ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.281.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 281/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Aerocentrum, spol. s r. o. , se sídlem v Mělníku, Letiště Mělník - Hořín, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, b) ŘEHÁK, spol. s r. o. , se sídlem v Hoříně, Brozánky 26, zastoupeného JUDr. Martinem Konopem, advokátem v Mělníku, Pražská 530, c) ZZN Polabí, a. s. , se sídlem v Kolíně V, K Vinici 1304, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, za účasti 1) J. L. , zastoupeného JUDr. Petrem Niplem, advokátem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, 2) A. L. , zastoupeného Mgr. Romanem Pečenkou, advokátem v Praze 1, Jáchymova 2, 3) Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 15/2005, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 28 Co 310/2010-881, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník ad 1) je povinen zaplatit žalobcům ad a) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.620,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta JUDr. Luboše Chalupy.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným – jeho výrokem IV. – byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 C 15/2005-588, kterým bylo určeno, že oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (tj. účastníci ad 1/ a 2/), nejsou vlastníky, každá z nich v rozsahu ½, ve výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí nacházejících se v kat. úz. a obci H. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž v příslušném rozsahu nahrazeno napadené rozhodnutí pozemkového úřadu (viz níže). Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (měnící výroky I., II., III. a výroky V., VI., VII.).
V předmětném řízení vedeném podle části páté občanského soudního řádu se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 3. 12. 2004, č. j. 1957/PÚ/2004-1429/Letiště, kterým bylo určeno vlastnictví účastníků ad 1) a 2) k identifikovaným pozemkům (každému v rozsahu ½), jež se nacházejí přímo v letišti H. Žalobci brojili proti rozhodnutí pozemkového úřadu s tím, že jde o jeden celek (areál) letiště, z něhož není přípustné vydělovat pozemky ve prospěch prvních dvou účastníků.
Odvolací instancí bylo ve věci rozhodováno po předchozím zrušení jejího měnícího (zamítavého) rozsudku ze dne 3. 2. 2011, č. j. 28 Co 310/2010-736, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 1395/2011-775. V návaznosti na závazné právní závěry nejvyšší instance odvolací soud shledal překážku pro vydání nemovitého majetku oprávněným osobám (účastníkům ad 1/ a 2/) ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (viz výrok IV.). Ve shodě se soudem první instance dovodil, že sporné pozemky byly po přechodu na stát zastavěny prostorově uspořádaným souborem staveb tvořícím ucelený areál letiště, který ke svému provozu potřebuje i manipulační plochy využívané k dopravní obslužnosti a příjezdu a odjezdu letadel a letecké techniky (v tomto směru argumentováno závěry znaleckého posudku vypracovaného Dopravní fakultou Univerzity Pardubice dne 8. 9. 2009).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání, jehož přípustnost opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Namítal, že stav a účel předmětných pozemků bylo nutno posuzovat se zřetelem k datu účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991. Zdůraznil, že znalecký posudek Dopravní fakulty Univerzity Pardubice, z něhož nižší instance v rámci dokazování také vycházely, přitom reflektuje stav ke dni jeho vyhotovení, tedy k datu 8. 9. 2009. Tvrdil, že v době účinnosti zákona o půdě (jakož i následně do roku 1996) byla hlavní stavba tzv. „areálu letiště H.“, a sice hangár na pozemku parc. č. 440, používána pouze jako sklad zeleniny a teprve na základě kolaudačního rozhodnutí z roku 1996 byla tato stavba znovu schválena pro garážování letadel. Podle názoru dovolatele není možné hovořit o celistvosti a nedělitelnosti dotčeného areálu a nelze proto usuzovat ani na překážku pro vydání pozemků v restitučním řízení. Závěrem dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřili žalobci ad a) a c). Navrhli, aby dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že účastník ad 1), zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, pozemek nelze vydat, byl-li po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 89/2000), se podávají závěry relevantní i pro nyní projednávanou věc – z pohledu řešení otázky ( ne)vydání pozemků situovaných v areálu jako funkčním celku . „Při posuzování jednotlivých staveb nacházejících se ve sportovním zařízení (v tomto případě v areálu T.) se jedná z technického hlediska o stavební objekty, které jsou sice schopny samostatné stavební existence a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska fungování a provozování sportu v areálu nemohou být osamostatněny ve smyslu ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke kolapsu sportovní činnosti. Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty se jedná o soubor objektů stavby, neboť jako stavbu je nutno chápat celý sportovní areál. Podle restitučních zákonů je třeba vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku. Tělovýchovný areál nelze dělit, patří jednomu vlastnickému subjektu“ (z relevantních tezí nálezu sp. zn. II. ÚS 78/98; dále k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, usnesení téhož soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009, aj.). Zde vyslovené právní závěry se s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem uplatní i v posuzované věci ve vztahu k dotčenému letištnímu areálu.
Nejvyšší soud konstatoval již v předchozím rozhodnutí vydaném v této právní věci, tedy v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011 , že překážkou pro vydání pozemků podle výše citovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim , jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbu či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu (demonstrativní výčet relevantních kritérií pro posouzení možnosti restituce pozemků zahrnutých do areálu letiště byl převzat z rozsudku NS ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 ).
Ze skutkových zjištění nižších instancí (učiněných zejména na základě znaleckého posudku Dopravní fakulty Univerzity Pardubice), jimiž je dovolací soud vázán, je patrno, že sporné pozemky tvoří součást uceleného areálu letiště H. a jsou k jeho provozu nezbytně nutné . Nejvyšší soud poznamenává, že není prokázáno, že by se od doby účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), která je z hlediska vydání majetku významným právním momentem, stav předmětných nemovitostí jakkoli změnil. V posuzované věci odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a jeho právní posouzení je v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání účastníka ad 1) pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku ad 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost k náhradě nákladů řízení žalobcům ad a) a c), které jim vznikly v souvislosti s podáním samostatných vyjádření k dovolání prostřednictvím téhož advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu řízení činí 3.250,- Kč (§11, §14 odst. 1, §15, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalobcům ad a) a c) činí 4.620,- Kč.
V poměru mezi ostatními účastníky řízení bylo o nákladech řízení o dovolání rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo, neboť účastník ad 1) neměl v dovolacím řízení úspěch a zbývajícím účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu