ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1722.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1722/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 47, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 139/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 24 Co 455/2010-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 210.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že užíval nebytové prostory ve výlučném vlastnictví žalobce v obci a k. ú. S. zapsané na LV č. 280 o výměře 500 m2 v roce 2001 bez právního důvodu.
Poté, co v této věci již dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005, jímž zrušil předchozí rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově pro nesprávné právní posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy, a následně rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze pro vadu řízení, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j. 24 Co 308/2007-208, zrušil žalobě v převážné části vyhovující rozsudek Okresního soudu v Benešově jako soudu I. stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Benešově následně rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 11 C 139/2009-263, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že žalovaný jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a v důvěře v chování tehdejších spoluvlastníků, tj. žalobce a P. K. Žalovaný tedy předmětné nebytové prostory užíval v dobré víře, že je řádným nájemcem, a za užívání platil v roce 2001 P. K., se kterým nájemní smlouvu sjednal a který byl toho času v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník, nájemné ve výši 35.000,- Kč měsíčně. Okresní soud ve svém rozhodnutí dovodil, že nájemní smlouva uzavřená dne 28. 12. 2000 mezi žalovaným a P. K. je absolutně neplatným právním úkonem, neboť ji uzavřel P. K., který spoluvlastníkem budov nikdy nebyl. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 325/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75, bylo pravomocně určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem mimo jiné předmětných nebytových prostor. Vzájemný vztah, ze kterého může být uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tak byl podle okresního soudu založen neplatnou nájemní smlouvou mezi žalovaným a P. K. Žalobce účastníkem této smlouvy nebyl, není tedy s ohledem na daný předmět sporu ve vztahu k žalovanému aktivně legitimován a žalovaný není ve vztahu k žalobci legitimován pasivně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 24 Co 455/2010-304, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval skutková zjištění provedená soudem prvního stupně za dostačující a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Bylo-li již dříve pravomocně rozhodnuto, že žalobce je výlučným vlastníkem mimo jiné předmětných nebytových prostor, je zřejmé, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a P. K. dne 28. 12. 2000 je absolutně neplatná nejen z důvodu neurčitosti předmětu nájmu, ale i proto, že P. K. nebyl spoluvlastníkem uvedených prostor. Odvolací soud poukázal na ust. §457 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy. Žalovaný v dané věci platil „nájemné“ domnělému pronajímateli a spoluvlastníku P. K. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl právní vztah mezi žalovaným a P. K., nikoliv mezi žalovaným a žalobcem. V případě neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a P. K. rovněž vznikl vztah z bezdůvodného obohacení a také mezi nimi vyvstala povinnost vzájemného vrácení plnění. Rozhodně však nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného (nájemce) na úkor žalobce (vlastníka), neboť mezi nimi neplatnou nájemní smlouvou žádný vztah založen nebyl. Jedná se tedy o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení a mezi žalobcem a žalovaným není dána věcná legitimace. Žalobce může požadovat vydání bezdůvodného obohacení po P. K., který je získal na žalobcův úkor plněním bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b), i c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel vyslovil domněnku, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v tomto případě dána tím, že odvolací soud v průběhu tohoto řízení vyslovil v obdobných věcech protichůdné právní názory. Podle názoru dovolatele je přípustnost dovolání dána i ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak založena důvody připuštěnými v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Konkrétněji dovolatel namítal, že odvolací soud si učinil o věci jiné (vlastní) skutkové závěry, aniž by sám provedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a neprovedl žalobcem navrhované důkazy, takže skutková zjištění, ze kterých vycházel, byla nesprávná. Dále odvolacímu soudu vytknul, že nerespektoval závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel v návaznosti na tyto výtky neopomněl zevrubně zrekapitulovat skutkový a právní stav věci i dosavadní průběh řízení. Poukázal na rozporná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných sporech a podrobně vyložil, v čem podle něj spočívá nesprávnost skutkových zjištění. Dovolatel popřel existenci ústní smlouvy o rozdělení užívání nemovitostí uzavřené mezi ním a P. K. a souhlasu s tím, aby P. K. inkasoval nájemné, na jehož základě pak došlo k uzavření nájemní smlouvy se žalovaným. Tyto skutečnosti nebyly podle dovolatele dostatečně prokázány. Dále dovolatel poukázal na vnitřní rozpornost důkazů. Jde-li o právní posouzení věci, souhlasí žalobce s tím, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná; za nesprávný ovšem pokládá závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Podle dovolatele totiž odvolací soud zcela nesprávně posoudil otázku vztahu z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem, žalovaným a P. K. P. K. je sice z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy povinen navrátit žalovanému částku, kterou od něj obdržel jako nájemné, není však podle dovolatele oprávněn převzít náhradu bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, protože mu nesvědčí vlastnické právo. Neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a P. K. pak zakládá jen povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje), nikoli však užitky získané budoucím užíváním věci (jejím pronájmem). Proto je žalobce oprávněn požadovat náhradu nájemného po žalovaném, který by mohl uplatnit svůj nárok na vrácení nájemného vůči P. K. Dovolatel rovněž zmínil existenci nájemního vztahu mezi ním a žalovaným (založeného nájemní smlouvou z roku 1999) a odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považuje ve věci za významná a dokládající nesprávnost úvah odvolacího soudu. S ohledem na předestřenou argumentaci pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. b) i c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. a dle obsahu dovolání též podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Dovolateli nelze přisvědčit, dovozuje-li přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odkazem na odlišnost rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech, neboť toto ustanovení má umožnit dovolací přezkum pouze v případech tzv. skryté diformity, tedy dospěl-li soud odvolací ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem tato shoda je dána vázaností soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího vysloveným v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. V daném případě však odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení pouze s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž by přitom vyjádřil svůj právní názor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 80, svazek 1/2001). Jak přitom již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování právním názorem ve smyslu odkazovaného ustanovení nejsou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 160, svazek 2/2001). Nebylo-li tedy shody názorů soudů obou stupňů docíleno na základě vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, nemůže být přípustnost dovolání dána ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolání je tak možno pokládat za přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1. písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z pohledu ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v posuzovaném případě být nemohou. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž je plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ust. §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ust. §457 obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej např. rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak bylo později deklarováno v jiném soudním řízení), v době uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou) nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. §129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel se žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv žalovaný, jenž uzavřel nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem oprávněným (§130 obč. zák.) či neoprávněným (§131 obč. zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání bezdůvodného obohacení dospěl Nejvyšší soud i v jiných typově podobných věcech téhož žalobce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, proti němuž podaná ustavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1611/2012), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Ke zmínce dovolatele, že žalovaný užíval nemovitost na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky v roce 1999, lze uvést následující. Soud sice není vázán právní kvalifikací předmětu sporu ze strany účastníků, je však jeho povinností vycházet ze skutkového zjištění (srov. §153 o. s. ř.) učiněného na základě skutkových tvrzení účastníků podpořených provedeným dokazováním (srov. §101 a §120 o. s. ř.). Směřoval-li dovolatel veškerá svá další tvrzení a důkazní návrhy k dovození vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním nemovitosti žalobce v roce 2001 na základě neplatné smlouvy uzavřené s nevlastníkem, není důvodu považovat za pochybení odvolacího soudu, nezabýval-li se blíže zmínkou dovolatele o nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 1999, zvláště pak vzal-li ve shodě s tvrzením dovolatele za prokázané, že žalovaný užíval v rozhodném období předmětné nebytové prostory na základě neplatné smlouvy uzavřené s domnělým vlastníkem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10 000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu