ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3860.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3860/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně Mgr. I. J., zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, K Dolům 1924/42, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 6 C 505/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č.j. 20 Co 100/2010-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 20 Co 100/2010-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 6 C 505/2009-39, uložil žalovanému povinnost vyklidit rodinný dům č.p. 98 v části obce Z. na parcele st.č. 239 a pozemek p.č. 221/14 v k.ú. Z. (dále jen „předmětný dům“ a „předmětný pozemek“, resp. „předmětné nemovitosti“) do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobkyně (sestra žalovaného) je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí, které užívá žalovaný, že dříve bydlel s rodiči účastníků v domě č.p. 8 na pozemku st. p.č. 32 zapsaných v katastru nemovitostí pro k.ú. a obec Z. na LV 122 (dále jen dům č.p. 8), že vlastníkem uvedených nemovitostí byl jejich otec (jejich matka měla k domu č. 8 právo bezplatného doživotního užívání), že uvedený pozemek a dále pozemek p.č. 9/2 zapsaný tamtéž odkázal otec účastníků v závěti, sepsané v roce 2006 žalovanému, že v roce 2007 je však prodal synovi žalobkyně R. J. a H. P., že dne 28. 2. 2002 bylo nařízeno odstranění domu č.p. 8, neboť stavba v důsledku živelné pohromy (povodně) ohrožuje život a zdraví osob, že dům č.p 8 byl pojištěn a otci účastníků bylo Českou pojišťovnou, a.s. vyplaceno pojistné plnění, a to dne 4. 9. 2002 částka 200.000,- Kč a dne 11. 10. 2002 částka 1.121.335,- Kč, že obec Z. mu vyplatila částku 210.000,- Kč a Člověk v tísni, o.p.s. mu poskytla dar ve výši 100.000,- Kč, že rozhodnutím Městského úřadu v Neratovicích ze dne 3. 12. 2003 byla žalobkyni povolena stavba předmětného domu a kolaudačním rozhodnutím téhož úřadu ze dne 16. 2. 2004 bylo povoleno jeho užívání, že za jeho výstavbu si dodavatelská firma vyúčtovala náklady 1.205.000,- Kč, že uvedené finanční prostředky, resp. částku 1.375.000,- Kč na stavbu získala žalobkyně od otce účastníků, že předmětný dům měl sloužit k bydlení rodičů účastníků, že místnost k užívání v něm měl mít i žalovaný (s ohledem na svůj zdravotní stav) a že žalobkyně jej po smrti rodičů opakovaně vyzývala k jeho vyklizení. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žalovaný se v předmětném domě zdržuje bez právního důvodu a bez souhlasu vlastnice, a proto rozhodl o jeho povinnosti jej vyklidit (§126 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že okolnosti, za jakých došlo k získání předmětného domu žalobkyní, nebyly předmětem řízení, mohl je tudíž zohlednit jen v rámci úvahy týkající se lhůty k vyklizení či bytové náhrady, neboť nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání předmětných nemovitostí, nelze ani pro rozpor s dobrými mravy nárok na vyklizení žalobkyni odepřít (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 839/2006). Zabýval se proto otázkou, zda lze v dané věci s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 5/2001 a na rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 607/2003). Přihlédl k tomu, že žalovaný až do povodní v roce 2002 žil se svými rodiči ve společné domácnosti v domě čp. 8, že se podílel na jeho údržbě a investoval do něj a že pokud by v důsledku povodně nedošlo k jeho demolici, pravděpodobně by jej po rodičích (spolu se svými sourozenci) zdědil, resp. i v případě, že by je dědictvím nezískal, v případném soudním řízení o jeho vyklizení by bylo zcela jistě rozhodnuto o jeho vyklizení po zajištění bytové náhrady. Dále zohlednil skutečnost, že otec účastníků získal po povodních v rámci pojistného plnění a darů od obce a obecně prospěšných společností částku přesahující 1.400.000,- Kč, kterou žalobkyně použila na stavbu předmětného domu, jež měl sloužit k zajištění bydlení rodičů účastníků, jimž v té době bylo více jak 80 let. Je zřejmé, že jejich prioritou bylo získání bydlení, nikoliv řešení právních důsledků svých kroků; ostatně otec účastníků byl ve špatném zdravotním stavu, psychicky nemocný a nebyl si vždy vědom svého chování. Žalovaný tak bez svého přičinění přišel v důsledku povodně o bydlení, majetek a následně (vzhledem k chování rodičů) i o možnost cokoliv zdědit. S ohledem na rodinné a sociální poměry žalovaného (je invalidní důchodce, bezdětný, svobodný) a historické souvislosti, zaujal soud prvního stupně názor, že s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je třeba vázat vyklizení žalovaného na zajištění náhradního ubytování, což lze po žalobkyni spravedlivě požadovat s přihlédnutím k tomu, že na základě úmyslného či neúmyslného jednání rodičů získala za jejich finanční prostředky předmětné nemovitosti.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 6. 2010, č. j. 20 Co 100/2010-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vyklidit předmětné nemovitosti do 6 měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování listinami (a to prohlášením matky účastníků, kupní smlouvou, rozhodnutím o povolení stavby, kolaudačním rozhodnutím a dědickými spisy sp. zn. 51 D 16/2008 a 51 D 106/2008) a doplnění dokazování zprávou obce Zálezlice a výslechem žalobkyně I. J. a svědků D. N., T. J. a P. N. vzal za prokázáno, že žalovaný po povodních v roce 2002 bydlel u své družky D. N. v garsonce v České Lípě (která uvedla, že se jednalo pouze o dočasnou výpomoc), že rodiče účastníků umožnili žalovanému užívat v domě jednu místnost, že za nimi dojížděl, staral se o zahradu, sekal dříví a prováděl drobné opravy, že za života rodičů užíval se svou družkou jak místnost v domě, tak i garsonku, a že do předmětného domu se trvale přestěhoval koncem roku 2007, kdy matka účastníků byla v nemocnici. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a konstatoval, že nepochybil, pokud se nezabýval tím, zda darování peněz žalobkyni na stavbu domu bylo platným či neplatným právním úkonem, neboť tato skutečnost nemůže ovlivnit její vlastnické právo k němu. Rovněž přisvědčil jeho závěru, že v dané věci jsou dány důvody pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný bydlel s rodiči od narození, nemá vlastní byt, je invalidním důchodcem s nízkým příjmem, tedy osobou, která má omezený přístup k zajištění náhradního bydlení. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že na rozdíl od něj dovodil, že nejsou dány důvody pro uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu, ale pouze pro určení delší lhůty k vyklizení, než stanoví zákon.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v procesním pochybení soudu, který pokračoval v řízení, ačkoliv (pokud by důkladněji přezkoumal otázku vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem) měl řízení zastavit pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. V této souvislosti mu vytýká, že se nezabýval okolnostmi, za jakých došlo k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobkyní, přičemž zejména poukazuje na způsob, jakým si opatřila na stavbu finanční prostředky, a dále na to, že se „nechala zapsat“ do katastru nemovitostí jako jejich vlastnice, ač byl předmětný dům stavěn pro jejich rodiče, že její úkony v tomto směru jsou nemravné a obcházejí zákon, a tudíž nemohou požívat právní ochrany, navíc jsou stiženy absolutní neplatností ve smyslu §39 obč.zák. Dovolatel má dále za to, že mu měla být poskytnuta ochrana, garantovaná ustanovením §3 odst. 1 obč.zák. ve větší míře, než jak to učinil odvolací soud, přičemž poukazuje na to, že nezasahuje do práv žalobkyně neoprávněně, neboť mu od počátku svědčil odvozený právní titul k užívání předmětného domu; naopak ona začala proti němu uplatňovat svá práva šikanózním způsobem (vypověděla smlouvu o dodávkách elektrické energie). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ačkoliv převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně včetně jeho odůvodnění přiznání bytové náhrady, překvapivě dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci a rozhodl toliko o prodloužené lhůtě k vyklizení, aniž tento svůj právní názor odůvodnil (není zřejmé, z čeho dovodil nesprávnost právního závěru soudu prvního stupně, zejména proč není možné spravedlivě požadovat po žalobkyni zajištění bytové náhrady). Je toho názoru, že toliko převzal závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 607/2003, aniž by tomu odpovídala skutková zjištění. Uvádí, že mu mělo být přiznáno náhradní ubytování, neboť neplatnost užívacího titulu nezpůsobil, je invalidní důchodce a bez domova se ocitl v důsledku živelné pohromy; navíc byl úkony žalobkyně i rodičů připraven o možnost cokoliv zdědit. Poukazuje rovněž na to, že v daném místě žil celý svůj dospělý život a staral se o rodiče, a že soudy rovněž zamítly jeho nároky vůči státu z titulu náhrady škody způsobené regulací vodních toků. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a řízení zastaveno, popř. aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K podáním žalovaného učiněným bez advokáta dovolací soud nepřihlédl.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela dovolací námitky, zejména uvedla, že vlastnictví předmětných nemovitostí prokázala výpisem z katastru nemovitostí, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž nelze na základě §3 odst. 1 obč.zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníků s tím, že pokud někdo užívá byt v domě bez právního důvodu, nelze povinnost vyklidit zásadně vázat na zajištění bytové náhrady. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 26 Cdo 3860/2010-142, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř), se zabýval jeho přípustností.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem – jak plyne z porovnání obsahu výroku napadeného rozsudku s výrokem rozsudku soudu prvního stupně – byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, ve zbývající části, tj. ohledně stanovení vyklizovací povinnosti, byl potvrzen, řešil dovolací soud otázku přípustnosti dovolání zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku. Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod R 28/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). O rozhodnutí o bytové náhradě jde i tehdy, jestliže soud vyslovil ve výroku rozhodnutí povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997).
Pokud žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ohledně vyklizovací povinnosti, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může v této části být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Jeho námitky však v tomto směru naplňují jednak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (pokud namítá, že řízení mělo být zastaveno) a dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (pokud vytýká odvolacímu soudu /soudu prvního stupně/, že při posouzení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem vycházel toliko z výpisu z katastru nemovitostí). Jak je však již uvedeno výše, k okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze.
V části, v níž dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně bytové náhrady (tedy ve výroku o věci samé), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatel námitkou, že odvolací soud neodůvodnil svůj právní závěr ohledně uložení delší lhůty k vyklizení, a ve svém důsledku tak namítá nepřezkoumatelnost rozsudku v této části. Dovolací soud však dospěl k závěru, že řízení namítanou vadou netrpí, neboť odvolací soud v souladu s ustanoveními §211 a §157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, k jakým skutkovým závěrům dospěl a jaký právní předpis na ně aplikoval (odkázal v tomto směru na rozhodnutí soudu prvního stupně). Je sice pravdou, že napadené rozhodnutí, pokud jím – na rozdíl od soudu prvního stupně – nebyla přiznána bytová náhrada, ale pouze určena delší lhůta k vyklizení, sice ne zcela naplňuje požadavek na přesvědčivost odůvodnění (§157 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), nicméně přesto lze dovodit, z jakých důvodů takto rozhodl, a naopak nelze učinit závěr, že rozhodnutí je v této části (pro nedostatek důvodů) nepřezkoumatelné. Jiné vady nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Dále dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na názoru, že na povinnost žalovaného, který užívá předmětný dům bez právního důvodu, nelze ani analogicky (§853 obč.zák.) aplikovat ustanovení §712 obč.zák. o bytových náhradách; nepřiměřenou tvrdost, která by vznikla bezprostřední realizací práva, lze zmírnit odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) nebo omezením výkonu práva tím, že bude stanovena delší lhůta k vyklizení, případně vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Uvedený názor odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. jeho rozhodnutí z 28. 8. 2007, sp.zn. 26 Cdo 2272/2006 a z 15. 6. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4514/2000).
Následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod R 8/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že okolnosti dané věci odůvodňují aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a to ve vztahu k podmínkám vyklizení žalovaného z předmětného domu. Dovolací soud však nesouhlasí s tím, že tyto okolnosti (na něž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal) se mohou projevit toliko v podmíněnosti vyklizovací povinnosti žalovaného stanovením delší lhůty k vyklizení, a je toho názoru, že je třeba jeho povinnost vázat na zajištění bytové náhrady, a to v podobě náhradního ubytování. Uvedená forma bytové náhrady ostatně odpovídá i podmínkám, za nichž žalovaný užíval předmětný dům (resp. dům č. 8).
Vzhledem k uvedenému není ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalovaného podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil (a to – vzhledem ke shora uvedené vázanosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě – jako celek) a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu