem (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhá jejich vyklizení. Zabýval se také otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přičemž dospěl k závěru, že v dané věci nelze (z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí - vědomost žalovaných o dání výpovědi z nájmu bytu, o neúspěšnosti jejich žaloby, možnost bydlení v domě 2. žalované, který byl pronajat až poté, kdy bylo řízení o neplatnost výpovědi pravomocně skončeno) s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. žalobu zamítnout, případně vázat povinnost žalovaných k vyklizení na vyšší formu bytové náhrady, než je přístřeší.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 23 Co 511/2008-192 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 1. 2009, č. j. 23 Co 511/2008-141, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011, č. j. 26 Cdo 1907/2009-168, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustností ani vymezením dovolacích důvodů se nezabývali. Vyjadřují vlastní názor na výklad ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., vymezují pojem „dobré mravy“, a namítají, že v dané věci bylo nutno při aplikací uvedeného ustanovení vzít v úvahu i další okolnosti, a to že výpověď z nájmu bytu byla dána jen 1. žalovanému a že soud nevyslechl ani jednoho svědka navrženého žalovanými. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání v dané věci není přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé neformulují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze – za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – zamítnout žalobu na vyklizení předmětného bytu.
Nejvyšší soud již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1907/2009, vydaným v této věci, zaujal právní názor, že závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod R 8/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, lze vztáhnout i na případy užívání bytu bez právního důvodu po zániku nájemního vztahu výpovědí pronajímatele (§710 odst. 1, §711 odst. 5 obč. zák.); současně poukázal na výklad a aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. jeho usnesení z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, z 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 16. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5118/2008) je rovněž ustálena v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi. Uvedený názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci. Jestliže se tedy odvolací soud zabýval posouzením výkonu práva žalobce z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a ztotožnil se s hodnocením právně významných okolností, jež zaujal soud prvního stupně, nelze pro řešení této otázky shledat dovolání žalovaných podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelé uplatňují námitkou, že nebyli vyslechnuti jimi navržení svědkové, by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Nezbývá než učinit závěr, že dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu