ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.934.2011.1
26 Cdo 934/201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva REMOSTAV , se sídlem v Praze 6, Bazovského 1117, IČ: 00407275, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Františka Křížka 362/1, proti žalovanému S. V. , zastoupenému JUDr. Petrem Andělem, advokátem se sídlem v Praze – Vysočanech, Sokolovská 178/247, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 18/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 29 Co 436/2009-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. května 2008, č. j. 9 C 18/2006-97, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 o třech pokojích, kuchyni a příslušenství situovaný v 1. podlaží domu č. p. v P. 5 – S., F. č. 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. března 2009, č. j. 29 Co 510/2008-112, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 20. května 2009, č. j. 9 C 18/2006-123, ve spojení s usnesením ze dne 15. října 2009, č. j. 9 C 18/2006-132, žalobě na vyklizení předmětného bytu opětovně vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalovaného vázal na poskytnutí přístřeší; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. května 2010, č. j. 29 Co 436/2009-140, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil prostřednictvím zvoleného advokáta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě, jde-li o otázku vyklizení bytu, nerozhodl soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech totiž žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl). Z toho vyplývá, že dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) ve vyhovujícím výroku ohledně vyklizení bytu, nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Jiná je však situace ve vztahu k otázce bytové náhrady. Zatímco ve svém prvním rozsudku soud prvního stupně nepodmínil vyklizovací povinnost žalovaného bytovou náhradou, ve druhém rozsudku ji vázal na poskytnutí přístřeší; v otázce bytové náhrady rozhodl tudíž jinak než v prvním (zrušeném) rozsudku. Přes to je však vyloučena úvaha o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) ve výroku o bytové náhradě. Je tomu tak proto, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 3. března 2009, č. j. 29 Co 510/2008-112, nevyslovil ve vztahu k otázce bytové náhrady takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně o této otázce (soud prvního stupně nebyl tam vysloveným právním názorem vázán do té míry, že by v otázce bytové náhrady nemohl – vzhledem k posléze zjištěnému skutkovému stavu – uplatnit své vlastní názory).
Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Uvedené vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze v daném případě přihlížet k okolnostem uplatněným – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. k dovolacím námitkám, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §714, §126 odst. 1 a §712 odst. 5 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
V projednávané věci – s přihlédnutím k povaze uplatněných dovolacích námitek – dovolatel zpochybnil rovněž postup soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího), který žalobu projednal a o ní rozhodl v jeho nepřítomnosti (tj. postup soudu podle §101 odst. 3 o.s.ř.). Jeho dovolací námitky jsou proto z obsahového hlediska podřaditelné pod tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (nejde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jak se dovolatel mylně domníval), neboť uvedeným postupem (šlo-li by o postup nesprávný) mu mohla být odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel však přehlédl, že v případě nepřípustného dovolání je tato vada právně významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (viz výklad shora).
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné rovněž na právních názorech, že dovolatelovo nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo v důsledku zániku jeho členství v bytovém družstvu (§714 obč. zák.), že za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu (§126 odst. 1 obč. zák.), že jeho vyklizení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a že vyklizovací povinnost z bytu lze v tomto případě vázat na poskytnutí pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věty první obč. zák.).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, a ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009). Zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozhodnutí ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, a ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 983/2006).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství dovolatele v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě.
Podle §714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v §712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v §712 odst. 5 obč. zák.
V projednávané věci zaniklo dovolatelovo členství v družstvu v důsledku jednání naplňujícího jinak výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V takovémto případě je nutno posoudit jeho nárok na bytovou náhradu podle §712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 253/2009). Základní formou bytové náhrady je zde proto pouhé přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jen v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 904/2006). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná. Navíc přísluší-li vyklizovanému bytová náhrada v určité formě podle pozitivní právní úpravy (jako v daném případě podle §712 odst. 5 obč. zák. ve znění účinném do 31. října 2011) nebo na základě její analogické aplikace, nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné (vyšší) formě za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2375/2005, z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 396/2006 a sp. zn. 26 Cdo 1990/2005).
Pokud pak dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zastává názor, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem, že vzhledem ke zjištěným okolnostem (zejména k pokračujícímu neplacení nájemného, resp. nyní již úhrady za užívání bytu) o takový výkon práva v daném případě nejde.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu