ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1473.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1473/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně ANIDOR s.r.o. , IČ 27473261, se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Mgr. P. S. , se sídlem v H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně VITKA Brněnec a.s., IČ 00174131, se sídlem v České Skalici, Pod Vinicí 729, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, o zaplacení 2.173.863,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2011, č. j. 20 Co 519/2010-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Mariana Pavlova, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2.173.863,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout tím, že z účtu žalobkyně byl na účet žalovaného (resp. úpadkyně VITKA Brněnec a.s., dále jen „úpadkyně“) poukázán finanční obnos ve výši žalované částky bez právního důvodu. Převod byl uskutečněn dvěma platbami provedenými ve dnech 18. 7. 2005 a 16. 8. 2005.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, č. j. 10 C 2/2010-295, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že předmětné finanční prostředky sice byly z účtu žalobkyně převedeny na účet úpadkyně, avšak žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Mezi účastníky před provedením plateb neexistoval obchodněprávní vztah. Bez právního důvodu tak došlo k převodu určité částky z účtu jedné obchodní společnosti na účet jiné obchodní společnosti, přičemž plnění nevyplývalo z jejich podnikatelské činnosti. Ke vzniku bezdůvodného obohacení tak nedošlo v rámci obchodněprávního vztahu, a promlčecí doba proto nemůže být čtyřletá. Žalobkyně se o tom, že plnila bez právního důvodu, musela dozvědět ihned poté, co plnění poskytla. Přesto však podala žalobu dne 17. 7. 2009, tedy rok poté, do uplynula objektivní promlčecí doba, resp. dva roky poté, co uplynula promlčecí doba subjektivní. Právo žalobkyně je tedy promlčeno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, č. j. 20 Co 519/2010-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že samotná žalobkyně uvedla, že nebyla s úpadkyní v žádném vztahu, nikdy s ní neobchodovala a neuzavřela žádné smlouvy. Obchodněprávní vztah tak mezi nimi nemohl vzniknout jen na základě toho, že z účtu žalobkyně byly převedeny peníze na účet úpadkyně, aniž by k tomu existoval důvod. Judikatura, na niž žalobkyně odkazuje, se vztahuje na případy, kdy bezdůvodné obohacení spočívalo v poskytnutí služeb jedním podnikatelem jinému podnikateli, a to bezesmluvně či na základě neplatné smlouvy. Se závěry žalobkyní namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, se pak odvolací soud ztotožňuje. V citovaném rozhodnutí se říká, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (ust. §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Pro posuzovanou věc je však klíčová jiná část tohoto rozhodnutí, podle níž je k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ust. §261 odst. 1 až 3 obch. zák. K převodu zde však došlo bez existence jakéhokoliv vztahu mezi žalobkyní a úpadkyní. Námitka promlčení tak měla být posouzena podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), což ostatně soud prvního stupně učinil. Ani nepřípustná nová tvrzení žalobkyně (ust. §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) nemohou na právním posouzení nic změnit. Jednatel žalobkyně uvedl, že o tom, komu patří účet, na nějž byly peníze poukázány, se dozvěděl až ze zprávy Č. s. ze dne 17. 8. 2009, avšak žaloba byla sepsána již dne 16. 7. 2009. Tvrzení žalobkyně v tomto směru jsou tedy zjevně účelová. Pokud by však nárok nebyl promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době, byl by promlčen v tříleté objektivní promlčecí době. Z ničeho nevyplývá, že by bezdůvodné obohacení mělo být získáno úmyslně, jak tvrdí žalobkyně. Úmysl měl dle tvrzení žalobkyně realizovat F. O., avšak tato osoba byla v době, kdy k převodu peněz na účet úpadkyně došlo, v pracovněprávním vztahu ke společnosti D. s.r.o., resp. k žalobkyni. Úpadkyně navíc v době od 1. 6. 2005 do 12. 9. 2005 nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, protože její podnik byl smlouvou o prodeji podniku ze dne 1. 6. 2005 (od níž bylo následně odstoupeno) prodán společnosti D. s. r. o. Úpadkyně tedy v souvislosti s převodem peněz nijak nejednala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vztah z bezdůvodného obohacení, který vznikl mezi ní a úpadkyní, je vztahem občanskoprávním. Zdůraznila, že předmětné platby byly provedeny mezi dvěma podnikateli, resp. mezi účty používanými těmito podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Převod finančních prostředků tak souvisel s podnikatelskou činností. V daném případě se tedy jedná o vztah obchodněprávní, neboť došlo k bezesmluvnímu plnění mezi dvěma podnikateli (v této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009). Dovolatelka dále připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, z nichž vyplývá, že pod ust. §261 odst. 1 obch. zák. nespadají jen závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, a jsou tedy uzavírány ve vazbě na podnikání těchto podnikatelů, jež dané smlouvy uzavírají. Dovolatelka je tedy přesvědčena, že vzhledem k tomu, že vztah mezi ní a úpadkyní měl být posouzen jako obchodněprávní, nebyla námitka promlčení vznesena důvodně. Žalobkyně rovněž popírá, že jí bylo před podáním žaloby známo, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil. Věděla pouze, že z jejího účtu peníze odeslal F. O., avšak nebylo jí známo, komu byly odeslány. Žalobu podala pouze z opatrnosti a to, že bezdůvodně se obohatila úpadkyně, se žalobkyně dozvěděla teprve ze zprávy České spořitelny ze dne 17. 8. 2009. Již dříve podnikla kroky k tomu, aby zjistila, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil, avšak marně. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že úpadkyně získala bezdůvodné obohacení na její úkor úmyslně, takže objektivní promlčecí doba měla být desetiletá a nikoliv tříletá. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom směru, že je považuje za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Z pouhého převodu peněžních prostředků mezi dvěma účty (i kdyby šlo o účty podnikatelské) nelze bez dalšího dovozovat, že by se v daném případě mělo jednat o obchodněprávní vztah. Úpadkyně navíc v inkriminované době žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela. Mezi dovolatelkou a úpadkyní před převodem peněz neexistoval žádný vztah, nedošlo k uzavření smlouvy ani k bezesmluvnímu plnění. Je tedy třeba věc posuzovat dle občanskoprávní úpravy tak, že právo dovolatelky je promlčeno. Žalobkyně se o tom, na čí účet byly prostředky převedeny, mohla dozvědět již dříve. Žalovaný dále popírá, že by bezdůvodné obohacení bylo získáno úmyslně.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení žalovaného nebylo úmyslné, je námitkou proti skutkovému zjištění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 1066/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 295/2008, či jeho usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 879/2004), tedy dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jež za dané procesní situace nepřichází vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. do úvahy. Pouze na základě toho, že prostředky z účtu jednoho podnikatele na účet třetí osoby odešle osoba, která je členem představenstva třetí osoby, nelze přitom bez dalšího dospět k závěru, že došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení třetí osoby.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se nejednalo o obchodněprávní vztah, a otázku promlčení je tedy třeba vyřešit dle úpravy občanského zákoníku. Se závěry uvedenými v žalobkyní připomínané judikatuře nelze než souhlasit, avšak je třeba říci, že na posuzovaný případ nedopadají. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2436/2009 se jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé při užívání nebytových prostor bez právního důvodu, v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3442/2008 šlo o užívání kanalizace bez právního důvodu a v rozsudku sp. zn. 33 Odo 249/2005 o bezdůvodné obohacení z neplatných smluv o zajištění ubytování zaměstnanců jedné ze stran (účastníci byli vždy podnikatelé). Nelze však přehlédnout, že ve všech uvedených případech bezdůvodné obohacení skutečně souviselo s podnikatelskou činností stran. Jednalo se vždy buď o plnění poskytnuté bez právního důvodu či z neplatného právního úkonu, a to ve formě poskytnuté „služby“, přičemž následně bylo požadováno vydání bezdůvodného obohacení. Za dané situace bylo bezesporu možné dovodit, že se jedná o obchodněprávní vztahy. V posuzovaném případě však došlo k převodu finančních prostředků z účtu dovolatelky na účet úpadkyně bez existence předchozího právního vztahu a jiného mezi stranami poskytnutého plnění. Na existenci obchodněprávního vztahu nelze usuzovat toliko (a tedy bez dalšího) z toho, že došlo k převodu finančních prostředků z účtu jednoho podnikatele na účet jiného podnikatele, přičemž skutková zjištění odvolacího soudu nemůže soud dovolací za dané procesní situace přezkoumávat (viz výše). Jestliže by byla správná úvaha dovolatelky, že z pouhého faktu, že peníze odešly z jednoho účtu náležejícího podnikateli na účet jiného podnikatele, vyplývá, že mezi nimi došlo ke vzniku obchodněprávního vztahu, znamenalo by to, že záleží, na čí účet byly finanční prostředky bez právního důvodu odeslány. Pokud by je žalobkyně poslala na účet jiného podnikatele, jednalo by se o obchodněprávní vztah a promlčecí doba by byla čtyřletá (viz ust. §397 obch. zák.), pokud by je odeslala na účet nepodnikatele, šlo by o vztah občanskoprávní a promlčecí doba by byla dvouletá, resp. tříletá (viz ust. §107 odst. 1, 2 obč. zák.), což se však jeví v dané věci jako úvaha nesprávná. V posuzovaném případě tedy nelze učinit závěr, že se jednalo o závazek, jímž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání účastníků (to ani dovolatelka netvrdila), ani o závazek, který s jejich podnikáním souvisí.
Jestliže je tedy správný právní názor odvolacího soudu o tom, že v daném případě se nejedná o vztah obchodněprávní ale občanskoprávní, je třeba na věc aplikovat ust. §107 obč. zák. Závěr o tom, že bezdůvodné obohacení nebylo úmyslné, nelze přitom v dovolacím řízení zpochybnit (viz výše). Vzhledem k tomu, že od vzniku bezdůvodného obohacení do podání žaloby uplynuly více než tři roky, a došlo tedy k marnému uplynutí objektivní promlčecí doby, nezabýval se dovolací soud již tím, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že na její úkor vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo je získal, neboť v případě kombinované promlčecí doby stačí k promlčení práva uplynutí jen jedné z promlčecích dob.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu