ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3840.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3840/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně ELITE REAL, spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Štefánikova 119/50, IČ: 25317768, zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vinohrady 43, proti žalovaným 1/ M. K. a 2/ R. K.i , zastoupeným JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, o určení neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě a výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 29/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2011, č. j. 44 Co 54/2010-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem v Brně, Tišnovská 143, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 43 C 29/2008-36, zamítl žalobu na určení neplatnosti jednak dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 30. dubna 2007 uzavřeného dne 21. září 2007 mezi žalovanými jako pronajímateli a žalobkyní jako nájemcem a jednak výpovědí žalovaných z 23. listopadu 2007 a z 21. dubna 2008 z nájemní smlouvy uzavřené dne 30. dubna 2007 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných, jejímž předmětem je pronájem tam specifikovaných nebytových prostor; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2011, č. j. 44 Co 54/2010-78, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti „rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 02.02.2011, č. j. 44 Co 54/2010-78“ , tedy jakoby dovoláním napadala rozsudek odvolacího soudu jako celek. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že její dovolací námitky směřují pouze proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 30. dubna 2007 uzavřeného dne 21. září 2007 mezi žalovanými jako pronajímateli a žalobkyní jako nájemcem (dále jen „potvrzující výrok). Dovolání tedy evidentně nesměřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o určení neplatnosti výpovědí žalovaných z 23. listopadu 2007 a z 21. dubna 2008 z nájemní smlouvy uzavřené dne 30. dubna 2007 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných, jejímž předmětem je pronájem tam specifikovaných nebytových prostor; proti tomuto výroku totiž dovolatelka žádné dovolací námitky neuplatnila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (zejména dovolacími námitkami, že „z projevu vůle zjištěného pouze na základě textu dodatku lze dojít jedině k závěru, že smluvní strany úmyslně vázaly platnost a účinnost dodatku č. 2 na konkrétní datum, kdy měli být žalovaní vlastníky nemovitosti“ , že „pokud se tak k danému datu nestalo, nemohl nabýt dodatek č. 2 ani platnosti ani účinnosti“ , a že „je zřejmé, že účastníci projevili svou vůli tak, že odložili účinnost dodatku č. 2 až k okamžiku, kdy se žalovaní stanou vlastníky nemovitosti“ ). V tomto ohledu jsou podstatou dovolacích námitek výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně platnosti dodatku č. 2 ze dne 21. září 2007 k nájemní smlouvě ze dne 30. dubna 2007. K řečenému lze pro úplnost dodat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladů projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků listiny projevená v dodatku č. 2, je proto otázkou skutkovou.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – který dovolatelka rovněž uplatnila (dovolací námitkou, že „odvolací soud odmítl provést jako důkaz vyjádření pana Petra Svobody“ ) – pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
V napadeném rozsudku odvolací soud dovodil mimo jiných rovněž následující právní závěry. Věcně právní účinky smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti (v daném případě kupní smlouvy ze dne 21. září 2007) nastávají vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a v daném případě nastaly až 8. října 2007. Vázali-li účastníci dodatku č. 2 ze dne 21. září 2007 k nájemní smlouvě ze dne 30. dubna 2007 účinnost tohoto dodatku na den 5. října 2007, nebyli žalovaní v té době vlastníky nemovitosti; k tomuto dni však existovaly obligační účinky kupní smlouvy ze dne 21. září 2007, jimiž byli žalovaní jako kupující vázáni, a právě z tohoto důvodu nelze usuzovat na neplatnost dodatku č. 2 ze dne 21. září 2007. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, a konstatoval, že skutečnost, že jako pronajímatel vystupuje (v daném případě sjedná dodatek č. 2 ze dne 21. září 2007 svým jménem a na svůj účet) osoba od vlastníka odlišná, nemůže způsobovat neplatnost tohoto dodatku pro rozpor se zákonem, je-li doloženo, že vlastník takovou dispozici třetí osobě umožnil.
Nejvyšší soud České republiky (byť v souvislosti se smlouvou o postoupení pohledávky) dovodil, že tam, kde smluvní strany při uzavření smlouvy věděly (musely být srozuměny s tím), že se jejich ujednání stane účinným (v jimi sjednaném právním poměru se prosadí) jen za předpokladu, že (vůbec) nastane účinnost smlouvy, na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci, nečiní jejich smlouvu neplatnou (podle §39 obč. zák.) jen to, že v době jejího uzavření byla smlouva, na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci, sice platně uzavřena, leč dosud nenabyla účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, uveřejněný pod č. 182 v sešitě č. 12 z roku 2010 časopisu Soudní judikatura). K otázce obligačních a věcně právních účinků smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem lze odkázat rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 923/2009, a ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 3972/2010.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., dovodil, že dodatek č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 21. září 2007 je platný, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. V projednávané věci nelze přehlédnout ani to, že smluvní stranou dodatku č. 2 byl vedle žalovaných (nových pronajímatelů) rovněž původní pronajímatel, který jej svým podpisem schválil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,-. Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu