ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2736.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2736/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) L. Š. , b) J. Š.-S. , zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, a c) JUDr. I. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o částku 1,774.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18 C 33/2008-32, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18 C 33/2008-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18 C 33/2008-32, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18 C 33/2008-50, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalované uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně částku 1,774.050,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobci vymezili jako náhradu škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově. Státní notářství v Benešově ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. D 1215/88, i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. D 1237/2001, zaměnily majetek (pozemky) S. Šl. narozeného X a zemřelého X a jeho čtyř sourozenců za majetek MUDr. S. Š. narozeného X a zemřelého X. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky S. Šl. nar. 1. 10. 1915, jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po MUDr. S. Š. nar. X, jež je posléze prodala městu Kolín. Kupní cenu, jež za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadovali jako náhradu škody jím vzniklé nesprávným úředním postupem v dědickém řízení. Obvodní soud posoudil žalovaný nárok s ohledem na časovou účinnost příslušných předpisů podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v části, jaké se týkal pochybení státního notářství, a podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v části, v jaké se týkal pochybení soudu. Shledal, že žalobci se mýlí, domáhají-li se svého nároku z titulu nesprávného úředního postupu státního notářství a soudu, jelikož z jejich tvrzení i provedeného dokazování je zřejmé, že se domáhají náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V tomto ohledu zde však absentuje oběma předpisy vyžadovaná podmínka důvodnosti takovéhoto nároku – zrušení nezákonného rozhodnutí. Nebylo-li příslušným soudem v dědickém řízení rozhodnuto, že rozhodnutí vydaná státním notářstvím a soudem v dědickém řízení jsou nezákonná, nelze se domáhat ani náhrady škody jimi způsobené. Obvodní soud dále připomněl, že pro nápravu chybného postupu v dědických věcech existují v právním řádu jiné instituty – žalobci se mohou domáhat opětovného projednání dědictví po S. Šl., zemřelému v roce 1965, případně určení vlastnictví S. Šl. k pozemkům ke dni jeho smrti, nebo mohou chtít vyplacení kupní ceny po osobě, jež byla nesprávnými rozhodnutími označena za dědičku. Není zde však důvodu, pro nějž by žalobcům měla být žalovaná částka vyplacena z titulu náhrady škody dle výše uvedených předpisů, na čemž nemůže nic změnit ani duplicitní zápis v katastru nemovitostí ve prospěch S. Šl. zemřelého v roce 1965. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil jako správnou úvahu soudu prvního stupně o nutnosti spor posoudit s ohledem na časovou působnost příslušných předpisů částečně dle zákona č. 82/1998 Sb. a částečně dle zákona č. 58/1969 Sb. Uvedl dále, že s ohledem na to, že pochybení při vedení dědického řízení se projevilo v obsahu a závěru vydaných rozhodnutí, je možno zvažovat případné právo na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. Ta by ovšem přicházela v úvahu pouze za situace, že by byla tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena. I v případě, že by tato podmínka byla splněna, nebyli by žalobci aktivně legitimováni ve sporu o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, neboť právo na náhradu škody mají jen účastníci předmětního řízení a ti, s nimiž nebylo jako s účastníky jednáno, ač s nimi jednáno být mělo. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci však účastníky dědického řízení po MUDr. S. Š. být neměli. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je tedy třeba považovat za věcně správný. Odvolací soud dále dodal k námitkám týkajícím se nápravy pochybení v dědickém řízení, že v daném případě nelze osobu, jíž byly pozemky rozhodnutím příslušných orgánů o dědictví přiznány, považovat za nepravou dědičku, neboť nepravým dědicem je osoba, jež nabyla majetek z dědictví, aniž by byla řádným dědicem, nikoliv osoba, jež získala věc, jež do dědictví nepatří. Za daných okolností se tedy neuplatní ustanovení §485 a §486 obč. zák., ale může se uplatnit klasická vlastnická žaloba ve smyslu §123 a násl. obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Žalobkyně a) a žalobce b) ve společně podaném dovolání označili napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť dle nich řeší otázku dovolacím soudem doposud dostatečně nevyřešenou. Dle dovolatelů vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí z nesprávného posouzení ochrany vlastnického práva dle §123 a násl. obč. zák. S. Šl. nar. X, respektive jeho pravých dědiců. Závěru odvolacího soudu v tomto směru dovolatelé vytkli, že z něj není zřejmé, o vlastnictví k jakému majetku a ochranu před kým má na mysli. Pozemky jejich právního předchůdce byly přiřčeny dědičce po jiné osobě, jež je prodala dalšímu subjektu, jenž je opět prodal dále. O těchto osobách nelze tvrdit, že by zasahovaly do vlastnického práva zůstavitele, a žalobci tak po nich nemohou oprávněně požadovat vydání těchto pozemků, jak se domnívá odvolací soud. Vlastnickému právu dovolatelů by se mělo dostat ochrany právě před nekvalifikovanými zásahy zmiňovaných státních orgánů, jejichž přičiněním bylo vlastnické právo pravého zůstavitele, tj. S. Šl. nar. X, a jeho dědiců porušeno a podstatně zmenšeno. K pochybení došlo bez vědomí dovolatelů, jež se tudíž proti těmto zásahům nemohli jakkoliv bránit. Dovolatelé nebyli účastníky dědických řízení, v nichž došlo k zásadnímu pochybení, a nemohli tak svými návrhy přivodit změnu nebo zrušení nesprávných rozhodnutí o dědictví. Státní orgány porušily svou povinnost učinit úkon a vydat rozhodnutí v dědickém řízení po zůstaviteli S. Šl. nar. v době, kdy dodatečně vyšel najevo majetek zůstavitele, kterým jsou předmětné nemovitosti. Na základě nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že nebylo v dědickém řízení po tomto zůstaviteli o jeho majetku rozhodnuto, nabyli majetek v jiném dědickém řízení dědicové jiného zůstavitele – S. Šl. nar. X. Okolnost, že dovolatelé nebyli účastníky tohoto řízení, jim bránila zvrátit jeho výsledek. Dovolatelé odmítli názor odvolacího soudu, dle nějž nemohou být odškodněni z důvodu nesprávného úředního postupu. K důkazu předložené listiny dokládají, že do dědického řízení po MUDr. S. Š. nar. X byly zahrnuty i pozemky, jež mu nikdy nepatřily, soudy tedy pochybily, nevydaly-li rozhodnutí ohledně dodatečně najevo vyšlého majetku S. Šl. nar. X. V dědických řízeních nebyly zjišťovány příslušné nabývací tituly a rozhodné údaje obou zůstavitelů, což je třeba považovat za jednoznačné pochybení příslušných orgánů, jež mělo za následek odnětí vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl svým dovoláním i žalobce c), taktéž vymezující přípustnost dovolání odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolatel uplatnil z podstatné části obdobné argumenty jako žalobci a) a b), a dovolací soud tedy pro stručnost odkazuje na jejich nástin uvedený v předchozím odstavci. Dovolatel neopomněl zdůraznit, že ohledně dodatečně najevo vyšlého majetku mělo být provedeno dědické řízení, jehož měli být žalobci jako dědicové po S. Šl. nar. X, jemuž tento majetek náležel, účastni, byli-li opomenuti, pak lze jejich aktivní legitimaci k náhradě škody opřít o ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle nějž má právo na náhradu škody i ten, s nímž jako s účastníkem řízení nebylo jednáno, ač s ním jednáno být mělo. Dovolatel dále s odkazem na §8 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. zdůraznil, že požadavek zákona na zrušení nezákonného rozhodnutí jako podmínky pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody není nikterak kategorický a nemusí se vždy jednat o případy zvláštního zřetele hodné, „u nichž příslušné rozhodnutí pro nezákonnost bylo již zrušeno“. Skutkové okolnosti případu dokládají, že jde bezpochyby o případ zvláštního zřetele hodný, neboť pochybení v dědickém řízení zásadním způsobem narušilo a ovlivnilo vlastnické vztahy k předmětným pozemkům. Dovolatel uzavřel svou polemiku s rozhodnutími soudů nižších stupňů návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc byla tímto soudem znovu projednána.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce c) označila závěry soudů obou stupňů za správné, ztotožnila se s jejich argumentací a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelům lze přisvědčit, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka, k níž se výslovně Nejvyšší soud doposud nevyjadřoval, a současně úvahy odvolacího soudu lze považovat za poněkud zkreslující závěry soudu Nejvyššího vyslovené v podobných věcech, pročež lze rozhodnutí odvolacího soudu mít za zásadně právně významné a podané dovolání tudíž za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V daném případě je třeba vyjít z povahy pochybení, jež přivodilo dovolatelům tvrzenou újmu. Tím byla (dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) okolnost, že došlo k záměně dvou zůstavitelů, v důsledku čehož došlo k provedení dědického řízení o nově najevo vyšlém majetku po zůstaviteli, jenž tento majetek nezanechal, a nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti tento majetek skutečně patřil. Tento postup sice ve vztahu k dědicům po domnělém zůstaviteli měl za následek vydání rozhodnutí, jež postrádá opory v hmotném právu, ve vztahu k dědicům po zůstaviteli skutečném však vedl k tomu, že usnesení o jejich dědictví vůbec nebylo vydáno, ač vydáno být mělo – srov. §47 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném k datu rozhodování státního notářství, a §175x zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodování soudu. Zákon č. 58/1969 Sb. stejně jako zákon č. 82/1998 Sb. sice přesné vymezení nesprávného úředního postupu neobsahují, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Neurčitost tohoto pojmu přitom umožňuje podřadit pod něj veškerá možná pochybení státních orgánů, jimiž jsou těmito orgány porušovány jejich zákonné povinnosti, mezi něž bezpochyby patří i projednání a rozhodnutí o dědictví ve vztahu k osobám, jež jsou dědici skutečného zůstavitele, do jejichž vlastnictví majetek zůstavitele ke dni jeho smrti přešel. Pochybily-li státní notářství i soud, a záměnou zůstavitelů ingerovaly do majetkových vztahů způsobem, jenž narušil hmotným právem jasně danou úpravu vlastnických vztahů, není důvodu se bránit označit jejich postup, v daném případě spočívající v nečinnosti - nezahájení řízení o nově najevo vyšlém majetku skutečného zůstavitele - za nesprávný. Zatímco náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutí se mohou za zákonem stanovených podmínek domáhat jen účastníci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, případně ti, s nimiž jako s účastníky jednáno být mělo (srov. §7 zákona č. 82/1998 Sb. a §2 zákona č. 58/1969), okruh osob, jež se mohou domáhat náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, takto striktně omezen není (srov. §13 zákona č. 82/1998 Sb., §18 zákona č. 58/1969 Sb., a dále závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/1999). Okolnost, že rozhodnutí, jímž bylo o majetku rozhodnuto jako o dědictví po odlišném zůstaviteli, by za těchto okolností nemohlo obstát jako správné, přitom nic nemění na tom, že skuteční dědicové byli poškozeni již tím, že v důsledku záměny zůstavitelů neproběhlo řádné dědické řízení o majetku skutečného zůstavitele. Není tedy na místě upírat žalobcům právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pouze proto, že stejné pochybení mělo za následek i vydání vadného rozhodnutí ve vztahu k jinému okruhu osob.
Nesprávný úřední postup však není jediným zákonným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu, těmi jsou i vznik škody jako takové a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Je tedy třeba se zabývat především okolností, jakou škodu mohl nesprávný úřední postup způsobit dovolatelům. Ti se mýlí, uvádí-li, že je zcela vyloučeno, aby se domáhali ochrany svých práv jinými právními prostředky. Ustanovení §460 obč. zák. stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, aniž by nabytí vlastnického práva podmiňovalo dalšími skutečnostmi. Občanský zákoník sice současně předvídá účast státu při určení osob, na něž přešel majetek zůstavitele, na což navazuje úprava tohoto postupu v občanském soudním řádu (dříve v zákoně č. 95/1963 Sb.), to však nemůže popřít dopady ustanovení prve citovaného (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/1999). Rozhodnutí soudu v dědickém řízení nepředstavuje samostatný nabývací titul a vlastnické právo dědiců nekonstituje, pouze je deklaruje a nemůže samo o sobě řádně založit odlišné vlastnické vztahy, než jaké vyplývají z hmotného práva. Dědička po domnělém zůstaviteli tak nemohla řádně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, a nemohla je ani v souladu se zásadou, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet), platně převést na další subjekt (k tomu srov. závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2060, svazek 26/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011). K prolomení této zásady pro případ nabytí od nepravého dědice dle §486 obč. zák. přitom v dané věci nemohlo dojít, jak správně konstatoval odvolací soud, neboť v daném případě nebylo zpochybněno, že by osoba, jíž byly pozemky přiřčeny v řízení vedeném po jejich domnělém zůstaviteli, byla skutečnou dědičkou po této osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009). V úvahu by přicházelo pouze vydržení těchto pozemků jejich oprávněnými držiteli dle §134 obč. zák., z doposud učiněných skutkových zjištění ovšem není zřejmé, zda tato situace nastala.
V této souvislosti je rovněž záhodno zmínit závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem, dle nichž výroky usnesení soudu vydaných v dědickém řízení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2006). Výroky týkající se rozsahu děděného majetku tedy soudy v dalších řízeních v naznačeném směru nezavazují, a není zde překážky, aby se dovolatelé domáhali ochrany svých práv dědiců po zůstaviteli S. Šl. zemřelému v roce 1965 projednáním majetku náležícího do jeho pozůstalosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003).
Nepozbyli-li by dovolatelé vlastnické právo k daným pozemkům, nebylo by možné na jejich straně dovozovat vznik škody odpovídající jejich hodnotě. Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že požadavek na náhradu škody po státu může být shledán důvodným pouze v případě, není-li možné se požadovaného plnění domoci po osobě, jíž stíhá povinnost toto plnění vydat, ať už z titulu smluvního ujednání či z bezdůvodného obohacení, neboť až za této situace dochází ke vzniku škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004), a tyto závěry je možné vztáhnout i na případy, v nichž přichází v úvahu domoci se vydání věci (respektive vyklizení nemovitosti) reivindikační žalobou. I tyto úvahy je tedy třeba promítnout do konečného rozhodnutí o důvodnosti žalovaného nároku.
Protože právní posouzení věci provedené soudy obou stupňů považoval Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu